Mám skutečný talent a bezmeznou představivost, podle toho vypadá i moje dílo, říká Alejandro Jodorowsky

Alejandro Jodorowsky na Světě knihy 2019 | Foto: Richard Klíčník | Zdroj: Argo

Nezkrotitelný, bez zábran, génius. I tak o sobě mluví Alejandro Jodorowsky, ikona světového komiksu. Na veletrh Svět knihy přijel jako velké překvapení. Na rozhovory už jednadevadesátiletý „Jodo“ neměl náladu, měl za sebou autogramiádu, byl unavený. Odevšad znělo varování – bude to teď asi trochu protiva. Jenže pak ho zase začalo bavit být středem pozornosti...

Tento článek je více než rok starý.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Zkusím začít od konce. Právě vám vyšel komiks Oči kočky, na vaše poměry dost minimalistická věc. Je jen žlutočerný, neexploduje… jak vznikl?
Je to věc z doby, kdy jsem začínal pracovat s kreslířem Moebiem. Tvořili jsme scénář k Duně. Měli jsme takové pravidlo, v neděli se nepracuje. Stejně nám to nedalo. A hlavou mi šlo – proč my dva vlastně neuděláme nějakou pohádku? A zároveň jsem strašně toužil po komiksové revoluci. Tehdy bylo jasně dáno, že komiks rovná se jedna stránka po šesti nebo osmi rámečcích. Zarazila vás dvoubarevnost, mě ale lákalo zlomit pravidlo rámečků a dát jen jeden obraz na jednu stránku.

Na začátku se celý děj odehrává ve čtenářových očích vpravo, vlevo opakující se motiv, stín, vypadá to až ornamentálně. Pak přijde ten moment. Prásk ho! Rozhýbe se to, přijde překvapení a zjistíte, co to celé má znamenat. Moebius tenkrát bydlel 50 kilometrů od Paříže. Když dokreslil stránku, zavolal mi, já sedl do auta a jel jsem s ním probrat tu jednu jedinou stránku. Pak jsem jel zpátky. Takže za každou stránkou je i mých 100 kilometrů za volantem. To je celý příběh vzniku Očí kočky. Vnímal jsem to jako umělecký experiment dvojky Jodorowsky–Moebius. Byla to zároveň první a zásadní práce, abychom si ověřili, jak spolu můžeme pracovat. Aby to bylo dokonalé, tajuplné. V žádném případě destruktivní. Máte tu slepé dítě, snažíme se zjistit, kdo mu vzal oči. Je tam pohyb, akce, ani vyprázdněné město neznamená konec světa. Spíš naopak. Přiznávám, že je v tom i znepokojení, nejasnost. Takový byl koneckonců i záměr Očí kočky. Nepatrná hrůzostrašnost. 

Přehrát

00:00 / 00:00

Celý rozhovor s Alejandrem Jodorowskym

Trochu záhadná díla, kde člověku není jasné rozuzlení příběhu – to všechno najdeme ve sci-fi. A samozřejmě si to každý může číst po svém. Narazil jste během svojí kariéry na výklad vašeho díla, který se vám nelíbil?
Ne, vůbec ne. Víte, když tvořím, hraje stěžejní roli moje nevědomí. To je, jako kdybyste se mě zeptala, jestli jsem spokojený se svými játry. Může o sobě někdo říct, že jeho orgány jsou lepší než játra nebo srdce někoho jiného? Se mnou se to má tak. Jsem na sto procent přesvědčený a skálopevně jistý v tom, co dělám. Nezapojuju intelekt, ale intuici a přímé nevědomí. Všechno je tak, jak má být. Chybu můžete najít jen ve chvíli, kdy pracujete rozumově. V nevědomí nic takového neexistuje. Když se vám zdá sen, asi taky nebudete hledat, jestli jsou v něm chyby.

To jste mi trochu utekl… dobře, je ale něco, co tvoříte nejradši? Za poslední desítky let asi těžko najdeme srovnatelnou osobnost ve světě komiksu. Vydáváte se v tvorbě různými směry. Kudy nejradši?
Já u sebe nepozoruju ani žádné hlavní směry. Pracuju s tím, co umím, co mám, co vím. Pro mě je hlavní to, že nikoho nenapodobuju. V umění vidím tisíce, miliony imitátorů, ale strašlivě málo tvůrců. Všechno to je ale k něčemu dobré. Sebe považuju za umělce se skutečným talentem. S bezmeznou představivostí. A podle toho vypadá i moje dílo. Nehledám ale úspěch, slávu, peníze. Zásadní je pro mě tvůrčí radost, energie. Je mezi námi rozdíl, vidíte? Pokládáte mi otázky rozumem, já na ně neumím odpovědět. To to moje nevědomí. Tak se nezlobte, že v odpovědích tak utíkám (smích).

Humor není jen sluha zábavy, můžeme díky němu najít pravdu, říká spisovatel Eric Vuillard

Číst článek

Utíkáte si po svém. Předpokládám, že to tak funguje i s jedním z vašich dvorních kreslířů – Moebiem. Píšete scénáře, diktujete, co má kreslit, on tomu dá svůj rukopis. Jak taková tvůrčí symbióza může fungovat tolik let? Jste jeden pro druhého alter ego?
No spíš ne (směje se). Je tu spisovatel a vedle něj výtvarník. Spíš než symbióza je to v nejlepším slova smyslu spolupráce, pro oba bylo vždycky důležité udržet si jedinečnost, samostatnost. Jsme propojeni jen tím dílem, které vytvoříme, ale není to tak, že bychom tvořili v nějaké nesmyslné závislosti jeden na druhém. Základem našeho vztahu byl vždycky talent na obou stranách. Úspěch vždycky přišel ve chvíli, kdy jsem spolupracoval s někým, kdo se mi líbil. A nemyslete si, stalo se mi taky, že jsem pracoval s někým, kdo mi nesedl. To se oba můžou snažit, jak chtějí, a stejně je to propadák. Kdyby špatný spisovatel pracoval s nejlepším výtvarníkem světa, neuspěje. Ti dva musí být na stejné úrovni. Spolupracovníci. Nám se ten zázrak povedl. Podívejte se na Incal. Tam přece není jen jedna věc. Začtete se do příběhu, uchvátí vás obrazy. Je potřeba se doplňovat. 

I díky tomu jste rozpoznatelní, samozřejmě.  Řekne se jméno Jodorowski a napadne vás právě komiks Incal nebo vaše Psychomagie. Vaše dílo často křičí, je v něm násilí, sex, spousta barev… Baví vás tyhle extrémy?
Baví můj mozek, protože ten nemá žádné limity. Ale nemám je ani já: nemám jednu konkrétní národnost, moje jméno si každý vyslovuje po svém, nemám intelektuální zábrany, nepatřím k žádnému náboženství ani politické straně. Díky tomu jdu dál než ostatní, co tyhle limity mají. Bojí se cenzury, politiky, potřebují se uživit, nebo jim jen prostě chybí představivost.

(Přechází do tykání a začne se trochu rozčilovat při pohledu na rušnou ulici). Podívej se z okna. Co by bylo z tohohle města, kdybyste byli svobodní. Nemluvím o komunismu. Ale o téhle zastaralé architektuře. Pořád ty samé domy, fasády, v Paříži je to totéž. Stará architektura, která nemá nic společného s člověkem. Ideálně by to mělo být tak, že vejdeš do domu a zalije tě světlo. Buďme trochu jako příroda. Vykašleme se na symetrii. Dokonalý tvar není souměrný. Když z kruhu kus vystřihneš, nebude to už kruh. Na rozdíl třeba od rostlin. Vezmeš list stromu, kus odtrhneš a pořád to bude list.  Města jsou strašidelná, monstrózní, plná ulic. Všechno jsme přizpůsobili autům. Za dvacet, třicet let budou auta létat. Tak se vybodněme na dveře. Když se do domu budeš dostávat vzduchem, stačí okna, ty jsou vysoko. Tam musíme mířit. Vůbec si neuvědomujeme, do jaké míry jsme určováni a ničeni tím, co nás obklopuje. Tyhle hranice se snažím překračovat.

A knížka není konvenční? Neštve vás být svázaný formou, v jaké vycházejí vaše komiksy?
Ne ne, do určité míry se umím přizpůsobit. Mám spoustu možností, jak se vyjadřovat. Psát, malovat, dělat filmy. Důležité je být současný. Neopakovat to, co bylo v Hollywoodu 50. let. Proto třeba nevymýšlím gangsterky. Přicházím na nová témata, která ještě nikdo nedělal. Tohle myslím najdeš v příběhu Šílené ze Sacré-Coeur. Některé moje věci asi nejsou k pochopení hned. Třeba můj film Svatá hora našel přijetí až třicet let po vzniku.

Zkusím tedy položit otázku jinak, než jsem to udělala na začátku. Vy jste podle svých slov ideální tvůrce. Já jako ideální čtenář bych tedy měla vypnout rozum a nechat na sebe dílo působit úplně bezmezně?
No, asi působí trochu šíleně, když takhle odpovídám. Ale v němčině existuje výraz Einfühlung, tedy vcítění, empatie. Musíš zahodit svoje předsudky a rozumové nároky. Aby dílo bylo pro tebe nějakým způsobem platné, musíš se do něj umět vcítit, nasát ho. A pak má smysl. Stejně tak se umělec oddává něčemu, o čem toho moc neví. Když to má promyšlené, předkreslené do poslední čárky, jako třeba Hitchkock, je to jen obchodník, ne umělec. Dílo převyšuje umělce, který ho vytvořil. Podívej se. Já se třeba teď cítím jako dokonalý umělec. Není na tom nic narcistního ani arogantního. Pro mě samotného je to naprosto nezpochybnitelné. Když začnu tvořit, nevím nic, pak se do toho ponořím, a když je dotvořeno, poděkuju svému nevědomí.

Alejandro Jodorowsky & Moebius: Oči kočky (česky Argo 2019) | Zdroj: Argo

To jsme se zase dostali docela daleko, ale beru to jako pokračování debaty s návštěvníky Světa knihy, s těmi jste mluvil i o slonech. Co české publikum?
No bylo to skvělé. Než jsem vystoupil, tak mě ředitel veletrhu varoval, že vaše publikum není chladné, jen tak vypadá. Že třeba souhlasně pokyvuje hlavou, pokašlává, hlavně žádná přehnaná reakce. Tak mu říkám – fajn, uvidíme. Nakonec to bylo fantastické. Smáli se, spontánně tleskali, byli nadšení. Úžasné publikum. Do Prahy jsem jel s velkou zvědavostí. Bojoval jsem s tím svým nevědomím. Jsem strašně unavený, ale přesto mi cosi říkalo, jeď. Tak jsem se sem vydal. Sedím v letadle a prásk ho! potkám se s kameramanem, se kterým chci točit svůj další film, letěl stejným letadlem. Hodně se tu mluví o komiksu Šílená ze Sacré-Coeur. Mám pocit, že právem. Je to to nejlepší, co si sám od sebe umím představit.

Ale zpátky k Praze. Přitahovala mě i ta druhá, magická stránka města. Spisovatelé jako Franz Kafka nebo Gustav Meyrink. A je úplně fuk, že psali německy. Chtěl jsem si projít město skrze jejich texty a trochu se mi to povedlo. Víš, napadá mě jedna věc k tomu, na co ses ptala na začátku. Po smrti jednoho ze svých synů jsem se sám sebe ptal, jestli to všechno má smysl. Jestli umění i celý život není hloupost. A myslím, že není. Jen pro mě musí mít nadhled, musí léčit ducha, musí bořit hranice. Jinak je k ničemu. Já vím, že jsem byl trochu hrrr a moc neodpovídal na otázky. Ale řeknu ti jednu větu, ta mě vystihuje nejlíp, tebe možná taky. Ptáci, kteří se narodí v kleci, si myslí, že ti, kdo létají, jsou nemocní.

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme