Pravlastí dud není Skotsko. Do celé Evropy se rozšířily z východního Středomoří

Dudy a dudáky si téměř automaticky ztotožňujeme se Skotskem. Jejich popularita i historie je ale nesrovnatelně pestřejší a širší, zdůrazňuje německá agentura DPA.

Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Hráč na dudy v Kataru

Hráč na dudy v Kataru | Foto: Omar Chatriwala | Zdroj: Flickr | CC BY-NC-ND 2.0,©

Budovou Národního dudáckého střediska v Glasgow se nese ostrý zvuk. Tony McLelland, který vypadá každým coulem jako Skot, se potí, rudne ve tváři, ale nepřestává hrát. I v devětadvaceti a na vrcholu sil je zřejmé, jak náročná je hra na dudy.

Místo koled dudy, bubny a pochodující skautské oddíly. Štědrý den v Betlémě provázejí zvláštní tradice

Číst článek

Tony začal jako dítě, ale hru zvládl až po sedmi letech učení. Dnes se tento Skot zajímá i o archeologii a historii svého nástroje. A připouští, že první dudy téměř jistě nebyly skotské. Dějiny tohoto prastarého dechového a lidového nástroje jsou silně mezinárodní.

„Kdysi se na ně hrálo v celé Evropě,“ říká německý historik a znalec dud Ralf Gehler. Podle něj vědci registrují asi 200 typů, a některé pocházejí i z Malé Asie a severní Afriky. Nějaký čas byly dudy dokonce francouzským dvorním nástrojem.

„Nejspíš vznikly ve východním Středomoří, možná v Egyptě, možná v Malé Asii, zhruba před čtyřmi tisíci lety,“ nastiňuje Gehler. Role nástroje dramaticky poklesla až v 19. století.

Do té doby šlo o pastevecký nástroj, který měl mimo jiné odhánět vlky a chránit ovce. V Německu se dnes jejich užití omezuje na trhy se středověkou tematikou.

Odpuzující rámus

Ale i to se začíná měnit, zdůrazňuje znalec s neskrývanou radostí. Po celé Evropě totiž dochází k renesanci nástroje. „Jejich ostrý a mohutný zvuk je dokonalým vyjádřením mužnosti a agrese,“ popisuje Ralf Gehler, podle nějž dudy představují určitý symbol odporu. Z dud se tak dnes stává intelektuální forma punku, poznamenává k tomu DPA.

Z mnoha částí Evropy ostatně dudy nikdy nezmizely. Například se to týká lužickosrbského folklóru. V Itálii se nástroj jmenuje zampogna, v Polsku koza či kobza.

„Tvar a zvuk bývají výrazně regionální,“ vysvětluje Thomas Zoeller, zakladatel dudácké akademie v Německu. Jako první německý i kontinentální Evropan absolvoval Královskou konzervatoř v Glasgow.

Na druhé straně má hra na dudy i své stinné stránky. Magazín Piper and Drummer před časem připustil, že s hrou na dudy je často spojováno nemírné požívání alkoholu. A nejednou tento nástroj přivodil i rozpad manželství.

Některé nástroje, zejména ze skotské Vysočiny, jsou velmi hlučné a mohou lidi spíše odpuzovat. Jak navíc varuje McLelland, při špatném používání mohou poškodit svaly i cévy. „Hráči může otéct krk, že vypadá jako žába,“ tvrdí Skot.

Zoeller ale ujišťuje, že jde o otázku správné techniky a hráči pak nic nehrozí. Na druhou stranu existují důkazy o tom, že v nástroji z kozích měchů se snadno šíří plísňová nákaza. V několika ojedinělých případech to vedlo dokonce ke smrti. Takže pravidelné čištění dud je životní nutností, doporučuje agentura DPA.

Rostislav Matulík Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme