Říkali mi, že piano nemá smysl, vzpomíná absolvent Berklee a romský klavírista Tomáš Kačo
S pianem začínal, když mu bylo pět. V té době neznal noty ani teorii, a tak se oblíbené romské písně učil z poslechu. Když se hlásil na konzervatoř, prarodiče nevěřili, že ji dokončí. On však úspěšně odmaturoval a šest let pak studoval na AMU v Praze. Později zamířil ještě výš a letos jako jeden z nejlepších pianistů získal titul z prestižní Berklee College of Music v americkém Bostonu. „Když jsem spolužákům vysvětloval, že jsem Rom, přišlo jim to skvělé. Říkali, že chtějí být taky gypsy. Ve světě jsem pochopil, že jiný znamená zajímavý, nikoliv špatný,“ řekl v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz Tomáš Kačo.
Co pro vás v životě znamená hudba?
Hudba je pro mě jediná zbraň, kterou člověk může bojovat a válčit. Já chci hudbu použít jako zbraň v boji proti rasismu.
Jaké jsou vaše zkušenosti s rasismem? Proč jste se proti němu rozhodl bojovat hudbou?
Myslím si, že jsem se jako hudebník narodil a od určité doby jsem začal cítit velkou potřebu něco změnit. Začalo to snahou něco změnit v mojí rodině. Když jsem pak odešel studovat do větších měst, viděl jsem, co se děje, a spektrum toho, co chci změnit, se postupně rozšiřovalo. Moje zkušenosti s rasismem? To víte, když jste z malého města, jako je Nový Jičín, rasismus je daleko horší, než když jste třeba z Prahy. Lidé jsou víc úzkoprsí, nejsou příliš otevření a jiný pro ně znamená špatný. Ve světě jsem ale pochopil, že jiný znamená zajímavý a zajímavý nemusí být vždy dobrý nebo špatný. Jiný se nerovná okamžitě něčemu negativnímu.
„Obecně se říká, že Romové mají velký hudební talent, což je myslím pravda, ale talent není všechno. Záleží na tom, jak se člověk toho talentu ujme, co s ním provede. “
Myslím, že naše společnost potřebuje vzory, nejen majorita, ale i ta minorita. Můj cíl je pomáhat nejen Romům, ale i Čechům jako majoritě. Okusil jsem život z obou stran, chápu obě strany a myslím, že vím, co se mezi nimi děje. Nemyslím si, že řešení je propagovat za každou cenu Romy, ale taky se nezastávat té majority. Chtěl bych lidi motivovat.
To, jak to funguje v Česku, je třeba pro Američany hodně cizí. Jak vnímáte přístup lidí za oceánem, pořád jste cizinec, někdo ‚jiný'?
Pro ně opravdu jiný znamená zajímavý. Když je někdo z jiné země, tak je to hrozně moc zajímá a chtějí tu kulturu poznat. Na škole, kde jsem studoval, bylo 5000 studentů z 95 různých zemí. V Bostonu jsou zvyklí na to, že jsou tam lidé z Evropy, Afriky, Asie. Berou to jako součást svých životů a společnosti.
Lidem jste jistě představil i romskou kulturu. Jak přijali to, že jste Rom?
To byla strašná sranda. Pamatuju si první semestry, kdy jsem v jedné hodině řekl, že jsem Rom. Moji spolužáci mi řekli "wow", že je to "cool" a chtějí být taky gypsy. Přišlo jim to strašně skvělé, že v dnešní době vlastně nikdo nemůže říct, že je gypsy. Když jsem se bavil s kamarády, spoustu z nich nevědělo, že něco takového existuje. V USA se sice říká gypsy, spíš to ale znamená způsob života. Mladá generace to má zafixované jako bohémství, pestré barvy, jak z filmu Zvoník u Matky Boží. Hodně je to zajímá. Když jim řeknu, že jsem vlastně z Česka, Romové nemají vlastní zemi, že jsem Čech, ale národností Rom, mluvím dvěma jazyky a pak jim začnu vysvětlovat situaci, jak to funguje u nás, nechápali, proč to tak je, protože pro ně je přece hrozně cool být Rom.
Jak moc vás v hudbě ovlivňuje to, že jste Rom?
Těžko říct. Obecně se říká, že Romové mají velký hudební talent, což je myslím pravda, ale talent není všechno. Záleží na tom, jak se člověk toho talentu ujme, co s ním provede. Myslím si, že někde hluboko ve mně, v mojí hudbě, se projevuje i ta dlouhá historie Romů, od 16. století, kdy byli vyhoštěni z Indie a pronásledováni. Celé to utrpení, které prožívali, v sobě prostě někde mám a vždy to do své hudby nenásilně dostanu. Možná si to jen namlouvám, ale takhle to cítím.
'Na konzervatoř mě poprvé nevzali'
Jak jste se k hraní na piano dostal?
Když mi bylo pět let, bylo nás doma už asi šest, já jsem čtvrté dítě z 12. Měli jsme doma pianino, nevím proč, ale táta ho koupil hrozně levně od někoho z rodiny. Nejdřív se snažil učit staršího bratra, ale on u toho nevydržel. Já jsem druhý kluk z rodiny a holky se u nás nevedou k tomu, aby hrály na nějaký nástroj, ale spíš aby tancovaly a zpívaly. Jako dalšího proto táta učil mě. Ukázal mi tři noty, které uměl, a já si na to ťukal. Snažil se mě k tomu nejprve dostat nenuceně, já jsem byl ale dítě a nechtělo se mi u toho sedět, takže mě pak už i nutil, abych u toho seděl a cvičil. Chtěl, abych se naučil hrát písničky, které se doma poslouchaly, což byly romské popové písně.
„Poprvé jsem se na konzervatoř nedostal. Byl jsem sice výborný improvizátor a hrál jsem dobře, ale v té době jsem nevěděl, co to konzervatoř znamená a že je úzce zaměřená na klasickou hudbu. Prostě jsem tam přišel a hrál, co jsem uměl.“
Já samozřejmě absolutně netušil, jak se to mám naučit. Tak jsem je poslouchal pořád dokola, až jsem se je naučil na piano vyťukat. Postupně jsem si tak zdokonaloval hudební sluch. Podobně to pokračovalo až do nějakých 12 let, kdy už moje technika a pianistické schopnosti byly na vysoké úrovni. Pak mě táta přihlásil do hudebky, kde mě přivedli ke stupnicím, notám, teorii. To byl šok, protože jsem do té doby hrál jen podle svých pravidel, měl jsem velkou svobodu v hraní i technice. To sice není úplně výhoda, nemít vedení, ale to, že jsem začínal improvizací a hraním podle sluchu, byla jedna z mých největších výhod, co se hudebního vnímání týče. V hudebce mě učili pravý opak. V té době jsem ještě nechápal, proč pravidla existují, nicméně jsem se s tím nějak popral.
A rozhodl se hudbu dál studovat...
Ano, pak jsem šel na konzervatoř do Ostravy. Poprvé jsem se tam ale nedostal. Byl jsem sice výborný improvizátor a hrál jsem dobře, ale v té době jsem nevěděl, co to konzervatoř znamená, že je úzce zaměřená na klasickou hudbu. Prostě jsem tam přišel a hrál, co jsem uměl. Pamatuju si, že za mnou přišla vedoucí klavírního oddělení a řekla mi, že jsem velký talent, ale pokud se chci dostat na konzervatoř, musím splnit nějaké podmínky a program, který musí umět zahrát každý. Asi za půl roku jsem vyhledal profesora z konzervatoře Pavla Motlocha, který mě na ten program připravoval. Pamatuju si, kdy poprvé zahrál Chopina, a to byl přesně moment, kdy jsem se bezmezně zamiloval do Chopina i klasické hudby. Od té chvíle jsem věděl, že chci klasiku poznat. Napodruhé jsem se už na konzervatoř dostal z prvního místa. Studoval jsem tam čtyři roky a pak jsem se přihlásil na AMU. Většinou se studenti hlásí až po šesti letech konzervatoře, ale já to zkusil hned po maturitě a kupodivu to vyšlo. V Praze jsem vystudoval bakaláře i magistra.
Během studií jste přičichl k jazzu a rozhodl se zkusit studium v zahraničí. Co byl ten impulz, kdy jste si řekl, že chcete na školu do USA?
Jak jsem vyrůstal na improvizaci, přirozeně mě to vedlo k jazzu. Vzpomínám si, jak jsem na konzervatoři poprvé zaimprovizoval, a kamarád se mě ptal, jestli hraju jazz. Absolutně jsem nevěděl, co to znamená, tak mi doporučil nějaké skladby a já byl překvapený, že to co hraju, podle nich zní jako jazz. Zjistil jsem, že improvizace, kterou jsem přirozeně rozvíjel, byla jazzová, jazzem načichlá. Od nějakých 18 let jsem jazz poslouchal pořád víc, setkával jsem se s jazzovými muzikanty, kteří se věnovali pouze jazzu, a v jejich okruhu se na mě někde vynořila Berklee College of Music. Tedy že to je nejlepší jazzová škola, že každý, kdo se tam dostane, musí být šílenec, že je to jen pro ty nejlepší a navíc hrozně drahé. Pro mě to bylo, jako kdyby mi někdo řekl, že ve sportce vyhraju deset milionů dolarů. Jen bych se mu vysmál a pousmál se. Byl to nedosažitelný sen.
„Pamatuju si, že jsem dostal e-mail, kde se psalo, že jsem dostal stipendium, ale pak jsem četl dál a viděl všechny podmínky, včetně toho, že musím mít na účtu 60 tisíc dolarů. Hned po přečtení mailu jsem si řekl super, přijali mě, ale další ambice jsem neměl.“
I přesto jste to ale zkusil a hodně do toho investoval. Výhru z hudební soutěže jste věnoval na cestu do Paříže na přijímací zkoušky. S čím jste tam jel?
Vyhrál jsem v soutěži peníze a říkal jsem si, že mám několik možností, co s nimi udělat. Buď si koupím nějaký drahý telefon, něco na sebe anebo se zkusím přihlásit na školu. Přihláška stála asi pět tisíc korun. Ještě před Paříží jsem ale musel zajistit přepis dosavadních studijních výsledků. Muselo se to poslat někam do Chicaga, kde to přeložili nejen do angličtiny, ale i odborného jazyka. Jeden list stál asi tři tisíce. Potom jsem už jen zařídil letenku do Paříže a ubytování tam.
Šel jsem tam s tím, že jim zahraju to, čím si myslím, že jsem výjimečný, a ne to, co chtějí slyšet. Věděl jsem, že mají rádi, když člověk zahraje ryzí jazz, ale taky jsem věděl, že mají rádi, když jsou lidé autentičtí.
Jak probíhá takové přijímací řízení?
Trvalo to tři dny a vlastně mě to nemile překvapilo. Když jsem přišel do učebny, kde seděli dva profesoři, nebylo tam velké akustické piano. Měl jsem připravenou svou emocionální skladbu, která začíná z ticha z jednoho tónu, rozvine se ve velké peklo, a postupně to zase upadne. Chtěl jsem ukázat svou dynamickou škálu, jenže oni tam měli elektrické piano za nějakých 20 dolarů a ještě k tomu nefungoval pedál. To byl opravdu šok, takže jsem na místě musel celý svůj koncept změnit. Nerad hraju na elektrické nástroje, protože na to ani hrát nedokážu. Odehrál jsem asi minutu, pak jsem zastavil a vysvětlil jim, že mě to bolí a dál nemůžu. Řekli, že ani nemusím pokračovat, že si umí představit, jak by to znělo na velkém křídle, a hrozně se omlouvali. Nakonec to všechno vyšlo.
Když jste byl přijat, objevila se další překážka. Potřeboval jste totiž dost peněz na to, abyste studium na Berklee mohl zahájit. Ztratil jste někdy naději, nebo jste věřil?
Já jsem hned házel flintu do žita. Pamatuju si, že jsem dostal ten e-mail, kde se psalo, že jsem dostal stipendium ve výši 14 tisíc dolarů, ale pak jsem četl dál a viděl všechny podmínky, včetně toho, že musím mít na účtu 60 tisíc dolarů. Hned po přečtení mailu jsem si řekl, že super, přijali mě, ale další ambice jsem neměl, protože jsem nevěděl, kde vzít 60 tisíc dolarů.
Tehdy jsem byl ještě na AMU a potkal jsem vedoucího klavírního oddělení Ivana Klánského a tomu jsem na chodbě řekl, že mě přijali na Berklee, ale že tam nepůjdu, protože nemám tolik peněz. Byl naprosto nadšený a nabídl mi, že mi dá tisíc dolarů, které jsem potřeboval, abych si zarezervoval místo na Berklee. Pořád mi říkal, ať to nevzdávám, že se peníze seženou, že existují sponzoři, že je to prostě velká šance. Byl jsem rád, ale peníze jsem si od něj vzít nechtěl. Každopádně mě navedl na paní profesorku Noemi Pfeffermannovou Zárubovou, která byla v celém procesu hledání sponzorů velkým článkem. Myslím, že je velmi dobrá manažerka, ví, jak komunikovat s lidmi. Podporovala mě, fandila mi, a hlavně mě burcovala, ať to nevzdávám. Otevřela mi hodně dveří a patří jí obrovský dík.
Depka, kulturní šok a zima
Vše nakonec vyšlo a vy jste se z Prahy stěhoval do Bostonu. Všechno se kolem vás změnilo, město, škola, jazyk. Jaké byly vaše začátky v Bostonu?
Byla to strašná depka, kulturní šok, navíc hrozná zima. V lednu 2015 to byla jedna z historicky nejsilnějších zim v Bostonu. Já jsem byl tedy na zimu zvyklý, protože v Česku máme sníh, ale pro některé lidi, třeba z Dominikánské republiky, to bylo daleko horší. Do května bylo opravdu asi minus 25 stupňů.
Obrovskou bariérou byl na začátku taky jazyk. Nějaký základ jsem měl, ale řešit něco třeba v realitní kanceláři, stěžovat si na něco, co nefunguje, když ani nevíte, jak to funguje, to bylo složité. V angličtině jsem neuměl být ani tolik naléhavý. Ve škole bylo vše strašně rychlé, angličtina profesorů byla obtížná a hodně specifická v teoretických předmětech. Úplně jiná hudební hantýrka, než jsem znal v českém jazyce.
Negace přetrvala asi tři měsíce, pak jsem se otrkal a řekl jsem si, že jako jeden z mála mám takovou možnost a nemůžu to přece vzdát, musím využít vše, co mi bůh poskytl.
Co vás po příjezdu do Spojených států nejvíc fascinovalo?
Ze začátku mě fascinovalo, jak jsou všichni pozitivní. Jdete do obchodu a všichni se s vámi baví, ptají se, jaký jste měl den, starají se. Na ulici se s vámi lidé náhodně baví a neřeší, jestli jste bílý, černý nebo z Asie. Jen s vámi sdílí pocity, mluví o počasí. Tohle se mi v Česku nestávalo, takže to bylo pár týdnů zvláštní. Když mě někdo oslovil na ulici, měl jsem takový ten klasický český obranný mechanismus, že když vás někdo na ulici osloví, chce vás okrást nebo po vás chce peníze, takže jsem spíš dával pozor. Brzy jsem ale zjistil, že je to prostě jen část kultury.
Nechal jste se tím postupem času taky nakazit?
Je to opravdu nakažlivé a myslím, že je to na jednu stranu dobře. Takový přístup navodí dobrou energii. Samozřejmě to v určitých mezích je falešné, protože není všechno super, ani v Americe ne. Když se na vás lidi usmívají, neznamená to, že jsou šťastní a mají se skvěle. Když se s někým bavíte a zeptá se, jak se máš, neznamená to, že se zajímá, jak se máš, ale už tou otázkou to navodí takovou pozitivní a dobrou energii. Pamatuju si, že když se mě někdo na něco zeptal v Česku, vyvalil jsem na něj všechno negativní, takové to typické stěžování si. Myslím, že jsem se nakazil americkým způsobem, ale snažím se mít stále oči otevřené.
Studium na Berklee jste dokončil za dva roky namísto čtyř plánovaných. Co jsou vaše další plány?
Budu se teď snažit zůstat v USA, co nejdéle to půjde. Také si chci najít manažera, který by mi pomáhal, protože tady je to hodně o kontaktech a já jsem víc hudebník než manažer, nejsem v tom moc dobrý, i když jsem se hodně zlepšil. Chtěl bych dál šířit svou hudbu, svůj příběh po celých Státech, ale nejenom tady.
Chci si najít agenta i v Asii. Chci šířit dál svou hudbu ne proto, abych byl slavný a bohatý, ale aby lidé poznali můj příběh skrze mou hudbu a tím bych vlastně pomohl té naší majoritě. Ukázat jim, že to, že jste jiný, neznamená, že jste špatný.
Diplom z Prahy hodně znamená
Co pro vás znamená být absolventem Berklee?
Je to pro mě samozřejmě čest. Vím, že už to nikdy nikdo z mého života nevymaže. Ty dva roky mi daly nejvíc lidských hodnot a kontaktů. Myslím, že je to tady více méně o tom poznat lidi a vnímat jiné kultury, hudbu jiných kultur. To pro mě znamená Berklee.
O pracovní nabídky zatím asi nemáte nouzi...
Teď momentálně píšu aranže pro českou filharmonii, zároveň pracuji na projektu s Ondrou Brzobohatým, takže dělám i věci do Česka, které se dají dělat online. Píšu, aranžuju a pak to posílám lidem do Česka. V USA vše zakládají na životopisech. Ten můj je pro ně dost působivý, až mám občas pocit, že jsem pro ně překvalifikovaný.
„V USA vše zakládají na životopisech. Ten můj je pro ně dost působivý, až mám občas pocit, že jsem pro ně překvalifikovaný.“
Když u nás řeknete, že máte diplom z americké školy, Češi to vnímají jako velkou věc. To samé platí tady v Americe, když si přečtou, že mám magisterský titul z klasické hudby v Praze, je to pro ně něco. Ví, že úroveň klasické hudby je v Evropě jiná než v Americe.
V dnešní době není získání pracovních víz v USA jednoduché. Jak to teď řešíte vy?
V současnosti mám OPT víza, což je zkratka pro "volitelný praktický trénink". Už teď ale řeším víza pro umělce, která jsou na tři roky. Je to spousta zařizování, další peníze, jsou to další překážky a samozřejmě to chci pořád vzdávat. Ale uvnitř si pořád říkám, že nesmím a musím dřít dál.
Je to složité, abyste získala víza, musíte prokázat mimořádné schopnosti a musíte mít sponzora, který zaručí, že u něj budete moci pracovat po celé tři roky. To se těžko hledá, když jste hudebník. Když se věnujete financím, vždy se do nějaké firmy dostanete, ale s pianem je to těžší. Spousta mých kamarádů ale cestu našlo, takže věřím, že to u mě půjde taky.
Když srovnáte přístup k hudbě v USA a Česku. Jaké jsou největší rozdíly?
Strašně zajímavá je metoda profesorů. Na AMU i v Ostravě to nebylo nikdy jen o chválení, chvály bylo mnohem míň než kritiky. Na školách mi třeba říkali, že mi to vůbec nehraje, hudbu necítím, nejsem muzikant. Takové to, aby vás naburcovali, a to byl taky systém, který jsem si pamatoval. Pak jsem ale přišel do Ameriky a doteď jsem nic podobného neslyšel. Potkal jsem se s výbornými zpěváky i méně dobrými, ale nikdy jsem profesora neslyšel říkat nic jiného než povzbudivé věci, aby to ten člověk nevzdal.
Myslíte si, že je to dobře, nebo špatně?
Nad tím jsem dlouho přemýšlel, ale nevím, jestli to je dobře, nebo špatně. Myslím, že to závisí hodně na charakteru studenta. Někteří by prostě s hrou na klavír přestali, kdyby jim profesor řekl, že tím ztrácí jen svůj čas. Mně se to stávalo běžně, vždycky jsem to ale vzal jako motivaci. Pamatuju si, že mi moji prarodiče, když byli ještě naživu, říkali, že se na konzervatoř nikdy nedostanu, a když se tam dostanu, tak brzy skončím, protože si tam najdu nějakou ženskou, začnu pít, fetovat, vykašlu se na to. A tohle pro mě byla motivace, dokázat lidem, že se mýlí. Když se mě profesor na konzervatoři ptal, jestli se chci opravdu pianu věnovat, protože si myslí, že to nemá smysl, šel jsem, cvičil jsem a bral jsem to jako motivaci. Jsou ale i lidé, kteří to prostě položí a mají radši citlivější přístup.
Návraty domů
Jezdíte často zpět do Česka?
Ne, naposledy jsem byl doma o letních prázdninách. Kvůli vízům a Donaldu Trumpovi nám výjezdy z USA ve škole ani nedoporučují.
Změnil se váš pohled na Česko, nebo naopak pohled lidí na vás?
Po nějakých reportážích, co jsem dělal pro Českou televizi, mi chodilo na fanouškovskou stránku na facebooku hodně zpráv a komentářů, které mne potěšily. Romové mi většinou psali: ‚Jsi náš hrdina, jsme na tebe hrdí, konečně máme někoho, kým se můžeme pyšnit.' Od ostatních chodily podobné zprávy, že jsou rádi, že mi to přejí a přáli by si, aby takových lidí bylo víc a že je velmi důležité, že to někdo dokázal, protože to už je ten krok, kdy majorita začne měnit názor a uvědomí si, že budoucnost je ve vzdělání mladých lidí.
„Kvůli vízům a Donaldu Trumpovi nám výjezdy z USA ve škole ani nedoporučují.“
Ty starší už nezměníme, starší Romové už školy studovat nepůjdou. Opravdu čím víc to sleduju, tím víc si myslím, že klíč je vzdělání a to, že člověk odejde z komunity i od těch romských rodin. Neříkám, že musí do světa, do Ameriky nebo Londýna, ale stačí jít do většího města, jako je třeba Praha, a být mezi lidmi, kteří to, že jste jiní, neřeší. Ne každý Čech je rasista. Už tím, že se mladí Romové dostanou mezi mladou českou společnost, která je víc otevřená, se mění i myšlení Romů.
Navštívil vás ve Státech už někdo z rodiny?
Ne, oni by nikdy nejeli. Když jsem sedm let byl v Praze, tak ani tam nikdy nebyli. Moje rodina by byla pořád jen doma, v životě by ani do letadla nesedli.
Jak berou to, že chcete v USA zůstat? Říkáte, že by nikdy nepřiletěli, vy ale zatím nemůžete kvůli vízům ani zpátky.
Myslím si, že jsou s tím smíření. Ví, že mám ambice a cíle, a nějakým způsobem mi věří a psychicky podporují. To je pro mě nejdůležitější, nic jiného nepotřebuji.
A nepřemlouvají vás, abyste se vrátil?
To víte, že ano. Pokaždé, když si voláme, tak mi to říkají. Tak to má ale asi každý rodič a bude to tak pořád.
Zmiňoval jste, že jste z 12 dětí. Šel někdo další z vašich sourozenců za hudebním vzděláním?
Bohužel zatím ne a mrzí mě to. Jsou talentovaní. Mám mladšího bratra, který je nadaný, ale nemá ještě takovou píli nebo možná už nemá takovou píli, jako jsem měl já. Věřím ale, že ho to ještě nějak přepadne.
