Vidět přicházející jazzmany byl euforický pocit, říká organizátor focení 101 českých jazzmanů

„Nikdy jsem se necítil dobře v roli arbitra, který posuzuje, kdo je a kdo není jazzmanem. Někde jsem tu hranici ale udělat musel,“ řekl pro Český rozhlas jazz organizátor focení 101 českých jazzmanů, jehož výsledek publikujeme tento týden. Dramaturg Petr Vidomus v rozhovoru přibližuje okolnosti vzniku unikátního portrétu české jazzové scény „My jsme jazz!“.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Petr Vidomus při focení | Foto: Jiří Šeda

Jaké je podle vás obecně poselství společné fotky českých jazzmanů v roce 2019?
Je to pocta českému jazzu. Už v názvu celého projektu „My jsme jazz!“ je zakódovaná hrdost lidí, kteří na té fotce jsou. Hrdost na to, že jsou jazzmani, že se věnují žánru, který je občas považován za minoritní. Mnoho z nich se určitě neuživí jenom jazzem, ale jazz je to nejdůležitější v jejich životě. A já osobně považuji za unikátní, že se tolik lidí z české scény dalo dohromady, protože podle mě dřív nic takového nevzniklo.

Na slavné předloze A Great Day in Harlem z roku 1958 jsou i muzikanti, kteří později natočili kultovní jazzová alba. Vyvolalo 60. výročí původní fotky nějakou bilanční debatu o tom, kam se ubírá český jazz?
Byl bych rád, kdyby to debatu rozvířilo. Ono by k našemu focení možná nedošlo, nebýt právě výročí v roce 2018. Tehdy se i na sociálních sítích o té původní fotce hodně mluvilo, až přišel kytarista Libor Šmoldas, který mě nakonec přemluvil, abychom focení zorganizovali. V roce 1958, kdy vznikla ta původní fotka, jazzový svět na některá kultovní alba ještě čekal.

„„Je to pocta českému jazzu. Už v názvu projektu je zakódovaná hrdost lidí, kteří na té fotce jsou.“ “

Například Miles Davis se focení nezúčastnil, protože v té době měl pravděpodobně plné ruce práce s albem Porgy and Bess. U mnoha tehdy zachycených jazzmanů fotograf ani nemohl tušit, jak se na ně budeme dívat za padesát let. U některých ještě nebylo zřejmé, že to budou jazzové legendy. I v českém prostředí je to taková loterie. Zejména u mladších muzikantů nevíme, jestli se za deset let budou ještě věnovat jazzu. Bude skvělé, když ta fotka bude fungovat jako jakási encyklopedie jazzu zachycující stav v roce 2019.

Podle jakých kritérií jste vybírali jednotlivé osobnosti?
Byla to trochu nevděčná role. Dostal jsem se nechtěně do pozice jakéhosi arbitra, který prosazuje určitý kánon. Musel jsem rozhodnout, co jazz je a co už není. A kdo je jazzman a kdo už jazzman není. Osobně mám v tomhle dost volné hranice. Základní kritérium bylo, aby to byli profesionální hudebníci a hudebnice, kteří se věnují větší částí své činnosti jazzu.Nezvali jsme tedy studenty nebo amatéry.

Kromě toho jsme byli omezeni i kapacitně. Horní hranice byla kolem sto třiceti lidí, víc by se jich nevešlo na schody. Pochopím, když někdo řekne, že tam někdo schází. Ale myslím si, že podstatná část jazzové scény tam je, a to včetně zahraničních expatů působících v Praze. Máme jich tam několik, třeba Andyho Scofielda, Suzanne Higgins, Osiana Robertse a další. Nafotili jsme je i zvlášť ve skupině.

Koho z muzikantů bylo nejtěžší sehnat?
To úplně říct nejde. Téměř všichni byli nápadem nadšeni, cítili se poctěni a pokud mohli, přišli. Jsem rád, že dorazila i skupina jazzmanů z Brna. Trochu mi v tom pomohl kytarista Vilém Spilka. Úplně náhodou přivezl legendu brněnského jazzu, kytaristu Milana Kašubu, který tam pak všem nabízel slivovici a byl strašně spontánní. Spíš jsme řešili to, že někteří přijít chtěli, ale nakonec nemohli, což je mi líto. V daný termín nemohli přijet Češi působící v zahraničí – kromě Laca Décziho třeba Ondřej Pivec, Pavel Wlosok nebo Karel Růžička jr.

Laco Deczi a Petr Vidomus | Foto: Khalil Baalbaki

Na původní fotce z roku 1958 jsou jen tři ženy. Kolik jazzových muzikantek je na vaší fotce?
Pokud dobře počítám, tak dvacet. Dost jsem nad tím přemýšlel, protože fotografií tak trochu konzervujete současný stav, kdy jazz je pořád dosti machistické prostředí. Takže jsem se snažil zpěvaček i instrumentalistek pozvat co nejvíce. I když v tomhle ohledu s výsledkem moc spokojen nejsem, ten „pánský klub“ jen tak nezměníte. Určitě uvítám, když to rozvíří nějaké diskuse.

Znám vás spíše jako introverta, který nemá potřebu někde něco vykřikovat. Jaké to pro vás bylo, pobíhat po place a ukázňovat bandu muzikantů?
Na začátku, když jazzmani přicházeli po desítkách do přední části karlínské budovy Českého rozhlasu, to byl neskutečně euforický pocit, už jen ty lidi vidět, pozorovat jejich radost ze setkání. Ale zároveň to bylo dost těžké, protože v tu chvíli jsem ještě neměl megafon a nikdo mě neposlouchal.

Vzpomněl jsem si na rozhovory s autorem původní fotografie Artem Kanem, který byl v podobné situaci před více než šedesáti lety. Pobíhal před jazzmany se srolovanými novinami místo megafonu, snažil se je překřičet a uspořádat. Absolutně jsem ho v tu chvíli chápal – byl jsem v podobném stresu. Potom s megafonem už to bylo jednodušší.

Manželka si už na moje troubení zvykla, říká jazzový trumpetista Laco Déczi

Číst článek

O stavu české jazzové scény vypovídá mnohé i rozmístění lidí na fotce. Spousta jazzmanů se mezi sebou přátelí a na fotce chtěli stát vedle sebe. Ale i u nás panuje občas vzájemná nevraživost a konkurenční boje. Jak jste atmosféru během focení vnímal z pozice organizátora?
Vztahy mezi jazzmany si nijak neidealizuju – určitě se tam setkali i lidé, kteří se nemají rádi nebo spolu nemluví. Ale celkově vzato převládalo nadšení ze setkání. Lidé se objímali, líbali, někteří si spolu i zazpívali. V uspořádání na fotce jsme se nesnažili jimi nijak výrazně manipulovat. Často jsou vedle sebe přátelé nebo generační souputníci.

Jen někde musel fotograf Khalil Baalbaki rozmístění korigovat, aby se navzájem nezastiňovali. Spíš bylo těžké je během focení rozesmát. Prvních několik záběrů byli dost strnulí. Potřebovali jsme tam dostat nějakou dynamiku. Pak to trošku rozjel Jiří Stivín, který začal hrát na flétnu. A to už začaly létat vzduchem i různé muzikantské hlášky a vtípky. Nejlepší fotka nakonec vznikla tak, že Khalil Baalbaki spustil sériové snímání na samospoušti a vyběhl směrem k lidem, aby je uvolnil.

Petr Vidomus při natáčení dokumentu s Laco Deczim | Foto: Khalil Baalbaki

Někteří muzikanti si přinesli i své hudební nástroje. Vypuknul na místě nějaký jam?
My jsme o tom dost uvažovali, ale už organizace samotného focení bylo tak vysilující, že jsme myšlenku jamu nakonec opustili. Několik spontánních hudebních chvilek tam ale bylo. Mojmír Bártek hrál na trombon a vzpomínal na své působení v Bigbandu Gustava Broma. Občas někdo zahrál na basu a několik jazzmanů si společně zazpívalo.

Skvělé bylo, že se přímo na místě domlouvaly nějaké hudební kšefty a dokonce i záskoky na ten večer. Ale jam nakonec nevypuknul. Horké chvilky jsem zažíval, když jsem během focení přemlouval skupinu saxofonistů, aby něco spontánně zahráli, fotka by tím získala úplně jiný náboj. To se neozval ani tón, což mě trošku zaskočilo. Možná tam hrál roli jistý ostych před druhými. Přece jen je to určitým způsobem konkurenční prostředí a říká se, že jazzmani jsou svým kolegům nejhorší posluchači.

Khalil Baalbaki při focení hlavní fotografie jazzmanů | Foto: Jiří Šeda

Co se bude dít s pořízeným materiálem dál? Jaké máte plány?
Hlavní je pro nás spuštění souvisejícího webu jazzmani.cz. Pořízená fotografie je tady rozcestníkem jakési interaktivní encyklopedie českého jazzu – když si kliknete na tvář konkrétního jazzmana, zobrazí se jeho profil, rozhovory a další nahrávky. Kromě toho publikujeme řadu článků ze zákulisí vzniku fotky.

Na místě jsme natočili také třináctiminutový video dokument, který myslím dobře zachycuje atmosféru focení. Rádi bychom ho promítali v jazz klubech nebo na festivalech. Fotografie bude publikována v několika časopisech a vznikla i tištěná brožura, kde bude ve formě plakátu jak hlavní fotografie, tak i další snímky ze zákulisí. Doufám, že tím český jazz opět po čase zviditelníme.

Anna Marie Hradecká Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme