Odpouštím, ale nezapomínám. Když zavřeli Havla, začala jsem opravdu brečet, říká Marta Kubišová

Prožila dvě velké zpěvácké kariéry. Jedna odstartovala v roce 1961, ta druhá v listopadu 1989 z balkonu na Václavském náměstí. Dnes se se svou pěveckou kariérou pomalu loučí - tentokrát prý už definitivně. Marta Kubišová letos objela republiku v rámci turné s výmluvným názvem Marta naposledy. „Ještě jsem si to nestačila pořádně uvědomit,” přiznává v rozhovoru s Lucií Výbornou.

VIDEO Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Zpěvačka Marta Kubišová | Foto: Luboš Vedral | Zdroj: Český rozhlas

Už v roce 2015 prohlásila, že ji zpívání vlastně už moc nebaví. I když, jak dnes vysvětluje, o zpívání samotné zas až tolik nejde. „Na jevišti jste sám sebou, nikdo vás neúkoluje, jste klidní. Všechno kolem - jízdy na koncerty a podobně - už je ale velmi rušivé,” popisuje Kubišová v pořadu Host Lucie Výborné. 

Že s hudbou skončí na své 75. narozeniny, tedy letos 1. listopadu, ohlásila už loni. Jakékoli další pokračování své „druhé kariéry“ nyní odmítá. 

Ve svou „druhou” kariéru zpěvačky přitom původně po roce 1970 ani nedoufala. Ona sama se s písní Modlitba pro Martu stala symbolem událostí po srpnové okupaci Československa, o tom, co se tu ve skutečnosti děje, ale měla představu už mnohem dřív. 

„Na první vroubek jsme si zadělali, když jsme se přistěhovali do Poděbrad, nabídli nám tehdy byt po vdově Mašínové, která by se kvůli nám musela z Poděbrad odstěhovat - a maminka to rezolutně odmítla. Když mi pak bylo 17 let, zavřeli mi tatínka,” vzpomíná. 

Kapela Golden Kids, která ji jako zpěvačku v 60. letech nejvíc proslavila, vznikla v listopadu 1968. Následovalo 15 měsíců, které Marta Kubišová dodnes označuje za zázračné. „Měli jsme všude dveře otevřené, báječný tým kolem, který nás postrkoval kupředu,” říká. 

Všechno skončilo 3. února 1970, kdy Marta Kubišová dostala zákaz vystupování. 13 měsíců byla mluvčí Charty 77, pro StB na ni donášel dokonce vlastní manžel, přesto dnes říká: „Nebála jsem se, že mě zavřou. Když ale zavřeli Václava Havla, začala jsem opravdu brečet.” Když se dnes ohlíží za svým životem, shrnuje: „Odpouštím, ale nezapomínám.” 

Alžběta Švarcová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme