Propojení orchestru s rozhlasem? Je v tom napětí a dobrodružství, říká nový šéfdirigent Liebreich

Do nové sezóny s novým šéfdirigentem Alexanderem Liebreichem vstupuje Symfonický orchestr Českého rozhlasu. A chystá velké změny. Plán na příští sezónu už je připravený, Liebreich se ale v dalších letech chce výrazněji podílet taky na programu.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nový šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu Alexander Liebreich. | Foto: Tomáš Vodňanský | Zdroj: Český rozhlas

Nová sezóna se blíží, jaká máte očekávání?
Já myslím, že očekávání není úplně správný výraz. Jsem spíš zvědavý, natěšený. Rozhodnutí ke spolupráci vyšlo z jednoho prostého důvodu: obě strany – já i SOČR něco hledáme. A hledání není ani tak věcí očekávání, jako spíš proměn. Oni někoho hledali a přišli na mě. Změny a proměny mám rád. Zároveň přemýšlím ve strukturách – ale ne jen těch pevně daných. Nejvíc mě tedy asi lákají změny ve strukturovaném světě. Když se zajedeme do pevně daných kolejí, přestane to fungovat. Podívejte se na ty spousty tvrdohlavých lidí, kteří vám budou tvrdit: „Musí to být přesně tak a tak“. A přesně tohle uvažování člověka zatím vždycky přivedlo jen do těžkostí.

Přehrát

00:00 / 00:00

Rozhovor s novým šéfdirigentrem SOČRu Alexanderem Liebreichem

Se SOČRem za sebou máte první dvě vystoupení, jak jste tu první spolupráci vnímal?
No, první koncert byla zajímavá zkušenost. Odehráli jsme tady generální zkoušku a orchestr jel tak na padesát procent. To jsem trochu znervózněl, přece jen jsou pro mě ti muzikanti noví. Večerní koncert pak odehráli na sto padesát procent, takže jsem měl vážně radost. Na programu byly fakt těžké kusy: Janáček, Zemlinsky, Strauss … Čtyři obrovské skladatelské osobnosti vedle sebe. Skvěle to zafungovalo – a jak se říká, úspěch přináší touhu dělat toho ještě daleko víc. Měl jsem radost, že orchestr do toho vložil spoustu sil a nadšení.

Mluvil jste tady o dramaturgické jedinečnosti SOČRu, do jaké míry jste mohl zasahovat do programu nadcházející sezóny?
Oficiálně jsem byl jmenován v prosinci, to znamená, že většina programu už byla nachystaná. Což mi ale přijde skvělé, protože máme dramaturga – Josefa Třeštíka – a tem musí přece mít v programu volnou ruku. Na druhou stranu nejsem jen šéfdirigent, ale i umělecký šéf, takže na celkové struktuře se podílet chci. Program na příští sezónu už se začíná rýsovat mnohem konkrétněji, ale o tom ještě nesmím mluvit. 

Naznačím třeba jen spolupráci se skvělými režiséry, jako je třeba David Radok nebo s choreografem Jiřím Kyliánem. Na dramaturgii je hodně vidět hlavně elán, chuť pracovat. S Josefem Třeštíkem tedy máme i napínavé úkoly. Abyste si to uměla představit: není to tak, že bychom si sedli nad papíry a řekli si: „No tak fajn, příští čtyři roky pojedeme podle takového a takového plánu, přijedou na rezidenci dva hudebníci, dva skladatelé, dáme tam novou skladbu na objednávku a to stačí“. Ne. Myslím, že každý rok přijdou novinky. Jak říkám, pro mě je změna život, nemám z toho strach.

Nový šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu Alexander Liebreich (vpravo). | Foto: Tomáš Vodňanský | Zdroj: Český rozhlas

Místo u SOČRu jste vzal i proto, že je to podle vás jedinečné těleso. V čem konkrétně?
Mně přijde jedinečný právě fakt, že orchestr má svého vlastního dramaturga, to nebývá úplně obvyklé. Samozřejmě že všude funguje administrativní tým. Jenže tady existuje pozice pro mimořádně chytrého člověka, který má jako své povolání kromě jiného čas přemýšlet i nad souvislostmi: co je naše vlastní kultura, co jinde funguje jinak? A jak se to dá postavit do kontrastu, co naopak máme společného, kam chceme směřovat… To se mi u SOČRu líbilo a jak říkám, bylo to při rozhodování, jestli jít do Prahy, úplně stěžejní.

Moc mě nebaví takový ten přístup – no dobrá, uděláme něco pro mladé, namícháme to s popovými zpěváky… To podle mě nefunguje. Pochopitelně můžeme dělat otevřenější koncertní řadu – mluvím tady o Nových horizontech. To už nějakou dobu funguje.

Josef Třeštík ale podle mě myslí i na to, že abychom si získali mladší publikum, je nezbytné určité celospolečenské ukotvení. Chci, aby si lidi klasickou hudbu automaticky nenálepkovali jako něco nudného. Můžeme se z toho trochu vylhat tím, že tam té klasiky bude málo. Jenže to podle mě taky není cesta. Klasika prostě není jednoduchá – zato může být napínavá, objevná. 

Mně teď obecně přijde, že mladí lidé začínají být trochu naštvaní, protože se jim všechno zjednodušuje, paušalizuje. A po celém světě se lidé začínají zase daleko víc obracet k nějakým duchovním kořenům. Oni nehledají prázdnotu schovanou za nějakým tlacháním. Najednou chtějí větší hloubku. Nevím, čím to je. Vnímám u nich i nějaký návrat k duchovnějším, náboženským rozměrům – a v Německu je tahle otázka trochu tabu. Začali být vyhraněnější.

Připadá mi, že nějaká rozumná spiritualita dává smysl. Jakmile se s ní pracuje špatně, vede to jen k extremismu. A to je chyba. Hudba může být prostředníkem k přemýšlení. Vidíte a slyšíte, jak stovka lidí pracuje na jedné věci. Osmdesát minut hrají Brucknerovu symfonii. Vždyť to je senzace, něco takového zažít! A v těch osmdesáti minutách se můžete ponořit do soustředění hudebníků a najít v celkem těžké hudbě velký smysl a přesah. Je to podle mě daleko lepší, než jim naservírovat nějakou stravitelnou tříminutovou předehru – a dost.

A máte pocit, že propojení orchestru s rozhlasem je i v dnešní době opravdu tak důležité?
Řeknu vám to takhle. Já v tom vidím napětí, dobrodružství. Sám jsem totiž přesně takhle s hudbou začal – poslouchal jsem ji v rádiu. Měl jsem to štěstí, že jsem se narodil za železnou oponou, z bavorské strany. Můj tatínek je mimochodem z Čech. Tehdy lidé měli možnost díky rozhlasu slyšet něco svobodného. Rozhlasové vlny můžete rušit, ale nikdy je úplně nesmažete. To mi přijde fakt skvělé. A platí to i dneska, když můžu vysílání chytit přes internet. Jedu dirigovat do Polska a můj syn si to může poslechnout, ať je kdekoli. Je v tom určitá volnost, svoboda.

Líbí se mi myšlenka Evropské vysílací unie, protože to přináší automatickou kulturní výměnu. A pozor, není to jen nějaký mišmaš, naopak, vede to k hledání kořenů. Když bude všude všechno stejné a nalinkované, nic se nenaučíme. Proto jsem tu tak vehementně obhajoval důležitost dramaturgického vedení. Prostě si můžeme říct: budeme dělat Zemlinského, Janáčka, světové premiéry skladeb na objednávku.

A máte tady nějakou jedinečnost. Posloucháte koncert přenášený z Rudolfina a začnete si dávat dohromady celý kontext, proč jsme třeba měli potřebu vystavět program přesně takhle. Mně to dává mimořádný smysl, když si řeknu, že přenos z Rudolfina můžu poslouchat v Mnichově. Je to tady a teď. Hudba potřebuje autentický prožitek a otevřenost.

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme