Anka Upala: Pořád musím přemýšlet nad tím, jestli mi nehrozí nějaké nebezpečí
Veletrh Svět knihy letos představil svou novou speciální sekci s názvem Literatura jako hlas svobody, pozornost byla tentokrát upřena na Bělorusko. V Průmyslovém paláci holešovického výstaviště tak bylo možné navštívit autorská čtení nebo debaty běloruských autorů. Mezi nimi byla i spisovatelka Anka Upala. Ve svém autobiografickém románu Na zasněžený ostrov popsala své zkušenosti ze života na stockholmském předměstí.
Když jste jela do Švédska studovat, plánovala jste, že o tom pak napíšete román?
Původně jsem neplánovala, že tam budu psát román o Švédsku nebo o svém pobytu. Jela jsem tam, abych se naučila švédsky a zajímala mě ta země. Taky jsem procházela těžkým životním obdobím. Nevěděla jsem, co se sebou a hledala jsem nějaké možnosti osobního rozvoje. Pobyt pro mě znamenal zajímavé zkušenosti. Spolu se mnou tam studovali migranti z různých zemí, třeba ze Sýrie, Somálska, z Iráku, nebo i z Japonska. Část těchto zemí je i dnes zdrojem migrantů, kteří přicházejí do Evropy. Tenkrát Bělorusko ještě nemělo žádnou zkušenost s lidmi z těchto zemí, a tak mi přišlo zajímavé sdílet mou zkušenost.
Witold Szabłowski: Pol Potova kuchařka se mě snažila přesvědčit, že to nebyl masový vrah, ale dobrý člověk
Číst článek
Opravdu se k Vám Švédové chovali tak odměřeně, jako se chovají k hrdince knihy?
Nejen já a migranti, kteří se mnou studovali, ale i Evropané obecně vnímají Švédsko jako národ, který má poměrně velký společenský odstup. Cítila jsem to velmi silně. Měla jsem například hodinu se švédskými studenty, a když jsem se pak vrátila zpátky do své skupiny s cizinci, s migranty z východních zemí, tak jsem se hned cítila líp. Bylo to jako se znovu nadechnout, mohla jsem se znovu uvolnit. Jako kdybych se vrátila do rodiny. Ten lidský kontakt mi tam dost chyběl.
Říkáte, že to bylo, jako kdybyste se vrátila do rodiny. Udržujete s těmi bývalými spolužáky kontakt?
Ano, například jedna z mých nejbližších kamarádek, kterou jsem tam měla, pochází ze Somálska. I přes to, že už tam několik let žije, nenašla si ani jednu švédskou kamarádku. Pak mám kamaráda, který je z Íránu. Tam byl poměrně známým hudebníkem a je jím i ve Švédsku, ale dodnes si taky nenašel švédské kamarády. Naposledy jsme se viděli před dvěma lety, ale někdy mi volá do Běloruska, aby si se mnou mohl popovídat, protože ve Švédsku prostě nikoho nemá. A pozoruji to i na dalších lidech, kteří tam přišli, že prožívají depresivní stavy vyvolané nedostatkem komunikace.
Chtěla jste tedy spíš ukázat svou zkušenost ze studií ve Švédsku, nebo životy lidí, kteří tam zůstali a začínají nový život?
Chtěla jsem spíš Bělorusům ukázat zkušenost mých přátel z různých zemí a ilustrovat na tom, že to celé není tak jednoduché. Že odstěhovat se na západ není jednoznačně zlepšení kvality života, že tam lidé neutíkají jen proto, aby žili zámožnějším životem.
V Bělorusku si to lidé možná neumí dobře představit, protože je to poměrně homogenní stát. Je tam 85 procent Bělorusů a s migrací dlouho žádné problémy nebyly. Takže se jim často zdá, že migranti míří do Evropy jen proto, aby se měli líp. Ale já jsem viděla, že lidé utíkají ze svých domovů, protože situace v jejich zemi jim neumožňuje bezpečný život v klidu. Utíkají v podstatě před nějakou hrozbou a mají špatné životní podmínky. A ve skutečnosti je to velmi těžké začít v cizině život od začátku.
Pár let na to to Bělorusové zažili na vlastní kůži. Okolní země, jako je Litva, Lotyšsko, Estonsko, Polsko, ale i Česká republika, teď přijímají běloruské běžence, kteří utíkají před nebezpečím. Teď opouštějí své domovy a uvědomují si, o co všechno přicházejí. Teď si mohou představit, že ten život, který musí začít na novém místě, opravdu nebude jednoduchý.
Chtěla jsem tím poukázat na to, jak důležité je se navzájem chápat. Já pořád zůstávám v Bělorusku, pořád zůstávám doma a budu se snažit tam být tak dlouho, jak jen to bude možné. Cítím velké spojení se zemí a s jazykem, ve kterém funguji, pracuji a tvořím. To bych nemohla dělat v zahraničí. Tam bych si musela najít nějakou práci jako právě mí spolužáci, kteří ačkoliv jsou vzdělaní, pracují jako uklízeči nebo myči nádobí. Je to velmi těžká zkušenost.
Holešovické výstaviště ovládla literatura. Na Svět knihy přijede i autor sci-fi románu Atlas mraků
Číst článek
Hrozí Vám nějaké nebezpečí, ať už jako autorce, nebo šéfredaktorce nakladatelství, za jehož vznikem stála nobelistka Světlana Alexijevičová?
V Bělorusku je dnes každý člověk nějakým způsobem vystaven nebezpečí zatčení nebo věznění. K tomu není potřeba být nějakým angažovaným aktivistou. Stačí nějaká spontánní věc.
Můžeme připomenout kauzu běloruské běžkyně Cimanouské. Ta na olympijských hrách v Tokiu kritizovala své nadřízené, a to by stačilo na to, aby ji v Bělorusku zatkli a zavřeli do vězení. Ona to právě pochopila, a proto je teď v Polsku. Ale celé to byl řetězec událostí, se kterými vůbec nepočítala.
Já samozřejmě taky počítám s tím, že můžu být vystavena nějakému nebezpečí a pořád musím přemýšlet nad tím, jestli mi náhodou nějaké nehrozí. A nakolik je možné, že bych i já mohla být vězněná. Ale chci zůstat v Bělorusku až do poslední chvíle. Prostě co nejdéle.
Jak tohle všechno ovlivňuje Váš pracovní život? Když píšete, bojíte se, že Vaše dílo nebude moct v Bělorusku vyjít?
Když píšu, tak nepřemýšlím o tom, co můžu napsat a co ne. Ani jestli se to pak bude moct vydat a jestli by to bylo nebezpečné. O tom přemýšlím, až když mám napsáno.
Už mám například hotové pokračování mého prvního románu a už teď vím, že ho v Bělorusku vydat nemůžu. A to z několika důvodů. Ať už z politických nebo finančních. Musely by se do toho investovat peníze, ale pak by se mohlo stát, že celý náklad bude z rozhodnutí nějakého státního orgánu zabaven. Takže by to všechno přišlo vniveč. A také teď k sobě nechci přitahovat žádnou pozornost. To je obecně nebezpečné. Člověk může být v čemkoliv aktivní, ale když je až moc aktivní a je moc vidět, tak je ta pozornost dostatečně velká na to, aby to stát začal řešit.
