Název Trip Tape je popisem toho, co s námi muzika dělá, říkají Milky Chance před pražským koncertem
Největší hit německých hudebníků od doby, kdy Beethoven napsal svoji Pátou. I tak mluvila s trochou nadsázky řada lidí o písni Stolen Dance, která má na streamovacích službách miliardy přehrání. Naživo si ji teď po pár letech budou moct poslechnout také čeští fanoušci. Duo Milky Chance se vrací 2. prosince do Prahy, kde ve Foru Karlín představí své dvojalbum Trip Tape. I o něm mluvili Clemens Rehbein a Philipp Dausch v rozhovoru pro Radiožurnál.
Svůj první koncert jste prý odehráli v Mnichově v rámci nějakého slam poetry večera, kde jste fungovali jen jako programový předěl, a svůj připravený set jste nakonec odehráli dvakrát, protože se to lidem prostě líbilo. Jak si myslíte, že bude jednou vypadat váš poslední koncert?
CR: Páni, nad tím jsme se ještě nezamýšleli. Asi to bude hezké. Řekl bych, že prostě všichni budeme v dobré náladě, už pravděpodobně šediví a seschlí, ale romanticky šťastní.
Alespoň takhle bych si to přál já. Abychom spolu s Philippem za dvacet nebo i více let stáli na pódiu před plným sálem a všichni věděli, že jsme spolu dohromady zestárli úžasným způsobem. Pořád se bude tancovat, pořád tam bude energie. Bude to prostě jeden velký večírek pro Milky Chance. Asi by to mělo být open air. To je vždycky ještě takové uvolněnější a svobodnější.
A kdo ví, třeba ten set list zase odehrajete dvakrát.
CR: Jo, to je dost možné.
Takový poslední koncert asi nesmí vynechat největší hity, které ale umělci velmi často nemají po čase už moc rádi, protože v podstatě na žádné show si od nich prostě neodpočinou. Fanoušci na koncerty často chodí právě na tyto písně, takže se musí hrát pořád dokola. Pamatujete si vůbec, kdy jste naposledy nehráli Stolen Dance?
CR: No to už je nějaká doba. Ale ono to není jen o Stolen Dance nebo těch pár největších hitech. Turné a koncertní život obecně jsou dost repetitivní záležitostí.
Na konci turné můžete svým způsobem takhle nesnášet celý setlist, protože ho hrajete každý den pořád dokola. Proto se snažíme každý koncert zahrát trochu jinak. Vždycky si s něčím zaexperimentovat. Trošku přeprogramovat sami sebe. A s každou deskou hlavně přijdou nové písně, takže máme víc možností, jak playlist postavit.
Když ani tohle hudebníkům nepomůže, pak by prostě neměli jezdit na tour. Tohle se s tou profesí prostě pojí a je nutné s tím nějak nakládat. Pekař si taky nemůže stěžovat na tvar rohlíku.
Popis procesu i stavu
Konkrétně na Stolen Dance se ptám hlavně kvůli tomu, že jste tu píseň, která má na streamovacích službách miliardová čísla a zná jí v podstatě každý, složili, když vám bylo něco málo přes dvacet. V takovém věku se lidi normálně válí opilí na zemi ve čtyři ráno a vy jste vytvořili doslova světoznámý hit. Jak se dva kluci ze střední Evropy, kde hudební trh prostě vypadá jinak než v USA a takovéto příběhy se tu často nepíšou, vypořádávají s tak rychlým a tak intenzivním návalem slávy?
CR: Váleli jsme se opilí po zemi ve čtyři ráno.
PD: Nějaký výrazný tlak jsme, myslím, necítili. Prostě to nějak přišlo. Měli jsme možná trochu strach z toho, že se od nás očekává mnoho, a my toho nebudeme schopní. Ale nebylo to nic, co by nám přerůstalo přes hlavu. Všechno se to stalo hodně rychle, jak říkáte, ale šlo to svojí cestou a my se prostě přidali.
Kdybych spolupracoval s Billie Eilish, vznikla by z toho buď duha, nebo bouřka, říká zpěvák Alvaro Soler
Číst článek
Fanouškům v Praze představíte mimo jiné nejnovější album Trip Tape II, které vyšlo začátkem letošního roku a volně navazuje na desku Trip Tape I, která vyšla vloni. Když se podíváme na vizuály obou nahrávek, je nejspíš jasné, který význam slova trip užíváte. Je ten název popisem vašeho pracovního procesu, nebo ideálního stavu, ve kterém se mají obě desky poslouchat?
CR: Asi od obojího trochu, řekl bych. Ale nejvíc je to asi přesný popis toho, co s námi muzika dělá. Že samotná muzika funguje jako trip. Kombinace těch barev, zvuků, pocitů i textů, kterou jsme na desce použili, má prostě takovou „tripovou“ atmosféru.
Je to takové objevování světa prostřednictvím muziky. Pro mě ten proces skládání obou částí alba byl dost zajímavým zážitkem.
Druhou část Trip Tape otevírá píseň Synchronized, ve které se v refrénu doslova zpívá: „I love the way we synchronize, We synchronize, Let the moment crystallize, Don’t think twice“ (v překladu „Miluju, jakým způsobem se dokážeme synchronizovat, Nech ten moment vykrystalizovat, Nepřemýšlej o tom dvakrát“). Jak podle vás vypadá krystalický moment?
CR: Dobrá otázka. Není to asi žádný konkrétní obraz. Prostě je to nějaký moment, kdy zmáčknete tlačítko „Pozastavit“ a necháte svět běžet svým tempem bez lidského zásahu. Jako kdyby se zastavil čas. A ten krystalický moment pak může růst dle libosti a ponořit se sám do sebe.
Taylor Momsenová: Rock and roll je pro mě epidemie svobody. Svoje dítě bych do showbyznysu nedala
Číst článek
Krása hraní ve dvojici
Zůstaňme ještě chvíli u textů, mě hodně zaujala slova písně Troubled Man (v překladu Potížista), ve které se zpívá o problematice individualismu a adaptaci na většinové normy. Jak moc se vy přizpůsobujete hudebním trendům? Protože žánry, mezi kterými se pohybujete, k mainstreamu vyloženě nepatří.
CR: Nějakým způsobem trendy samozřejmě sledujeme a někdy se jim i přizpůsobujeme, ale snažíme se to nedělat na sílu. Když nás nějaký nový postup nebo zvuk zaujme, tak se toho třeba chytíme a různě s tím experimentujeme.
Nejsme trendy ale nijak posedlí. Bereme si z nich jen to, co nás těší. A nejen v případě nových trendů, ale třeba i u starší hudby. Když slyšíme něco zajímavého u starších kapel, tak si to vyzkoušíme taky.
A když ten text pochopíme o něco povrchněji, kdo z vás dvou je větší potížista?
PD: Myslím, že jsme se oba váleli opilí na zemi stejně dlouho, takže to bude asi remíza.
CR: Úplně souhlasím. Myslím, že to je přesně ta krása hraní a fungování ve dvojici. Že vás v tom ten druhý nenechá a válíte se dohromady. A díky tomu, že jsme stejně staří, známe se od střední a naše životy jsou provázané na mnoha úrovních, to máme docela dobře nacvičené. A nemusí to být jen potíže, co jsme vytvářeli sami svojí hloupostí. Dost jsme si pomáhali v náročnějších životních situacích a to je prostě fajn někoho na to mít.
Na obou částech Trip Tape, ale i na starších albech hodně pracujete s cover verzemi písní jiných umělců. Zpracovali jste třeba Where Is My Mind od Pixies nebo teď nově As It Was od Harryho Stylese. Je nějaká píseň, na kterou byste si netroufli?
CR: Hmm, nad tím jsme taky nikdy nepřemýšleli. Určitě by nás napadly nějaké písně, které jsou vhodné jen na jednu verzi – tu původní. Těch bych se nikdy ani nedotkl. Teď ale musím říct, že nevím, které přesně by to byly.
Eminem byl výzva. Pro neslyšící se dá interpretovat i klasická hudba, říká Gallegová
Číst článek
PD: Já taky nevím. Prostě záleží na tom, co se nám líbí a na co se cítíme.
Cover Queen? Proč ne
Takže kdybych před vás teď dejme tomu postavil Bohemian Rhapsody od Queenů a řekl: „Troufáte si?“, šli byste do toho?
PD: Já asi jo, to by mohlo být zajímavé. A když ne zajímavé, tak by to byla aspoň zábava. A covery taky nemusí zahrnout každou část té písně. To mám na nich rád, že si to člověk prostě udělá fakt po svém. Takže kdybychom zjistili, že nezazpíváme „Galileo“ dostatečně vysoko, tak to prostě uděláme jinak. Když jsme coverovali Rosalii a její… jak se to jmenovalo?
CR: La Noche de Anoche.
PD: Ano, La Noche de Anoche. Tam jsme si vzali taky jen refrén a celé jsme to pojali jen instrumentálně. Protože originál je španělsky a my španělsky neumíme.
Stejně jako covery jsou obou částech dvojalba také dema vašich písní, což je v dnešní době poměrně nezvyklý prvek. Jak moc se liší vaše dema od finálních studiových verzí? Jsem si totiž docela jistý, že kdyby tam nebylo to označení demo, tak by si toho řada fanoušků nevšimla.
CR: Asi nevšimla, to je pravda. Tím hlavním záměrem bylo ukázat některé naše písně v jejich prapůvodní podobě. V podstatě ukázat něco v té počáteční fázi produkce. Sami jsme chtěli zkusit, jak to bude vypadat, když nad vším nebudeme tak dlouho sedět, přemýšlet a překombinovávat to. A myslím, že i pro fanoušky je to zajímavé.
A mají fanoušci počítat s tím, že dema dotáhnete do finální verze, nebo to takto zůstane?
CR: Zatím to neplánujeme dodělávat. Samozřejmě to nemůžeme říct stoprocentně, možná se k tomu někdy budeme chtít vrátit. Ale teď to na stole není.
Německy zpívat nebudeme
Kapely, které se rozhodnout zpívat anglicky nebo prostě jiným jazykem, to mají tady u nás v Česku velmi těžké a prorazit jich dokázalo zatím opravdu jen pár. Německo, odkud pocházíte vy, je na tom logicky v tomto ohledu o něco líp. Setkávali jste se ale někdy třeba s dotazy nebo dokonce kritikou, proč nehrajete německy?
CR: Vůbec ne. V Německu je angličtina dost běžnou záležitostí, takže to nikdy nikoho nepřekvapovalo. Sami jsme ani nikdy nepřemýšleli nad tím, že bychom něco v němčině udělali.
Jak získat hvězdy na festival? U Green Day to bylo štěstí, někdy to ale trvá léta
Číst článek
Před každým rozhovorem mi lidé na sociálních sítích posílají návrhy otázek, na které se mám zeptat, a já jednu z nich vždycky při natáčení použiju. Jednu vaši fanynku by zajímal příběh písně Unknown Song. Mohli byste ho tedy nějak vysvětlit?
CR: Já už vůbec nevím, to je hrozně dávno. Myslím, že to je o… bože já fakt nevím. Vím, že to nějakým způsobem pracovalo s tím, že se člověk pohybuje v prostoru, kde je úplně sám a hledá tam naději. Ale už si to fakt nepamatuju.
Zní to jako že pro vás ten konkrétní význam, který tomu původně dáváte, často není až tak podstatný a spíš chcete lidi nechat, ať si to vyloží po svém. Chápu to správně?
CR: Chápete to správně a asi i kvůli tomu si ty původní příběhy nepamatuju, to máte nejspíš pravdu. Myslím, že se to s hudbou děje automaticky. To, že ji každý chápe po svém. A my to tak bereme a jsme rádi, že si v tom každý najde to, co je pro něj důležité.
