Jsem režisérka na place, říká Jitka Němcová
Jitka Němcová žila se svým mužem, totalitním režimem protežovaným režisérem Otakarem Vávrou, ve velké pozornosti médií. Víc než jeho ideologická angažovanost novináře zajímal věkový rozdíl páru. 39 let. Svůj vztah s mužem o mnoho let starším musela prosadit i přes odpor rodiny, zejména otce.
„Myslel si, že se budu starat o starého pána. A že mám mít hezčí život.
Nevěděl, že Vávra je takhle fit. A měla jsem 20 let hezký život, a pak jsem se trošku starala,“ dodává a ještě konfrontuje obě strany vztahu:
„A pak měl zase on hezký život. Tak jsme si to rozdělili. Posledních deset let jsem to celé nesla na bedrech. A bylo to zajímavé.
Protože Vávra byl autorita, a pak se veškerá zodpovědnost přenášela na mě a najednou já byla ten, kdo to všechno řídí a diriguje. Dvacet let se staral on a dvacet let já. Ale ten přechod byl zajímavý.“
Jitka Němcová
Jitka Němcová je česká televizní a filmová scenáristka, režisérka a filmová pedagožka, partnerka filmového režiséra Otakara Vávry. Narodila se v Praze – Dejvicích jako nejmladší ze čtyř dětí. Absolovala střední všeobecně vzdělávací školu a pražskou FAMU. Dlouhodobě pracuje pro Českou televizi a jejím posledním oceňovaným filmem je dokument Nechme zpívat Mišíka.
Hlídání postav
Momentálně filmařka pracuje na novém projektu.
„Dělám příběh o jedné ženě. Bloody Mary. Tomu, aby se začalo točit, brání ještě vyčistit příběh filmu. Musí držet jako švýcarské hodinky. To mě naučil můj muž a jeho to zase naučil Karel Čapek. Musíte jet jednu větu po druhé. A pak se podívat na konec a po každé z postav, aby neuhnula ze svého charakteru.“
„Je to kus mého života“, dodává a vysvětluje: „Jsem režisérka na place. Miluji režírování. Na scénáři je to také hezká práce, ale nevydržím příliš sedět. Jsem raději v pohybu.“
Němcová také vypráví o dramatickém pátrání po otci Vladimíra Mišíka v jednom ze svých posledních dokumentů Nechte zpívat Mišíka.
„Mišík mi dal tuto informaci: Měl jsem tatínka, Američana, který umřel v korejské válce. Ani nevěděl přesně, jak se jmenoval. A řekla jsem si, že vezmu do Ameriky jeho syna Adama, protože umí dobře anglicky. A napsala jsem do scénáře:
‚A Mišík půjde k nějakým dveřím, v Los Angeles nebo San Franciscu, kdekoliv. Zazvoní a zeptá se na pana Ghaughama‘. To všechno mělo být vymyšlené. Fikce. Chtěla jsem tam prostě mít americkou linku, protože tady se za bolševika nemohlo nic," uvádí a ještě říká:
„A v nich ta Amerika všude byla, tajně poslouchali, co se dalo. Radio Luxembourg, například, a chodili na burzu vyměňovat vinylové desky. A to jsem tam chtěla dostat. Pak mě napadlo, že se po něm vážně podíváme, že třeba něco z toho příběhu existuje...“
