Člověk se díky tomu může vrátit na cestu, kterou chce jít, jen si třeba netroufá, říká o nové knize Fulghum
Známý spisovatel Robert Fulghum představil v úterý v Praze svoji novou knihu Opravář osudů. Ta se snaží upozornit, že mnohdy stačí osoby nasměrovat vhodnou otázkou na správnou kolej. Proč se děj odehrává v Praze a můžeme si zde zajít do hospody U Devíti draků a ovce? Odpovědi najdete v rozhovoru, který poskytl Radiožurnálu.
Ještě nejsem úplně rozhodnutá, jestli je vaše nová knížka román nebo povídková kniha…
Je to román a měla by to být první část plánované trilogie. Ale je to vlastně příběh sestavený z jednotlivých povídek. Každou z nich si můžete vytáhnout a číst samostatně – píšu takhle, myslím, všechny svoje knížky.
Do Prahy jezdíte docela často – a knížku Opravář osudů jste sem přímo zasadil. vaši hrdinové jsou většinou mladí lidé, kteří hodně cestují, často Čechoameričané, kteří tu hledají vlastní kořeny. Píšete o trochu ztracené generaci třicátníků. Můžeme dělat, co chceme, ale pořád ne a ne najít to pravé. Připadá vám to pro dnešní dobu příznačné?
No ano. Když se podíváte kolem sebe, tak si třeba k jídlu můžete dopřát úplně cokoliv pomalu ze všech koutů světa, to všechno 24 hodin denně. Skoro do každé z těch zemí se můžete i vydat. Takže máte obrovský výběr všeho. A všichni jsme neustále propojení díky ‚věcičce‘ zvané mobil. Není to jen telefon, v dnešní době je to v podstatě spojení s celým světem. Když se procházíte Prahou, potkáváte úplně stejné lidi jako třeba v San Francisku nebo v Seattlu. V tomhle světě stejných lidí máte neustále spoustu nových podnětů – daleko víc než kdykoliv v dějinách lidstva. Neustále musíte třídit novinky, vybírat si. Což se ukazuje jako něco poměrně složitého. Jsme přehlcení, tím pádem pořád trochu ztracení.
Pastor, barman, ale hlavně populární spisovatel. Robert Fulghum slaví osmdesátiny
Číst článek
Tenhle román jsem věnoval lidem, kteří ve svém životě můžou dělat v podstatě všechno, co chtějí, dopřát si, na co mají chuť. A přesto se to v nich tluče. Říkají si – co bych si vlastně chtěl přát? Často se potkávám s lidmi, kterým je kolem pětadvaceti. Vychodili školy, dostudovali univerzity, mají ty nejlepší diplomy… Tak jim říkám: „No a co život, co byste chtěli dělat?“ Krčí rameny a říkají: „No já právě nevím.“ To je smutné, ne? Každá situace, každé váhání ve vašem životě může být svým způsobem příležitostí. Jen se zkrátka musíte rozhodnout.
Ještě k tomu názvu knížky – Opravář osudů. Můžeme zasahovat do života jiných?
Tím příběhem nechci říct, že se dá opravit něčí osud natrvalo. Ale můžu trochu ovlivnit váš život, když vám položím dobrou otázku. Člověk se díky tomu může vrátit na cestu, kterou chce jít, jen si třeba netroufá. Když se nad tím zamyslíte, tak přesně tohle přeci děláme pořád. Zeptám se vás, proč jste zrovna tady a teď… Třeba vás někdo zlehka popostrčí. Vy seberete odvahu a nasednete do té správné tramvaje. A přesně o tom píši ve svojí knížce. Její název je v češtině trochu matoucí – na rozdíl od angličtiny, tam je to úplně jasné – materiální. Osud v angličtině opravíte stejně jako nabourané auto. V češtině to bylo trochu komplikovanější. A můj nakladatel s editorem o tom dost dlouho diskutovali. Když se pak ptali na můj názor, řekl jsem jim: „Tak nad tím tak nedumejte, ať si to lidi prostě přečtou.“ Pak podle mě pochopí, jak jsem ten název myslel.
Středobodem vašeho románu je česká hospoda U Devíti draků a ovce, takovou v Praze nemáme. Kde jste se inspiroval?
Docela dlouho běžel v americké televizi seriál nazvaný „Na zdraví“, odehrávalo se to v jednom baru v Bostonu – střídaly se tam lidi, osudy, životy. Bylo to něco víc než bar, kam si jen tak dojdete na pivo, spíš místo, kde se potkáte s jinými lidmi. Takový druhý domov. Takže máte pravdu, v Česku tahle konkrétní hospoda není. Ale mohla by. Tak trochu tajně doufám, že si někdo řekne – co takhle otevřít hospodu U Devíti draků a ovce tady u nás? Když jste tu knížku přečetla, tak se vás můžu zeptat. Šla byste si do takové hospody dát pivo? Pokud odpovíte ano, tak moje psaní splnilo svůj úkol.
Proč ne? U toho piva vaši hrdinové diskutují o všem možném. O Bohu, samotě, o vlastních kořenech a smyslu života. A často se tam vyskytuje Franz Kafka. Jaký k němu máte vztah?
Četl jsem ho ve svém životě několikrát – hlavně Proměnu. Jak víte, v té knížce se Řehoř Samsa jednoho dne probudí jako brouk. Mám pocit, že spousta z nás se ráno budí s pocitem, že je něco divně. Zdálo se nám něco ošklivého – a tyhle sny se pak promítají i do celého dne, který začíná. Román „Opravář osudů“ je takovou odpovědí na Kafkovu Proměnu. Podle mě existuje spousta možností, co se může stát, když se ráno vzbudíte – a to, jak víte, se přesně stane Georgeovi, mojí hlavní postavě. Kafka je pro mě nesmírně silná osobnost. Když někomu v Česku řeknu, že se snažím Kafkovi odpovědět, každý ví aspoň trochu, o čem mluvím. Třeba tahle narážka ve čtenářovi vzbudí zvědavost a řekne si: „Co si o tom všem myslí Fulghum?“
Když jste zmínila ty řeči u piva třeba o Bohu. Stala se mi teď v Praze docela vtipná věc. Jdu takhle po Náměstí Míru a u kostela svaté Ludmily zpívalo pět mladých žen náboženské písně v angličtině. Zastavil jsem se u nich, poslouchám… A jedna na mě úplně vážně spustí: „Našel jste Boha?“ Tak jí říkám: „A on se Bůh ztratil? Ty jo, tak to jsem nevěděl.“ Ona na to: „Ne, já to myslela, jako jestli jste našel Ježíše“. Tak se směju a říkám: „Páni, Ježíš se taky ztratil? Tak to je šok!“ Radši se sebrala a odešla. Někdy se trochu mořím s odpovědí, když se mě lidi ptají, jestli věřím v Boha. Podle mě záleží na tom, co si pod tím pojmem představujete. Je to, jako kdybyste se ptala mořské ryby, jak se cítí, když plave v oceánu.
V Česku jste jako spisovatel hodně populární. Už máte na Opraváře osudů nějaké ohlasy? A zajímáte se vůbec o názory kritiků?
Ani moc ne. Dneska nemají zase až takový vliv, na rozdíl od čtenářů a jejich reakcí na sociálních sítích. Přijde mi, že opravdových kritiků je vlastně docela málo. Už se nepíšou stejné recenze jako dřív. V dnešní době jde hlavně o to prodávat knížky. Takže vy si to přečtete, něco o tom napíšete na sociální sítě, chytí se toho další stovky lidí… A tak to jde pořád dál. Pro mě je ze všeho nejdůležitější čtenář jako takový. Když něco píšu, tak je to primárně pro člověka, který to bude číst. To mě zajímá víc než celá kritika.
