Byla jsem trochu zlá na své postavy, říká o své nové knize francouzská spisovatelka Autissierová

Isabelle Autissierová je francouzská mořeplavkyně a spisovatelka. I když tomu nepřikládá zvláštní váhu, stala se v roce 1991 první ženou, která v sólovém závodě obeplula svět - ve 34 letech. Je autorkou reportáží i románů. Za poslední román „Náhle sami“ z roku 2015 dostala nominaci na Goncourtovu cenu. Žije na moři a v La Rochelle.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Spisovatelka Isabelle Autissierová v pražském francouzském institutu. | Foto: Eva Kořínková, FFF | Zdroj: Český rozhlas

Jste mořeplavkyně, cestovatelka. Jak se stalo, že je z vás i spisovatelka?
Nejspíš je to tím, že jsem celý život vášnivou čtenářkou a literatura je pro mě hodně důležitá. Právě díky knížkám jsem objevila, co je dobrodružství, a rozhodla se prožít něco takového i na vlastní kůži. Když jsem to pak chtěla vyprávět, předat svoje zážitky, ale i emoce, přišlo mi psaní jako docela přirozená cesta.

Máte celkem zajímavý styl. Člověk by čekal něco cestopisného, najde ale román napsaný přesným a místy trochu strohým jazykem. Skrze dialogy hlavních postav jako čtenář cítíte, že příběh půjde na dřeň. Máte promyšlenou strategii, jak psát, nebo to jde samovolně, spontánně?

Spisovatelka Isabelle Autissierová podepisuje svoji knihu ve Francouzském institutu v Praze. | Foto: Eva Kořínková, FFF | Zdroj: Český rozhlas

Samovolně moc ne, hodně si s textem pohrávám a vracím se ke všemu, co jsem vytvořila. Sama sebe – trochu s nadsázkou – vidím jako sochaře. Nejdříve potřebuju mít formu, pak už jen lehkými dotyky dláta dodělávám detaily, maličkosti, které dělají knížku knížkou. Hodně mi na tom záleží, protože literatura je pro mě něco naprosto základního. Je pro mě důležitá znělost, melodie vět i slov. Zjednodušeně řečeno mám pocit, že je dobré vystihnout styl, jakým vyprávíte, aby se hodil k příběhu. Knížka „Náhle sami“ je poměrně drsná, některé momenty jsou hrozivé. Proto ten trochu suchý styl, jak říkáte.

Je to příběh založený na něčem, co jste sama aspoň zčásti prožila. Cesta kolem světa, plachtění, ztroskotání v nepříznivých podmínkách. Do jaké míry jste tam vnášela sama sebe, to, co máte pod kůží?
Nikdy se mi nestalo, že bych ztroskotala a zůstala na opuštěném ostrově. Je ale pravda, že znám na vlastní kůži velmi dobře tyhle chladné ostrovy mezi Antarktidou a Patagonií. Úplně mě to strhlo, jsou to nádherná místa. Na lodi jsem tam strávila hodně času a dobře vím, jak je tam těžké přežít, lidský život je najednou neuvěřitelně křehký. Když jsem ještě plachtila závodně, dostala jsem se minimálně dvakrát do nebezpečné situace, kdy jsem přežít mohla i nemusela. Takže to poměřuju i na základě toho, co jsem zažila, srovnávám momenty, které mohly být pro mě zlomové. Vždycky tam máte aspoň zrnko nejistoty. A pro ten mladý pár – postavy mého románu – je nejistota najednou obrovská. Ztroskotají, zůstanou bez signálu a pomoci celé týdny. To jsem naštěstí nezažila, vždycky jsem se z toho dostala celkem rychle a nikdy to celé nemělo špatný konec.

Když strávíte několik měsíců na moři, jak se pak vrací na pevninu? A jaký vztah máte k zemi jako takové?

Kdo je Isabelle Autissierová?

„ Ačkoliv vyrůstala poblíž Paříže, její život je od útlého dětství, kdy se v Bretani poprvé setkala s plachtěním, spjatý s mořem. Vystudovala zemědělské inženýrství, obor rybářství, a v roce 1991 jako první žena v sólovém závodě obeplula svět. V 90. letech 20. století začala své mořeplavecké zážitky popisovat v kratších reportážích, později začala psát romány,“ píše o spisovatelce na svém webu Francouzský institut v Praze.

Myslím si, že to člověka celkem logicky – a bohudík – hodně změní. Já měla velké štěstí, protože jsem se hodně plavila jak o samotě, tak i s posádkou. Potkáváte se s přírodou doslova v syrovém stavu. Zjistíte, že jste jako člověk hrozně křehká. Zároveň vám to ale usnadní sebeurčení, získáte spoustu vědomostí, poznáváte různá místa i sama sebe. Pomaloučku objevujete souvislosti. Jsem za to šťastná, protože díky cestám jsem se vrátila na pevninu s velkou pokorou. To je jedna stránka. Ta druhá je, možná překvapivě, i daleko větší sebedůvěra. Sice jsem neprožila nic tak strašlivého jako moje literární postavy, ale velkými zkouškami jsem projít musela. Uvědomila jsem si, čeho všeho jsem schopna. Podařilo se mi porazit v sobě zábrany, pocity, které vás limitují, i když o nich třeba nevíte. Myslím, že se trochu proměnil i můj vztah k ostatním lidem – našla jsem hloubku, jednoduchost i větší přímočarost. Dlouho jsem byla odříznutá od lidí a oni museli žít beze mě. Je to zvláštní a člověka to hodně změní.

Pozor, následujcí část obsahuje SPOILER.

Když mluvíte o určitém zjednodušení vztahů – v knížce „Náhle sami“ pozorujeme mladý, dalo by se říct dokonalý pár, který se vydá na roční cestu kolem světa – dát si nějaký čas pauzu a cestovat, to je dneska hodně v módě řekněme u dnešních třicátníků. Svoje hrdiny – Ludovica a Louisu – necháte udělat jednu strašnou hloupost, která je může stát život. Drobná žena sebere odvahu a je daleko silnější než její zdánlivě dokonalý partner. Tady pro mě nastává velký zlom, drama, nosné literární téma. Ocitnou se na hraně mezi životem a smrtí. Jak jste tenhle nápad dostala? A koneckonců toho dokonalého muže necháte doslova pojít…

Přehrát

00:00 / 00:00

Rozhovor s francouzskou spisovatelkou Isabelle Autissier. Natáčela Kateřina Svátková


(směje se) Uznávám, to jsem byla trochu zlá… Víte, přišlo mi dobré se odrazit se od něčeho opravdového a dramatického, vytvořit skutečný literární příběh. Nikdo nečeká, že Louise, mladá a zdánlivě slabá žena, vezme osud do vlastních rukou a ve výsledku všechny těžkosti překoná daleko snáze než její protějšek. U Ludovica přece máte pocit, že má veškeré předpoklady, aby vydržel nebezpečí, zimu, hlad, zoufalství. Vymyslela jsem jim životní příběh. Ten kluk, lehce přes třicet, měl v životě vždycky všechno zadarmo, nemusel se o nic porvat. Parádní rodinné zázemí, úspěšné studium celkem bez překážek. Louisa naproti tomu musela jít po trochu klikatějších cestách. Vyrůstala se staršími bratry, nikdy neměla sto procent pozornosti. Je to horolezkyně, takže umí vyhodnocovat nebezpečné situace, je zvyklá srovnat se s věcmi tak, jak přijdou. Ve Francii mi občas trochu vyčítají, že jsem napsala feministický román. Ale to doopravdy vidím tak, že spousta žen po celém světě v sobě má víc houževnatosti, jsou odolnější. V naší společnosti i na většině planety mají ženy o dost těžší život než muži. V tomhle příběhu se Louise snaží dostat z minima maximum, najít něco dobrého i ve vší té hrůze, kterou musí prožívat. Díky tomu nakonec přežije. Ludovic to nedostane zadarmo, takže se vzdá, nechá se těžkým osudem doslova převálcovat.

Nemám pocit, že by to vyznívalo příliš feministicky, aspoň ne v tom negativním slova smyslu. Když si to sama pro sebe snažím nějak formulovat, připadá mi, že v současné literatuře existuje určitá tendence psát o třicátnické krizi. Jak se vy se svými zkušenostmi díváte na generaci, o které píšete? Mohou si dělat, co se jim zlíbí, a nevědí si s tím moc rady…

Díky dopisům ze Sibiře jsem objevila tragickou i výjimečnou osobnost vlastní babičky, říká spisovatelka Kalda

Číst článek

Přijde mi, že tahle svoboda je obrazně řečeno schovaná za zrcadlem. Máte před sebou neomezený výběr, jenže vybrat si, to je právě to nejtěžší. Ta generace dnešních třicátníků, čtyřicátníků, jak říkáte, zažívá svobodu jako nikdo předtím. A to můžu srovnávat sama se sebou, vyrůstala jsem v 60. letech… Tehdy bylo dost komplikované prožívat vlastní sexualitu, dneska to mladé ženy mají přece jen o dost jednodušší. V oblasti, kde žijeme, máme přístup skoro ke všemu, na co si vzpomeneme. Chybějí tu věci, které by nám aspoň trochu vzdorovaly, za které bychom se museli prát. Tyhle překážky a těžkosti ale přece na druhu stranu lidi dají dohromady. Je tu určitá prázdnota. Potkávám hodně zajímavých lidí, se kterými se dám do řeči. Často z nich mezi řádky vypadne: všechno je nuda, není to nic extra, můžeme jet, kam chceme, dělat, na co máme náladu. Jenže když můžete dělat cokoliv, svazuje vám to ruce, je tu nekonečná možnost výběru, který vás zablokuje. Kdybych tuhle generaci měla nějak hodnotit, tak mi přijde, že hledá smysl. Nakonec mi přijde, že nás spojí věci, které moc nečekáme. Dnešní společnost žije ze dne na den a budoucnost určitě nebude úplně růžová – z mnoha důvodů. Smysl a důvod bojovat se určitě někdy dostaví. Zatím nás pálí pocit prázdnoty a křehkosti.

Abychom neskončili úplně pochmurně, vrátím se ještě na závěr k vašim zážitkům z dlouhých cest po mořích. Kdybyste to teď měla bez přemýšlení říct – jaké byly nejintenzivnější zážitky Isabelle Autissierové jako mořeplavkyně?
Kdybych měla takhle narychlo vybrat jen dva, tak asi začnu tím pozitivním. Byl to nádherný den, kdy jsem poprvé v životě na jižní polokouli viděla obrovitánské albatrosy. Průzračné moře, čistý vzduch. Krása, která vás chytí za srdce, a říkáte si: „Tak teď jsem ve správnou chvíli tam, kde mám být.“ Je to možná divné to takhle říct, ale v ten moment s tím vším srostete, přijde naplnění, absolutní vyrovnanost. Na moři ale zažíváte i tu odvrácenou stránku. Při jednom závodě nás zastihla bouřka a vracela jsem se pro kolegu, taky námořníka, o kterém jsme neměli žádné zprávy. Hledala jsem ho tři dny a bohužel ho nenašla. Tam cítíte bezmoc, krutost. Hledáte lidskou bytost, která možná umírá. Najednou to přestane být sport, hra, zábava. Je to jen beznaděj. Plachtění pro mě do té doby znamenalo jen štěstí, zábavu, potěšení. Ne že bych se neuměla s ostatními poprat, ale vždycky to bylo právě na té přátelské, sportovní úrovni. Všechno se najednou úplně sesype, rozmaže. Moře mi v tu chvíli ukázalo svoji krutou stránku. Od oceánu to pro mě byl docela jasný vzkaz, totiž že všechno není zas taková legrace a člověk musí platit. Od té doby opravdu beru život trochu jinak.

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme