Příběh Karla Gotta je jako Mefisto. Ví o svém talentu, jde o to, co se stane ve střetu s dějinami, říká Klusák
Kdo byl Karel Gott? „Kdybych to dokázal říct rychle, tak by moje knížka neměla 400 stran,“ říká Pavel Klusák, autor loni vydané knihy Gott. Československý příběh. „Pro mě je ten příběh pro dnešek cenný především jako příběh, který se podobá románu Mefisto Klause Manna. Je to příběh umělce, který má nepochybně talent, ví o něm a teď jde o to, co se stane ve střetu s dějinnými situacemi.“
Období normalizace, ve kterém Gottova sláva rostla, označuje publicista Klusák za pekelné období. „Od jejího konce uplynulo už hodně let, tak se ptám, jakým způsobem to, co se ustavilo ve společnosti tehdy, ovlivňuje naše smýšlení, uvažování a hodnoty i dneska,“ říká s odkazem na Karla Gotta.
„Myslím, že publicista Libor Staněk jako první řekl, že Gott je takové zrcadlo, na které si můžeme promítat svoje hodnotová stanoviska. Buď ho uznáváme, protože máme pocit, že ten harmonický zpěv a zpívání neurčitých nebo fiktivních milostných vyznání je důležitější než společenský příběh,“ nabízí jednu možnost Klusák a dodává tu druhou:
„Anebo je tady ta druhá část společnosti, které je ta má kniha asi bližší, a ta uvažuje o tom, že v okamžiku, kdy má někdo elitní postavení ve společnosti a je velmi slyšet, je miláčkem médií, tak má trochu odpovědnost za to, co říká.“
Je to zrcadlo toho, jestli dáváme přednost kráse, která se ničeho netýká, nebo jestli existují i důležitější věci, shrnuje Klusák. Jeden ze základů Gottova příběhu jsou kompromisy.
Magnesia Litera: Knihou roku je Klusákova publikace o Karlu Gottovi, cenu za prózu dostala Destrukce
Číst článek
„Možná o tom Karel Gott ani neuvažoval v pojmech, jako jsou kompromisy. Od počátku 70. let, kdy byl první velký koncert československých umělců v Moskvě, kam jeli stvrdit, že přátelství a družba trvá i po okupaci, tak od té doby tam bylo velmi výrazně to, že když půjdeme na ruku systému, tak budeme moci dál fungovat ve svém byznysu. I v zahraničním,“ upozorňuje publicista.
„Jestliže potom někdo Karlu Gottovi vyčítal, i když ono to trvalo, než přišly nějaké výčitky, že byl třeba řečníkem při podpisu Anticharty, tak se lidé jako on cítili trochu dotčení mimo jiné proto, že Anticharta pro ně nebyla novou, ojedinělou situací. Něco podobného, ale v menším prováděli od začátku 70. let.“
Podobně se zachovali i další hudebníci té doby, připomíná Klusák a odkazuje se na katalog vydavatelství Supraphon, kde tito umělci nahrávali. „Když je člověk sečte a jmenuje, tak je tam mnoho muzikantů, jejichž muzika se jinak docela příjemně poslouchá. Ale ten nátlak nevzdorovat se tehdy stal normou.“
Jako pasivní kouření
To, že od malička znal Gottův repertoár, přirovnává Pavel Klusák k pasivnímu kouření. „Člověk tím načichne, aniž by o to úplně stál. Spoustu Gottova repertoáru člověk znal ne proto, že by si to pouštěl dokola, ale protože do konce 80. let ho byla média opravdu plná,“ glosuje a dodává:
„Snímky z období Kdyby tisíc klarinetů mi přijdou jako něco, co se dá pouštět nejvíc se ctí.“
Klusák v nadsázce přiznává, že by rád v Česku našel někoho, kdo Karla Gotta nezná: „Mnoho ohlasů na moji knihu pramení z toho, že každý má pocit, že může ke Karlu Gottovi něco podotknout. Každý má nějakou rodinnou historku. Ale možná že se generačně posouváme k někomu, komu bude opravdu potřeba ten příběh vyprávět.“
Publicista si nemyslí, že by se dnes mohla zrodit podobně velká hudební hvězda, jakou byl tehdy Gott. „Internet rozprskl jednotu publika do mnohosti a pestrosti. Vzniká mnohem méně velkých hvězd, na kterých by se shodla polovina zeměkoule,“ shrnuje Pavel Klusák a za velké talenty české hudební scény jmenuje zpěvačky Katarziu a Josefinu Dusk.
„A také musím říct, že kategorie stárnoucích bílých mužů mi přijde velmi nadějná. Ne proto, že bych byl šovinista, ale že dělají zajímavé věci,“ dodává a doporučuje kapelu Pátí na světě nebo skladatele Ľubomíra Burgra.
Celý rozhovor si poslechněte v audiozáznamu.
