TikTok nám všem ničí život. Naši prarodiče byli nejstylovější lidi na světě, říká trio Palaye Royale

Fanoušci art-rockového tria Palaye Royale, které tvoří bratři Emerson, Remington a Sebastian, se ještě ani nestihli vzpamatovat z koncertu v Holešovicích a už se hromadně chystají na druhý letošní český koncert. Přímo na podiu Malé sportovní haly, kde zahajovala své evropské turné, kapela oznámila, že se v červnu objeví na královehradeckém festivalu Rock for People. Ještě předtím ale dali všichni tři členové rozhovor Radiožurnálu.

Tento článek je více než rok starý.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

2022-08-23t000000z_7_230120-225154_afo.JPG

V textu titulní písně nejnovější desky se v refrénu zpívá „We can be free, we can be anything” | Foto: Alessandro Bremec/NurPhoto | Zdroj: Reuters

O vás už se mezi fanoušky moc dobře ví, že máte rádi Prahu. Evropskou část svého turné začínáte právě tady, točili jste tu i videoklipy a úplnou náhodou jsem se dozvěděl, že si tu někdo z vás nechal udělat i nová tetování. Můžu se zeptat, kdo to byl a jaké je to tetování?
Emerson
: To jsem byl já. Nechal jsem si vytetovat jednu báseň od Williama Cowpera. Je to ta slavná o tom, co život dluží nám a co my jemu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si rozhovor Palaye Royale s Josefem Kaňku

Měl ji rád můj pradědeček, byl to takový hluboký, smutný poeta. A ještě mám nad tím přes žebra vytetovaného svého strážného anděla, kterého jsem chtěl už dlouho.

Remington: Já si taky pořídil jedno menší a k tomu pár piercingů. Jsem úplně nový člověk, miluju to (smích).

Když jsem říkal úplnou náhodou, myslel jsem tím od jedné z fanynek, které podle stories na Instagramu poznali, kde jste ubytovaní, a přišly za vámi. Jak moc si fanoušky pouštíte k tělu? Protože tohle není mezi slavnými lidmi úplně běžné a už vůbec ne oblíbené.
Emerson
: V Praze je dost jednoduché nás najít. Je tu spousta nádherných památek, které slouží líp než navigace. Ty slečny, co za námi přišly, byly hrozně laskavé a vlídné bytosti. Většina fanoušků, která za námi chodí, taková je. My se fanoušky vždycky snažíme přijmout, protože bez nich bychom nebyli vůbec nic.

Sebastian: Občas to samozřejmě někdo přežene a není to úplně příjemné ani pro jednu stranu, ale většina fanoušků je opravdu laskavá a respektující. My se jim to snažíme oplatit, jak jen můžeme, protože ve výsledku se všichni jen snažíme nějakým způsobem zvládat tu věc, která si říká život, a je fajn na to nebýt sám. Takže je k smrti milujeme.

Takže se dá nějaká elementární mezilidská důvěra vybudovat třeba i jen na základě sdílení hudebního vkusu?
Remington: Myslím, že ano. My se snažíme dávat do hudby to nejlepší ze sebe a v ostatních se snažíme taky hledat to nejlepší.

Na cestách pořád přespávám u cizích lidí na gauči. Hudba už můj život neovládá, říká zpěvák George Ezra

Číst článek

Sebastian: Samozřejmě, vsadit na špatnou kartu můžeme jen jednou a vymstít se to může. Ale snažíme se ke všem přistupovat s respektem a zatím se nám to vždycky ve stejné míře vrací. Bylo by smutné, kdybychom si před vlastními fanoušky museli hlídat záda. Nikdy jsme proto ani nenajímali ochranku nebo něco takového. Vlastně jednou ano, to bylo v Mexiku, ale tam to bylo komplikovanější ve více ohledech (smích).

‚Usínám radostný‘

Na chvíli to otočme od fanoušků k lidem, kteří vás naopak v lásce příliš. Slyšel jsem totiž, že někteří lidé chodí na vaše koncerty jen kvůli tomu, aby vám tam mohli nadávat nebo na vás něco sprostě křičet. Od nikoho jsem o tom předtím neslyšel a přišlo mi to naprosto bizarní. Stává se to pořád?
Sebastian: Moc ne, tohle je hodně ojedinělá věc. V Glasgow jedna fanynka asi neměla úplně den a snažila se vyvolat nějaký konflikt, aby měla obsah na Instagram. Prostě asi byla zvědavá na naší reakci. Občas se to pořád děje, když hrajeme před nějakou jinou kapelou. Ne každý respektuje naší image a lidi dokážou být občas dost agresivní.

Remington: My si vždycky říkáme: Můžeš být ta nejzralejší broskev na světě, ale někteří lidé prostě nesnáší broskve.

Vyplatí se tedy vůbec reagovat?
Emerson: Uvnitř v hlavě si asi člověk nějak zareagovat může, ale ventilovat to ven vůbec nemá cenu. Člověk si na to prostě po čase nějak zvykne a pouští to jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Remington: Já na konci dne vždycky usínám radostný, že můžu dělat hudbu se svými bratry pro další skvělé lidi, a nenechám těch pár idiotů, aby mi to pokazili

Evropské turné, které jsme zmínili před chvílí, jedete s albem Fever Dream. To vyšlo vloni na podzim a vy sami jste ho popsali jako svou první nahrávku, která už není ryze temná a přináší nějakou dávku naděje. Co tam tu naději přineslo? Protože u ostatních interpretů je v kontextu událostí posledních let ten trend spíš opačný.
Remington: Lidi už jsou unavení z toho pořád dokola poslouchat, jak je život k ničemu. Je strašně jednoduché tomu podlehnout, a proto se snažíme na desce vnést trochu světla do toho všeho marasmu. Samozřejmě všichni víme, že to, co se děje venku, stojí za ho***. Ale když si člověk i přesto dokáže najít něco, co miluje, tak je totální vítěz.

Emerson: Já jsem třeba během pandemie vydal první část grafického románu, který dává fanouškům další možný náhled do našeho Palaye Royale světa. Představuje všechny motivy, se kterými pracujeme, spoustu pražské architektury a tak dále. Když se obklopíte lidmi, se kterými můžete z té bolavé reality unikat, můžete dát klidně dohromady novou renezanci.

Pražské výstaviště rozezní šanson. Na festivalu Metronome vystoupí francouzská zpěvačka Zaz

Číst článek

A když zůstaneme u toho názvu samotného, zažili jste sami někdy Fever Dream (Horečnatý sen)? Zakládá se ta píseň na nějaké reálné události?
Remington: Mně se to děje hlavně na tour, když jsem prostě unavený a tělo už nezvládá. Všechny sny jsou pak hrozně reálné, děsivé a já se budím zpocený až na pr****. Jsou to ty nejbláznivější obrazy, které si dokážete představit. A přesně to jsme se na desce snažili popsat a otisknout. Snad se to povedlo.

Může podle vás být i pozitivní? Protože Fever Dream často chápeme jako horečku způsobenou noční můrou, ale může být sen i natolik krásný, že z něj člověk hoří?
Emerson: Je zajímavé o tom takhle přemýšlet. Podle mě jsou právě ty nejhorší věci, co se člověku dějí, s nutným odstupem paradoxně ty nejpozitivnější. Pamatuju si úplně všechno z té chvíle, kdy mi bylo nejhůř. Úplně každý detail. A zpětně už jsem jenom vděčný, kam mě to posunulo a že už v takové situaci teď nejsem. Krása a pozitivita je ve všem. Je v bolesti, je ve smutku. Je ve všem.

Svět venku 

V textu titulní písně nejnovější desky se v refrénu zpívá „We can be free, we can be anything“ (v překladu „Můžeme být svobodní/volní, můžeme být čímkoliv“) Jste teď volní a jste tím, čím být chcete?
Remington: Absolutně. Myslím, že můžu mluvit za všechny, když řeknu, že jsme teď nejsvobodnější, co jsme kdy byli. Mně třeba hrozně pomohlo, že už skoro vůbec nejsem na telefonu. Venku za obrazovkou se skrývá daleko hezčí svět. TikTok je v tom úplně nejhorší. Odejděte odtud, jinak vás to zničí.

Emerson: Naprosto souhlasím. Nesmíme si nechat sociálními sítěmi vymýt mozek. A když se vám ten svět, o kterém mluví Remington, nelíbí, tak si ho prostě vytvořte. Já to tak udělal a je to skvělé.

Párkrát jste mluvili o tom, že jste měli před pár lety v kapele poměrně vážnou „ponorkovou“ krizi. Do toho už nerýpejme, ale přivedlo mě to k myšlence, jak vlastně jeden druhého vnímáte. Jestli jako bratra, spoluhráče z kapely, nebo jestli mezi těmi rovinami vůbec nemusíte přepínat.
Emerson: Jsme spřízněné duše, kámo (smích). Máme prostě jeden druhého.

Macklemore, Machine Gun Kelly nebo Aurora. Velké české festivaly před Vánoci lákají na zvučná jména

Číst článek

Sebastian: Je to dar a jsme za to strašně rádi.

Jméno Vaší kapely Palaye Royale je odvozené od názvu jednoho tanečního domu v Torontu, kde se seznámili v padesátých letech vaši prarodiče. Zajít na váš koncert už sice nestihli, co si ale myslíte, že by na vaší hudbu řekli? Zatančili by si jako kdysi v původním Palaye Royale?
Sebastian: Prarodiče by to milovali. Děda byl nejstylovější člověk na světě. Byl to bubeník, co měl pořád v ruce cigaretu a nosil takové zvláštní obleky, úplně stejně jako my. Oba by s námi na koncertech popili, pobavili se a šli by domů. Byli skvělí.

Josef Kaňka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme