S Palestinci se navzájem potřebujeme, říká izraelský spisovatel Asaf Gavron

Izrael byl tento týden často skloňovaným státem - oslavil sedmdesát let nezávislosti. O běžném životě v izraelsko-palestinském konfliktu vypráví izraelský spisovatel Asaf Gavron - byl hostem na mezinárodním veletrhu Svět knihy.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Izraelský spisovatel Asaf Gavron | Foto: Heinrich-Böll-Stiftung | Zdroj: Flickr (CC BY-SA 2.0)

Díky skvělému překladu vaší knížky se o Osadě na pahorku před pár týdny zase diskutovalo. Čím to podle vás je, že tenhle text funguje i ve střední Evropě?
Myslím, že je to hodně opravdový izraelský příběh, zároveň je to něco, co je naší společnosti vlastní. Píšu o osadnickém hnutí v Izraeli, což je u nás pořád důležité téma. Jenže vedle toho všeho je to hlavně hluboce lidský příběh o vášni, víře, ideologii, ambicích, frustracích.  O našem věčném handrkování, o rodině.

Máme velkou zásobárnu příběhů a silných emocí, říká izraelský spisovatel David Grossman

Číst článek

Je tam prostě víc rovin, které si podle mě umějí dát dohromady lidé úplně kdekoli, ať už ve střední, severní Evropě nebo třeba v Africe. Nejspíš funguje kombinace dvou charakterů. Koneckonců jsou to jen lidi, propojené osudy. To je v kombinaci s pohledem na tak sevřené místo, jakým je Izrael, asi přitažlivé. Doufal jsem, že to bude zajímat co nejvíc lidí. Stejně jako by mě osobně zajímalo přečíst si něco takového o České republice, příběhy lidí, nedorozumění, jejich život.

Je to stoprocentně pravdivý příběh, nebo čistá fikce?
V rámci rešerší na tuhle knihu jsem jezdil na západní břeh Jordánu – a je pravda, že jsem působil i jako voják v Gaze. Takže je to fikce, ale ne stoprocentní, protože je to zkrátka založené na skutečných událostech a lidech. Něco takového se prostě může dít.

Místo, o kterém píšu, je inspirované skutečností, osadou, kde jsem při přípravách na knížku strávil spoustu času. Dokonce i některé dialogy jsem doslova ukradl lidem, kteří takhle mluvili. Mám tam například ženskou postavu jménem Neta, hodně extrémní osobnost. To, co říká, mám naposlouchané od ženy jménem Daniela Weiss, jedné z vůdčích postav osidlovacího hnutí. Je strašně zaujatá proti Američanům, ale i Židům. Je to tedy založené na tom, co je v Izraeli skutečně každodenním chlebem. S celou atmosférou i rozrůstáním osad. Ale samozřejmě že jména, životní příběhy a kořeny svých postav jsem si vymyslel.

Mluvíte tady o extrémních osobnostech. Mám pocit, že nešetříte ani jednu stranu konfliktu, jste vlastně hodně kritický, ať už píšete i Izraelcích nebo Palestincích. Pro čtenáře tady v Česku, respektive v cizině, to máme filtrované pohledem médií.
Víte, stojím si za tím, že literatura vám povolí jít mnohem dál než palcové titulky v novinách, dostanete se nejen k jednání lidí, ale i k jejich myšlení. Ano, jsem hodně kritický, to k mému psaní patří, ale zároveň je v té knize i hodně empatie a soucitu s ostatními lidmi. Postupně je poznáváte, naučíte se je mít ráda. Myslím, že jsem je nepopsal jako jednoznačně „zlé chlápky“. Pro mě jsou to vlastně šachové figurky, kterými ostatní posunují po šachovnici. Lidi jako takové asi v té knížce nezačnete nesnášet. Kritický jsem velmi, ale spíš vůči celkovému systému, naše společnost a moje země nadělala strašnou spoustu chyb. Ke své zemi cítím lásku, obdiv, strašně se o ni bojím. To ale není důvod nekritizovat. Neznamená to pro mě protiizraelský nebo protižidovský postoj.  Strefuju se prostě jen do věcí, které jsou očividně špatné.

Pomoc ‚bratrům v Gaze‘. Egypt otevře na celý ramadán hranici s palestinskou enklávou

Číst článek

Do těch extrémů jste zasadil dvě osobnosti, bratry, kteří jsou každý úplně jiný. Jeden je takový bohém, kterému se daří a k úspěchu mu stačí docela málo, druhý je tradičněji založený konvertita, schází mu ale energie, životní štěstí. Možná to trochu zjednodušuji, ale dá se tenhle bratrský vztah vidět i jako metafora celého konfliktu? Bratrství Izraelců a Palestinců? Je v tom nenávist i láska, Němci pro to mají krásný výraz „Hassliebe“. Nemůžou žít spolu ani bez sebe. Dá se to takhle interpretovat?
Vidíte, to je zajímavý pohled, vnímat tyhle dva jako zástupce Izraelců a Palestinců a možná tuším, proč vás to takhle napadlo. Psal jsem to možná spíš jako dvě odvrácené tváře jedné hlavní postavy, Izraele. Jedna tvář se chová jako úspěšný macho, jde do každého rizika, což se ne pokaždé vyplácí, skončí pádem přímo na nos. Druhá tvář znázorňuje klid, ostych a násilnické sklony. Násilí, které bublá pod zemí, a můžete jen čekat, až vybuchne jako sopka. I to je realita života v Izraeli.

A máte pravdu, že jsou to bratři, kteří spolu vyrostli, vlastně se mají rádi, ale jak říkáte, nedokážou se vystát. Pro mě osobně jsou tihle dva takovým obrázkem současného života v zemi, která je plná konfliktů. Na druhou stranu, když se na to díváte jako na vztah Izraelců s Palestinci, není to vlastně mimo. Protože obecně vzato jsme nakonec doopravdy bratři nebo přinejmenším bratranci. Potřebujeme vedle sebe žít, vycházet spolu a bohužel se nám to vůbec nedaří. Jenže jeden bez druhého taky nemůžeme žít. Vzájemně se přece potřebujeme. Je zajímavé pozorovat, jak různí lidé ten text vnímají.

Bývalý velvyslanec Pojar: Protesty v Gaze byly naplánované, většina mrtvých jsou teroristé Hamásu

Číst článek

Popisujete život v osadách, ale i ten úplně tradiční – v kibucech. Zajímalo by mě, jestli když se do Izraele vydám na pár měsíců, budu tam moct zažít tahle autentická místa?
Tak to samozřejmě záleží. První, co mě napadá, je odpověď: „Jasně, že to tam potkáte.“ Možná je dobré opravdu dobře oddělit dvě věci – osady a kibuc, v knížce píšu o obojím. Kibuc se v posledních dvaceti letech změnil až k nepoznání. Původně to byl socialistický experiment, kde se sdílelo všechno – peníze, jídlo, práce, celý život. Tam samozřejmě do značné míry nastoupilo čistě kapitalistické myšlení a tu utopii to narušilo. Pár opravdových kibuců ale pořád ještě existuje.

Naproti tomu v osadách to je divočejší a je to skutečnost, která se v Izraeli doopravdy děje. S půdou, s tradicemi. Celé to začalo před čtyřiceti lety, je to ale naše realita dodnes. Když to člověka zajímá, tak se tam myslím může vydat i do takové osady. Žít tam. Bude to pravděpodobně vypadat hodně podobně, jak jsem to popsal v „Osadě na pahorku“.

Ukázka z knihy Osada na pahorku

Zima v kibucu. Déšť bubnoval do střechy autobusu zajišťujícího spojení po okresních silnicích Horní Galileje, škvírami kolem oken pronikal dovnitř studený vzduch, řidič Jechiel se svým věčným plátěným kloboučkem na hlavě si tiše pohvizdoval pod knírem, veliké stěrače neohrabaně klouzaly ze strany na stranu po předním skle autobusu, každý v jiném rytmu, a pokaždé když sklouzly až dolů, vydaly jeden po druhém dutou ránu, buch buch, buch buch. Autobus projel dezinfekční lázní, chránící před epidemií slintavky a kulhavky, a pokračoval přes bránu kibucu dál, pokusil se dojet až k dětské ubytovně, ale nakonec zastavil ještě pěkný kus cesty odtamtud, dveře autobusu se otevřely a vyřinul se z nich houf dětí, které v předklonu utíkaly k domovu, několik dívek roztáhlo deštníky a někteří chlapci si chránili hlavu před deštěm aspoň školní brašnou, zatímco jiní dávali ostentativně najevo, že je špatné počasí nerozhází, a kráčeli mezi kapkami s hlavou hrdě vzpřímenou. V pošmourném deštivém odpoledni se zdálo, jako by už padal soumrak, cesty, dvory a volná prostranství se tmavě leskly velkými hnědými kalužemi a ze země stoupala hluboká vůně, tatáž, která sem dýchala z kopců a vinula se z brázd polí, plantáží a sadů, jež objímaly kibuc svou širokou náručí. Gabi a Jotam spěchali do svého pokoje a Ofir se k nim připojil, déšť je svedl po dlouhé době zase dohromady, teď nepřipadaly v úvahu žádné výšlapy na kopec, žádné běhání za holkami, žádné koupaliště, tenhle vytrvalý déšť měl zvláštní, útěšnou schopnost opětovně spojit stará přátelství. Listovali v časopisech, které Roni věnoval před pár týdny bratrovi a jejichž stránky plnily fotografie úplně nahých holek, a v knížce s potrhanou vazbou od Šulamit Efroniové, co si koupil jednou na autobusovém nádraží v Tel Avivu, která byla zase plná povídek o úplně nahých holkách. Roni mu přinesl těch časopisů a knížek plnou tašku s tím, že nastal čas, aby jeho mladší bratr načerpal poučení o těchhle věcech, ovšem jak Gabi dobře věděl, Roni se zkrátka potřeboval rychle zbavit všech pornografických materiálů, aby se neznemožnil před Jifat, až k němu někdy přijde na návštěvu.

(Asaf Gavron: Osada na Pahorku. Praha 2018, s. 78 – 79. Překlad M. Křížová)

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme