S hudbou je to jako s jízdou na kole. Jdete si to užít, ale stejně se sedřete, směje se houslista

Nejúspěšnější houslista své generace Josef Špaček si v devíti letech zahrál s Josefem Sukem, později studoval na prestižním Curtisově hudebním institutu. Koncertuje v nejslavnějších hudebních domech, ale nedá dopustit ani na intimní atmosféru domácích koncertů. „Vážná hudba vybízí k zamyšlení, a proto si myslím, že je důležité k tomu společnost vést – a v Česku to děláme dobře,“ myslí si houslový virtuos.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Houslový virtuos Josef Špaček

„Vážná hudba vybízí ke zklidnění a k zamyšlení, a proto si myslím, že je důležité k tomu společnost vést,“ říká houslista Špaček | Foto: Tomáš Berný | Zdroj: Český rozhlas

Na jeden z vašich studentských koncertů v Curtisově institutu v Americe se přišel podívat Jiří Bělohlávek. Jaké to bylo, když jste ho viděl v publiku?
On samozřejmě nevěděl, že v tom orchestru hraju, kdežto já jsem ho poznal hned, protože jsem si ho pamatoval právě z Rudolfina, když mi bylo devět.

Přehrát

00:00 / 00:00

Každý houslista má jinak postavené ruce, jeden má tlustší prsty, druhý těžkou ruku, to vše vytváří trochu jiný tón, říká houslový virtuos

Takže když jsme skončili, tak jsem za ním přišel se v uvozovkách znovu představit. On se omlouval, že už si ten koncert  nevybavuje, a pozval mě na večeři do nóbl rybí restaurace.

Tam se ukázalo, jaký jsem byl tehdy zelenáč, vůbec jsem nevěděl, jak to ve světě chodí. Otevřel jsem menu a četl samé neznámé názvy ryb.

Vůbec jsem se v těch názvech jako kluk z Čech, kde nemáme moře, nevyznal. Poznal bych možná ještě tak kapra nebo lososa.

Takže to jediné, čemu jsem rozuměl, bylo úplně dole roasted chicken. Pan Bělohlávek mi řekl: „No tak Josefe, dejte si něco pořádného.“ Jenže mně vůbec nedošlo, že je to volba úplně mimo. Když na to zpětně vzpomínám, tak si říkám, že jsem byl sám takové kuře.

Představuji si, že virtuos vašeho typu si už od začátku nějakým způsobem hledá svůj tón, který k vám pak posluchač umí přiřadit.
Ano, když se učíme na nástroj hrát, tak máme každý nějaký svůj zvuk, každý tvoříme tón trochu jiným způsobem.

Máme trochu jinak postavené ruce, jinou fyziologii – někdo má tlustší prsty, jiný těžkou pravou ruku, takže mu ten tón hezky leze, ale zase má třeba horší spiccato… Těch elementů je strašně moc.

Každý je svým způsobem unikátní. A nebezpečí může být v tom, když posloucháme moc nahrávek a podvědomě se je snažíme napodobovat. Potom přestáváme být sami sebou.

Já říkám, že je fajn poslouchat vnější vlivy, ale pak je dobré zavřít oči, sednout si a zaměřit se na sebe. Soustředit se na to, co unikátního té skladbě chceme dát ze sebe.

‚Sedřeme se a hecujeme‘

V dokumentu Dobře naladěný virtuos se svým kolegou, klavíristou Stanislavem Galinou, jedete na kole. A vy tam říkáte, že se v cyklistice projeví charakter toho, co se projeví v hudbě. Znamená to, že jakou hudbu hraju, tak jezdím na kole?
Ne, úplně ne. Myslím, že to bylo spíš přirovnání k tomu, že když se Standou vyrážíme na kolo, tak si říkáme, že pojedeme takzvaně na pohodu. Ale ono to na pohodu nikdy není.

Vždycky se sedřeme a hecujeme. A s hudbou je to vlastně podobné. Člověk si řekne, že si to jde užít, a pak do toho stejně vyleje celé srdce.

Nežijí obdařené děti rychleji? V devíti na jevišti s Českou filharmonií, v osmnácti ve zkušebně s Jicchakem Perlmanem, teď je vám 37 a už mentorujete…
Myslím si, že je to spíš v charakteru člověka. Třeba já se opravdu snažím vyšetřit čas, kde se dá, to znamená, že jezdím vždycky tak, abych přišel přesně na minutu, abych někde zbytečně nečekal 10 minut nebo abych se někde nezdržel.

Plachetka zpívá v newyorské Metropolitní opeře. ‚Můžeme i trochu improvizovat,‘ chválí si

Číst článek

Ale to má každý nastavený jinak, někdo chce přijít o hodinu dřív a mít svůj klídek. Já v tomto moc klidný nejsem, vždycky jsem měl rychlejší způsob života.

Už když jsem dojížděl na osmileté gymnázium a dojížděl jsem daleko, protože jsme bydleli na Praze 4 v Hodkovičkách a já jezdil až na Žižkov, tak jsem si dělal každý den tabulky a měřil si čas, jak rychle se dostanu do školy.

A měl jsem asi osm variant, všechny zmapované a změřené. A mezi všemi přestupy jsem samozřejmě běhal, abych doběhl metro nebo zavírající se dveře autobusu.

Můj rekord do školy byl nějakých 33 minut od dveří ke dveřím, normálně zabrala 45 minut, někdy i hodinu. Nikdy jsem do školy nešel normálně, vždycky jsem běhal, dodnes je běh můj způsob pohybu.

Když někdo řekne, že mladá generace je přecitlivělá, beru to jako kompliment, říká zpěvačka Pam Rabbit

Číst článek

Uchrání člověka vážná hudba před úpadkem hodnot?
Vážná hudba vybízí ke zklidnění a k zamyšlení, a proto si myslím, že je důležité k tomu společnost vést. A v Česku to děláme dobře – jak skrze funkční systém ZUŠek, tak díky skvělým institucím, jako je třeba Česká filharmonie a jiné pražské orchestry, které se snaží šířit osvětu.

Když se podíváme do Ameriky, tak průměrný věk publika je třeba 82 let a jde opravdu o elitní záležitost, ale čím jdete víc na východ, tím je v sálu vidět více mladých lidí a to je strašně fajn. Ale když se vrátím zpátky k vaší otázce, tak ano, myslím si, že vážná hudba je takový držák.

Jak s houslistou hýbe to, když někdo v sále šustí obalem od bonbonu? A jaký byl život v paneláku se čtyřmi sourozenci, kteří také hráli na nějaký hudební nástroj? Poslechněte si celý rozhovor.

Lucie Výborná, mga Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme