Symfonický orchestr Českého rozhlasu vede nový dirigent Alexander Liebreich
Symfonický orchestr Českého rozhlasu se poprvé představil pod vedením dirigenta Alexandra Liebreicha v pondělí 5. listopadu o půl osmé večer ve Dvořákově síni Rudolfina. V koncertní síni zazněly skladby Carla Marie von Webera, Richarda Strausse, Modesta Petroviče Musorgskijho nebo Leoše Janáčka. Záznam koncertu bude k dispozici na ČRo Vltava ve středu 7. listopadu od 20 hodin.
Německý dirigent Alexander Liebreich spolupracoval jako host s řadou orchestrů po celém světě včetně Concertgebouw Orchestra, Symfonického orchestru BBC a mnoha dalších. Od roku 2012 je šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu v Katovicích a od roku 2018 uměleckým ředitelem Festivalu Richarda Strausse. Týdeníku Rozhlas poskytl rozhovor ohledně svého nového angažmá v Praze.
Jak jste sestavoval program svého inauguračního koncertu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu? Objeví se v něm i vaše oblíbené skladby?
Rád bych blíže objevil hudbu Leoše Janáčka, proto jsme na program zařadili Tarase Bulbu. Znám tuhle nádhernou skladbu, ale dosud jsem ji nikdy s orchestrem neprováděl. Bude to moje premiéra, na kterou se těším. Velmi dobře znám Jenůfu, Sinfoniettu, Elegie pro smyčce, ale Taras Bulba mě velmi láká. Studoval jsem ho již dřív, ovšem s orchestrem ho provedu poprvé.
Chodíte rád na koncerty?
Nechodím. Protože ve městech, kde působím u jiného orchestru, jsem v koncertní síni vnímán jako reprezentant instituce a ne jako milovník hudby. Mám velmi rád tanec – vždyť i moje paní je baletka. Když je někde zajímavé baletní představení, nenechám si ho ujít. Jako tady v Praze – v Národním divadle jsem viděl představení s choreografiemi Jiřího Kyliána. Dirigent samozřejmě občas musí zajít na koncert – aby slyšel orchestr, zajímavého sólistu… Ale pořád je to součást jeho práce.
Šéfdirigenta rozhlasových symfoniků čeká inaugurační koncert, v Rudolfinu zazní Janáček i Strauss
Číst článek
Jakými novými myšlenkami a postoji byste rád oživil pražský hudební život během svého čtyřletého působení?
O tom jsme s vedením orchestru – ředitelem Jakubem Čížkem a dramaturgem Josefem Třeštíkem – mnohokrát hovořili. Víte, co je nejdůležitější? Přinést život. Hudba není zakonzervované muzeum, hudba je o životě. A nezáleží na tom, jestli mluvíme o současné nebo barokní hudbě. To si musíme uvědomit.
Praha je velmi tradiční město. Má nejen mnoho muzeí, ale sama je koncipována jako muzeum – podívejte se jen z okna, kudy a kam proudí ty davy turistů. Po nábřeží na Karlův most, Staré Město, Malou Stranu… Aby hudba přežila, nesmí být součástí takového muzea, musí odrážet současný život města. Janáček, Brahms, Richard Strauss, Srnka, Dvořák, Mozart, všichni tito skladatelé a jejich díla se mohou zahrát tak, aby oslovila současné posluchače. Jsme za to zodpovědní a i proto jsem tady – v Praze u Symfonického orchestru Českého rozhlasu.
New York Times: Česká filharmonie přinesla útěchu skropenou slzami
Číst článek
Už na loňské tiskové konferenci jste mluvil právě o zodpovědnosti evropských veřejnoprávních médií ve vztahu k rozhlasovým hudebním tělesům. Jak vnímáte tento postoj dnes?
Úloha rozhlasových orchestrů se v průběhu desetiletí značně proměnila. Po druhé světové válce byla rozhlasová tělesa důležitým zdrojem šíření hudby. Lidé neměli peníze na to, aby chodili na koncerty, poslouchali hudbu z rádia. Vysílání bylo i zdrojem osvěty, vzdělávání, rozšiřování obzorů. Uváděli se noví autoři, jejichž jména do té doby nikdo neznal.
Média – a tím nemyslím jen rozhlas – jsou nyní velmi silná. Nejprve to byly nahrávky na CD, dnes můžeme streamovat, máme Spotify, YouTube… V souvislosti s tím roste i význam rozhlasového vysílání. Díky němu přemýšlíme, co je národní kultura a jak ji reflektovat, předávat. Jak ji zprostředkovávat zahraničnímu publiku? A jak domácího posluchače seznámit s hudebním děním ve světě? V tomto ohledu má rozhlas nezastupitelnou úlohu, protože dokáže snadno a rychle překračovat hranice.
