Producent Jan P. Muchow: Do kusu techniky už se asi nezamiluju. Českému popu nevadí smrad a teplíčko
Za fotbalovou Slavii kdysi přestal hrát, aby mohl chodit do kavárny Slavie hovořit o muzice. Od mluvení pak přešel k aktivní tvorbě, s kapelou Ecstasy of Saint Theresa zažil tuzemský i zahraniční úspěch, napsal oceňovanou hudbu k desítkám filmů a stal se pravděpodobně nejuznávanějším českým hudebním producentem. Jan P. Muchow byl dalším hostem seriálu Architekti popu, který na Radiožurnálu představuje zákulisí práce v hudebním studiu.
Pamatujete si na první track, který jste kdy nahrál?
Nahrál nevím. Pamatuju si první track, který jsem zahrál nebo složil. To bylo v den, kdy jsem se vedle akordu E moll naučil ještě A moll. Vy kytaru znáte, takže víte, že to hmatově moc náročná změna není.
Příští generace producentů, co vyrostla s iPadem v ruce, nás klidně přejede, říká Filip Vlček
Číst článek
A říkal jsem si, že když umím dva akordy, tak už můžu skládat a dal jsem dohromady „písníčku”, kterou jsem nazval Bouře. A celé to bylo o tom, že jsem hrál chvíli potichu a pak jsem do toho začal hrozně řezat.
A na první nahrávání si tedy vůbec nevzpomínáte?
Pamatuju si, že jsme s bráchou měli tzv. dvojče. To byl takový dvojitý kazeťák, se kterým jsme blbli a bavili se tím. Brácha navíc v 80. letech sestavil v paneláku na Jižňáku nějakou anténu, která chytala západoněmecké rádio Bayern 3.
To nás hudebně vzdělávalo, díky tomu jsme jednak znali třeba Depeche Mode, The Cure atd. a jednak jsme mohli experimentovat s tím dvojčetem. Třeba jsme natočili bráchovu kytaru, na kterou jsme hráli šroubovákem a snažili se z toho dělat efekty. Ale žádné ambice to nemělo, to byla čistá zábava.
O Ecstasy of Saint Theresa a celkově vaší autorské tvorbě hlavně z 90. let by se dalo mluvit hodiny, v desítkách rozhovorů už se tomu také stalo, takže to zkusme teď vzít trochu z jiné perspektivy.
V minulosti jste často zmiňoval velký vliv Johna Peela na Vaší tvorbu. Jak moc vás ale ty zkušenosti z Británie ovlivnily pro budoucí producentskou práci? Protože to je trochu jiná věc.
V tomhle ohledu ten vliv asi tak velký nebyl. Ale pamatuju si, že když jsme v Anglii přijeli do toho úžasně vybaveného studia a oni nám řekli, ať si to prostě někam dáme a začneme hrát, že podle toho nás nazvučí, byl jsem z toho naprosto v šoku.
Ve studiu už nebydlím. Balkónovka dala Rooftopu rapovou nálepku, říká producent Ondřej Žatkuliak
Číst článek
Když jsme předtím točili asi dvakrát v Česku, tak nám pořád někdo říkal, že něco neumíme, že se to v zahraničí dělá tak a tak nebo tam byl nějaký jiný problém. A tady to šlo prostě všechno dělat nějak mile. Takže tohle jsem si možná jako producent odnesl. Že není nutné mít stejný studiový set up jako Sting, aby to znělo dobře.
Když jsem dělal první desku Báry Polákové, tak jsem jí musel vymluvit, ať se vykašle na těch asi pět cover verzí, které tam chtěla mít. Protože to vůbec nebyla ona. Na ní jsou unikátní právě její osobité texty, její vlastní tvorba. Ona s tím naštěstí neměla problém a myslím, že jsme udělali fakt správně.
A čím to je, že produkce popu v Česku je jiná než ta v Německu a ta zase jiná než v Británii nebo USA? Kde se stírá ta hranice žánru?
Ve folklóru. Vezměte si třeba Glena Hansarda, ten taky navazuje na to, co se tam hrálo před sto lety. My tady bohužel pořád nějak navazujeme na tu dechovku. Samotná kapitola je pak třeba Švédsko, kde má kořeny většina světového popu, byť si to hodně lidí neuvědomuje.
My jsme ještě velmi specifický případ v tom, že tady čtyřicet let vítězil v anketě o nejpopulárnějšího interpreta jeden člověk. To nikde na světě není možné. Pro hudbu není zdravé, aby to tak bylo.
A když to někdo přestane vyhrávat, neznamená to, že se zhoršil. Jen už prostě není vrcholem mainstreamu někdo, komu je sedmdesát. A mně je padesát, já to říct už můžu. Tady nám prostě nevadí smrad a teplíčko.
Když už jste před chvílí zmínil Báru Polákovou, tak by mě zajímalo, jestli raději jako producent děláte s hudebnicemi. Protože jako aktivní hudebník to tak máte.
Já obecně věřím víc zpěvačkám. A emočně mě víc zasahují. Mám pocit, že chlapi se vždycky trochu předvádí a záleží jim víc na to, jak u toho vypadají. V herectví to mám zase třeba naopak. Samozřejmě v obou případech existuje řada výjimek. Ale ano, dělám se zpěvačkami radši i jako producent.
Jak šel ve studiu čas…
Vy jste už během své producentské kariéry zažil střídání poměrně velkého množství nosičů. Už delší dobu můžeme pozorovat takovou renesanci vinylů, současně ale Spotify a dalším streamovacím službám rostou předplatitelé, takže skladby často vznikají pro různé nosiče. Liší se verze mixů skladeb v závislosti na tom distribučním kanálu?
Přesně tak to je. Vinyl nesnese třeba takové basy jako digitál, protože ta přenoska začne skákat kvůli vibracím. Ale naopak třeba líp zvládne, když se jde tzv. do červených. Když je to trochu přeřvané. V analogovém zvuku to jde, digitálně to nefunguje vůbec.
Svoji hudbu vnímám jako sběratelský komiks, říká zpěvačka Amelie Siba před vydáním nové desky
Číst článek
Řekl bych, že běžný posluchač to asi úplně nepozná, ale nějakým fajnšmekrům, kteří mají doma úžasnou hi-fi věž, tak se asi vyplatí mít digitální i analogový nosič pro rozdílný zážitek z poslechu z různých formátů.
Vy jste kdysi řekl, že hitem se může stát i špatná píseň, když ji začnou hrát radia a hudební televize. Přestože sám rádiové konvence aktivně nijak neřešíte. Zastávají dnes tu úlohu sociální sítě nebo jsou ta tradiční média v tomto ohledu pořád vlivná?
Virální hity dneska určují TikTok nebo Instagram. Je to stejné, jako když udělal Elvis v 50. letech svůj tanec v televizi, akorát teď se tančí na jiných platformách. Není to tak dlouho, co na vydavatelstvích řešili data z aplikace Shazam a podle toho podepisovali umělce. Protože ti už mohli na streamovací služby dávat hudbu, aniž by patřili pod nějaký label.
A když se zaměříme na tu první část vašeho tvrzení, jak se pozná špatná píseň?
Asi nemusíme debatovat o tom, že Yesterday je dobře napsaná skladba. A stejně tak se můžeme na základě objektivních metrik shodnout na tom, že Mumuland tak dobrý není. Já to samozřejmě nikomu neberu, ať si každý píše tak, jak mu vyhovuje. Ale myslel jsem tím tenhle rozdíl.
Nejlepší částí Macklemorova nového alba jsou jeho hosté. Bude raper dál autorem dvou hitů?
Číst článek
Samozřejmě je ta argumentace výrazně obtížnější, když proti sobě nestojí takové extrémy jako Yesterday a Mumuland. A bohužel ne každá dobrá skladba se stane hitem. Já často s oblibou říkám, že styl si člověk může koupit, ale vkus ne. Ten si může jen vykultivovat znalostí.
Vy jste vlastní hudbu produkoval tím DIY způsobem, jak se říká, before it was cool. I ty ranější tracky z první půlky 90. let, kdy to ještě nebylo úplně normou.
Měli by si hudebníci, alespoň nějakou první verzi té písně, vždycky produkovat sami? Nebo už z dnešní pozice vnímáte jako lepší krok jít za nějakým producentem, který bude mít nadhled.
Nikomu to asi nemůže ublížit. Ale troufám si říct, že by Beatles nebyli ani zdaleka tak zajímaví, kdyby to John s Paulem dělali sami bez Briana Epsteina. Takže si nemyslím, že by bylo nějak bytostně nutné, aby se o to sami pokoušeli.
Zloděj zvuku a zlomené hudebnické srdce
V jednom rozhovoru jste s úsměvem ale pořád trochu dojemně mluvil o zlomeném hudebnickém srdci v souvislosti s tím, jak vám kdysi vykradli zkušebnu.
Vy jste konkrétně přišel o Fender Jazzmaster, který byl stejně starý jako vy, a taky všechny, často dost vzácné, efekty, na nichž stála vaše zvuková identita. Dá se zvuk ukrást?
Tam jsou dva základní faktory. Jedním je ta technika, která je opravdu jedinečná kus od kusu a ukrást se dá. Tehdy mi skutečně ukradli zvuk.
Ale druhým neméně důležitým faktorem je ta hráčka nebo hráč. Jakou silou mlátí do struh, jak to mačká, to je prostě jedinečné. Každý si to navíc taky technicky postaví jinak. Má jiné pořadí pedálů, jinak zapojený aparát atd.
Třeba Robin Guthrie vůbec nepoužíval aparát a efektovou smyčku hodil rovnou do linky. Kytarista My Bloody Valentine měl zase naopak komba tři. Těch způsobů je strašně moc a každý hudebník je naprosto jedinečný.
Takový vztah jako ke zmíněným ukradeným věcem jste prý už nikdy neměl k žádné technice. Je ale něco, bez čeho se ve studiu neobejdete? Ať už jde o hardware, se kterým asi pracujete častěji, nebo i software.
Asi moje kytara. Ale nikdy už to nebude takové. Je mi to líto, strašně rád bych se zamiloval do kusu techniky, ale nejde to. Mám samozřejmě mezi technikou spoustu dobrých kamarádů, ale nejsou to lásky. Tehdy náš zvuk stál na mé kytaře a našich efektech a některé písně jsme od té doby už prostě znovu nezahráli.
Zároveň je výhoda, že jsem díky tomu dost adaptabilní a nedělá mi problém dělat s různými set upy v různých studiích. Nejsem nijak fixovaný na to, co mám tady u sebe. Tady vlastně spíš komponuju, než že bych tu dělal nějaké zvukové inženýrství.
Třeba novou desku Richarda Müllera, kterou jsem produkoval, jsme dělali částečně v Dejvicích ve Faustu, v Bratislavě v Creative Music House, v České televizi jsme točili smyčce. A pokaždé s někým jiným. Kdybych mě dnes pozvali do bývalého TV pořadu Křeslo pro hosta, kde se vždy na závěr ptali hosta jaké má životní krédo, řeknu že mé životní krédo je, že nejlepší práce je spolupráce. Nejvíc mě baví něco tvořit s někým.
Současná generace producentů už vyrůstala s iPady v ruce a jsou už i tací, kteří hudbu dělají v podstatě jen touto formou. Jak tento fenomén vnímáte? Protože Vy třeba máte dva počítače, jeden, který se nesmí aktualizovat, protože vám tak vyhovuje, a jeden na experimenty. Takže moc nevím, do jaké skupiny si Vás zařadit.
Správně váháte, protože skutečně nepatřím úplně ani na jednu stranu. Baví mě objevovat nové věci a zároveň jsem kdysi stříhal i na páskách. Nejsem žádný vizionář, který by všechno dělal v tabletu, a zároveň nejsem ani ryze analogový nadšenec. Chci si toho vyzkoušet co nejvíc.
Naprosto objektivně se dá říct, že jste jedním z nejzkušenějších a nejuznávanějších českých hudebníků v Česku a vyjmenovávat konkrétní spolupráce, byť jsme jich tu pár zmínili, je skoro až nemístné. Je ale přeci jen nějaká spolupráce, která je stále jen vysněná?
Já se nad tím zamýšlel a já ty své oblíbené interprety mám rád takové, jací jsou. Já s nimi nepotřebuju spolupracovat, abych je měl radši. Moc rád bych se s nimi třeba seznámil nebo kamarádil, ale vysněnou spolupráci vyloženě nemám.
Řada hudebníků od producenta očekává také to, že se s jeho pomocí skladba bude moct dobře prodat. Vnímáte hudbu jako produkt? Protože podle toho, co jste mi teď všechno řekl, to na mě působí přímo opačně.
Nevnímám a nikdy jsem nevnímal. O každé nové skladbě přemýšlím tak, že znovu rodíme. A tím, že já se nikomu necpu a lidi chodí za mnou, tak je asi zajímá i můj názor. A stejně to mám, když dělám Richarda Müllera a když dělám Manon Meurt. Snad jen s tím rozdílem, že u kapel se snažím udržet jeden názor na jedné desce. A u sólových interpretů může podle mě ten zvuk být více rozmanitý.
