Spisovatelka Bianca Bellová o své nové knížce: Chci, aby mě čtenáři poznali i jako autorku povídek

Není to tak dávno, co všechna česká média skloňovala jméno spisovatelky Bianky Bellové. Její kniha Jezero před čtyřmi lety převálcovala konkurenci v cenách Magnesia litera, pak získala i Cenu Evropské unie za literaturu. Na Velký knižní čtvrtek Bianca Bellová představuje svoji první povídkovou knihu: Tyhle fragmenty.

Tento článek je více než rok starý.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Bianca Bellová

Bianca Bellová | Foto: Kateřina Svátková | Zdroj: Český rozhlas

Zastavila bych se u názvu vaší nové knihy – Tyhle fragmenty. Vydáváte sbírku povídek, může její název souviset i s tím, že povídka se může zdát být fragmentem dlouhého prozaického textu?
Myslím, že povídka je naprosto svébytný formát, který se hodně liší od delších textů, dejme tomu od románu. Název Tyhle fragmenty vznikl diskusí s redaktorkou Klárou Fleyberkovou.

Přehrát

00:00 / 00:00

Bianca Bellová hovoří o své první povídkové sbírce Tyhle fragmenty

Je to pojmenováno podle jedné z povídek, ta je v knize jako první. Mám dojem, že to odráží povahu toho, co je všem těm osmnácti povídkám společné: určitá fragmentárnost našich životů a to, jak nějaký odlesk nebo fragment nasvítí celý náš dosavadní život. Nevidíme v tom třeba to, co bychom vidět chtěli, ale ten fragment zkrátka odráží cestu, odkud jdeme a jakým způsobem reagujeme na životní situace, které před námi stojí.

Pro čtenáře to je možná trochu překvapivé. Za poslední roky vás známe jako autorku delších textů, novel – Jezero a Mona. Teď jste napsala povídkovou knihu. Co vás k žánru povídky přitáhlo? Proč to bylo lákavé?
Je to spíš tak, že tu povídkovou knihu jsem nenapsala po románech. Ty povídky si střádám v podstatě deset let, je to výsledek dlouhodobější práce. A právě po diskusi s redaktorkou a nakladatelem vznikl nápad představit moje texty i z jiného titulu, protože povídky píšu opravdu dlouho.

Když jsem je dávala dohromady, zjistila jsem, že třeba šedesát z nich nikdy nevyšlo knižně. Bylo tedy zapotřebí nad texty sednout, vybrat je a uspořádat do téhle sbírky, aby mě čtenáři poznali i jinak.

Oproti Jezeru a Moně se v nové knížce pohybujete ve skutečných reáliích, to všech těch osmnáct povídek spojuje. Je to pro vás vypravěčsky jednodušší, držet se reálného světa?
Ano, právě tak jsme to zamýšleli a koncipovali. Všem těm povídkám je společné jedno – odehrávají se v reálných a českých kulisách, českých městech a vesnicích. A ještě jedna věc je spojuje: jejich děj je zasazen do současnosti. Jsou to soudobé povídky.

Samozřejmě mezi těmi nikdy nevydanými texty jsou i žánrově jiné texty, ale my jsme se tady drželi konkrétních pravidel a vyřadili jsme všechny povídky, které mají nějaký fantastický nádech, odehrávají se v minulosti nebo někde v zahraničí. Byla za tím myšlenka na konkrétního čtenáře – na toho českého –, protože mu to podle nás může připadat bližší.

Je to tak, že umím psát jenom jedním způsobem. Ale když píšu ty texty, které nejsou tak ukotvené v reáliích, dává mi to větší volnost, pohrát si s příběhem. Mám dojem, že čtenář si ten příběh může díky tomu doplňovat podle vlastních zkušeností, pocitů, zkrátka podle toho, jak sám uzná za vhodné. Tyhle fragmenty jsou vlastně takové velmi tradiční povídky, texty, na které je čtenář zvyklejší. Podle mě budou proto pro mnohé čtenáře třeba i stravitelnější.

I s černým Petrem v ruce se dá odehrát vítězná partie, říká spisovatel Aleš Palán

Číst článek

Jestli stravitelnější, to nevím, je v tom spousta dramat. Můžu ale přitakat tomu, co říkáte, a sice, že píšete pořád jedním způsobem a pokud někdo zná vaše předchozí knihy, je to opravdu rozeznatelné. Hned v první povídce píšete o malém klukovi, který má problémy ve škole, je tam trochu nešťastný, čelí šikaně, ale umí se z toho celkem obratně vymanit. Zároveň jsou tam ale jen napůl vyřčené věci - domácí násilí, nepochopení. Není to poprvé, co je u vás vypravěčem malý kluk. Jak se vám daří vžít se do jeho kůže?
Myslím si, že vžít se do kůže dítěte je úplně strašně jednoduché. Protože jsem dětství sama zažila, tak je pro mě samozřejmě mnohem snadnější se do té role vžít, než prožívat problémy člověka, který je v důchodovém věku. Zrovna dětství je právě v tomhle velmi vděčné období. Každý ho logicky máme za sebou. A dá se z něj opravdu snadno čerpat.

Nedá mi to se nezeptat, když vydáváte novou knihu, tak co teď právě čtete vy sama?
Vidíte. No teď právě jsem dočetla Autobiografii od Jorgea Luise Borgese a čeká mě poslední knížka od Petry Soukupové – Věci, na které nastal čas.

Tyhle fragmenty

Nechci se prát s Lacem. Laco sice chodí jen o třídu
vejš, ale už dvakrát propadl. Je nejmíň o hlavu větší než já.
A na sídlišti bejvaj kluci tvrdý a ničeho se nebojej. Já se neperu.
Nikdy jsem se nepral. Kdyby byl ze školy jinej východ,
šel bych tudy. Jenže neni.

Když vyjdu ze školních vrat, zůstanu nad schodama stát
jak jeliman, pytlík s bačkorama se mi houpá v ruce. Celý
schodiště až ke klandru na chodníku lemovaný špalírem
kluků, který už se doslechli, že se mi Laco chystá dát do
držky. To bylo ještě za starejch časů, kdy na školách neseděl
odborník na prevenci šikany. Když vyjdu, zašumí to.

Některý volové začnou posměšně pískat a pokřikujou na
mě „už ses pochcal, buzno?“. Pár kluků, co Laca nemůžou
vystát, mě s pokýváním hlavy významně poplácá po rameni.

Ukázka z povídky Tyhle fragmenty - Bianca Bellová: Tyhle fragmenty, Host 2021

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme