Máme velkou zásobárnu příběhů a silných emocí, říká izraelský spisovatel David Grossman

„Přijde kůň do baru“ - tak se jmenuje poslední do češtiny přeložená knížka asi nejslavnějšího izraelského spisovatele současnosti Davida Grossmana. Minulý týden ji představil na veletrhu Svět knihy Praha. Knihu už ocenila i porota prestižního Man Booker Prize. A i když si David Grossman vymínil, že v Praze nebude mluvit o politice, rozpovídal se v i o palčivých tématech státu Izrael.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Izraelský spisovatel David Grossman na festivalu Svět knihy | Zdroj: Svět knihy Praha

Ukázka z knihy Přijde kůň do baru

Odmlčí se. Zkoumavě si prohlíží obličeje, je v tom jakási zvláštní, téměř vzdorovitá dotěrnost. Na okamžik mám dojem, že diváky skutečně provokuje, ponouká je, aby se zvedli a odešli a nechali ho s jeho vyprávěním o samotě.

Ani mrtvýho jsem nikdy neviděl, dodá tichounce, nebo mrtvou.

– Víte co, amigos, pokračuje, vypadá trochu překvapeně, že se nikdo další nesebral a neodešel, nebudem ty řeči o pohřbech brát tak vážně, jo? Proč si tím kazit náladu? Jak se říká, „my se smrti nepoddáme“. No, nemám pravdu?! Ona si totiž podá nás. Mimochodem, napadlo vás už, že některý příbuzný se potkávají jenom na svatbách a pohřbech, takže pak není divu, že si o sobě navzájem myslí, že trpí maniodepresivní psychózou?

Vlažný smích

– Ne, vážně, dokonce jsem uvažoval o tom, že by v novinách vedle recenzí televizních pořadů a kritik restaurací mohly vycházet taky recenze smutečních hostin. Proč by ne? Člověk zajde každý den na jinou smuteční hostinu a pak napíše, jaký to tam bylo, co atmosféra, jestli se třeba vyprávěly nějaký pikantérie o zesnulým, jak se chovala rodina, jestli se už začali hádat o dědictví, jestli občerstvení stálo za to, jak se zúčastněným truchlilo –

Publikum se chechtá.

– A když už jsme u těch pohřbů, znáte ten, jak paní přijde do pohřebního ústavu podívat se naposledy na manžela? Funebrák jí ho ukáže a ona si všimne, že mu dali černý kvádro… Pozor, zvedne ukazovák, to není náš vtip, tenhle je z dovozu. A paní se dá do pláče: Můj James si hrozně přál nechat se pohřbít v modrém obleku. A zřízenec na to: Víte, madam, my je vždycky pohřbíváme v černých oblecích, ale přijďte zítra, uvidíme, co se dá dělat. Paní přijde druhý den, zřízenec jí ukáže Jamese v úžasným modrým obleku. Vdova mu asi tisíckrát poděkuje a ptá se, kde se mu ty šaty podařilo sehnat. A funebrák jí odpoví: tomu byste nevěřila. Včera, deset minut potom, co jste odešla, přivezli dalšího zesnulýho, byl zhruba stejně velký jako váš nebožtík manžel a na sobě měl modrý oblek, a jeho žena mi řekla, že snil o tom nechat se pohřbít v černým obleku. Vdova po Jamesovi mu ještě jednou rozechvěle a se slzami v očích poděkuje a šoupne mu nějaký prachy bokem. A funebrák dodá: No, a pak už stačilo jenom jim prohodit hlavy.

Smích. Publikum zase ožije. Pocítí škodolibost vůči holohlavému muži, který ukvapeně odešel z tak vydařené show. To se o něm říká, vykládá žena u vedlejšího stolku svému muži, že mu trochu trvá, než se rozehřeje.

(David Grossman: Přijde kůň do baru. Praha 2018, s. 144–145)

Jako katalyzátor poměrně smutného příběhu jste si vybral stand-up comedy a jednoho jejího protagonistu. Proč?
Napadlo mě, že je to vlastně ideální prostředník příběhu. Postavím ho před naprosto netečné diváky, kterým je úplně ukradený jeho život, bída, dramata. A jako spisovatel se snažím, aby ho publikum poslouchalo. Ve své podstatě mě to napadlo i proto, že žijeme v diktátu masmédií. Strašně snadno získáváme pocit, že se před tím vším dá utéct. Srdce masmédií dnes leží právě v tomhle postoji, eskapismu. A vede to k rozpolcení, protože na jednu stranu vám média umožňují únik, na druhou z vás dělají stádo.

Když slyším češtinu, zažívám 'metafyzický orgasmus', říká autor bestselleru Gottland

Číst článek

Jako spisovatel tady chci využít roli literatury, může nám pomoct vymanit se z těchto manipulativních postojů, zachovat si lidskou tvář: třeba ve chvíli, kdy coby herci stojíme před lhostejnými a vulgárními diváky a začneme vykládat citlivé a intimní věci ze svého života. V knížce tyhle lidi donutím, aby naslouchali. Říkal jsem si, že jestli to dokážu, bude to takové malé vítězství pro umění. Možná se i zamyslíme nad tím, co člověka vede k tomu, aby si uvědomil peklo, ve kterém třeba žije někdo jiný a vnímal jeho šrámy na duši.

Zmiňujete tu eskapismus, touhu utíkat. Neděláte ale něco podobného, když svého hlavního hrdinu necháte vyprávět vtipy? Pravda, to vyznění je pak o to krutější.
Odpovím vám tím, co divného se mi dost často děje. Psaní se věnuju přes čtyřicet let. A pokaždé, když začnu s nějakým tématem, změní se celý svět v uzavřený systém, kruh, v jehož středu je to, o čem píšu. Jasně, takhle to vyzní naprosto sebestředně a megalomansky (smích). Ale opravdu. Když jsem psal o závisti a žárlivosti, najednou jsem začal vnímat spoustu každodenních scének, divných pocitů – a to podotýkám, že nejsem žárlivec. Jenže najednou mi všechno připadalo jako podnět k žárlení. Přeženu to, ale připadal jsem si v tu chvíli, že jestli si jen komár sedne na ruku mojí ženy, rupnou mi nervy.

Jiné moje velké téma – holokaust… Když jsem začal psát o šoa, začal jsem se na každého člověka, se kterým jsem se potkal, dívat jinak. Sám sebe jsem se ptal – kdyby žil v té době, jak by se tenhle člověk choval? Byl by to třeba aktivní vrah? Nebo by jen v tichosti kolaboroval?

A s mojí poslední knížkou to bylo zrovna tak. Začal jsem psát příběh o člověku, který vystupuje ve stand-up comedy a lidi za mnou začali chodit a vykládat mi vtipy. Ruku na srdce, předtím jsem znal zpaměti možná tak tři, čtyři fórky a měl jsem dost rozumu na to, abych je nikde veřejně nevyprávěl (smích)! Teď jich znám třeba padesát. A dívám se na ně úplně jinak, je to podle mě umění samo o sobě. Jakmile použijete špatné slovo, prošvihnete pointu, je po vtipu. Stand-up je podle mě docela kruté povolání, protože se obnažujete před publikem a nemůžete ho úplně manipulovat, předvídat. Docela je, musím říct, obdivuju. Tedy ty odvážné, nemyslím baviče, kteří sypou z rukávu laciné vtipy o tchyních. Když je ale někdo v tomhle oboru mistr, můžete při jeho vystoupení doslova zažít, jak se země pod vašima nohama chvěje. 

David Grossman: Přijde kůň do baru

David Grossman (nar. 1954 v Jeruzalémě) je jedním z nejvýznamnějších současných izraelských spisovatelů a výraznou osobností izraelského veřejného života. Vystudoval filozofii a divadelní vědu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Do češtiny byly přeloženy jeho romány Viz láska (1996), Mít s kým běžet (2010), Žena prchá před zprávou (2013) a dětské Pohádky pro Itamara a Rút (2011).

Necháte svého hrdinu – Dovíka – odehrát celý život během dvouhodinového představení – a jste žánrově někde na pomezí románu a novely. Vyprávíte padesát let života s přesahem do celé společnosti. Můžu to tedy chápat tak, že píšete i o izraelské společnosti v širším slova smyslu?
V první řadě vyprávím příběh jednoho konkrétního člověka. Kdybych ho použil jen jako symbol, nikdy by nevznikla přesvědčivá postava, bylo by to vyumělkované, plytké. O Dovovi si troufám říct, že je to ale opravdu autentický izraelský produkt – a to hned nadvakrát. Zaprvé je tu rozpor mezi jeho drsným a agresivním zevnějškem a vnitřní křehkostí. To je vlastně pro Izrael strašně typické.

Tady v Evropě nebo v Americe se na nás díváte skrze obrazovky a možná vidíte železnou pěst. Silná, militaristická země, která okupuje svého souseda. To všechno je samozřejmě pravda. Jenže je tu ještě druhý pohled. Ta zaťatá železná pěst má i dlaň. A ta je měkká, přívětivá. Plná strachu, zranitelnosti a nejistot z budoucnosti. Možná máme obavy i z možnosti, že pro nás nějaká budoucnost existuje, co já vím.

A dovolím si ještě jedno srovnání. Dov, ten komediant, žije stejně jako společnost, která ho obklopuje, úplně jiným životem, než ve skutečnosti. Je v tom možná jedna jediná příčina, zlom, který u Dovíka přišel, když mu bylo čtrnáct a celý svět se pro něj obrátil vzhůru nohama. Tady asi nějaká paralela je, vidíte. Protože státu Izrael se tenhle zlom stal, když mu bylo devatenáct let. Přišla šestidenní válka, bojovali jsme s dalšími pěti státy.  Přestáli jsme to. Jenže tenhle zázračný triumf se proměnil v naši tragédii. Z nás samotných se totiž stali okupanti v zemi druhých lidí, v Palestině. Zvykli jsme si na to, že jsme okupanti a je to vlastně i celkem pohodlné, protože vám to zkrátka a dobře přináší spoustu výhod. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že žijeme tak nějak paralelně k životu, který jsme ve skutečnosti měli žít.

Vnímám to jako tragédii. Strašně bych si přál, aby Izrael byl tím, co být může, jenže k tomu by byl zapotřebí mír. Dokud budeme žít v konfliktu, budeme si tvrdohlavě žít svoje paralelní životy. Dokud nezažijeme mír, bude náš stát skvělá pevnost, ale ne domov. To je věc, která mi leží na srdci snad nejvíc. Jedno vím jistě. Jestliže nemají domov Palestinci, nemůžeme ho mít ani my. A je to začarovaný kruh. Když my nebudeme mít svůj domov, nemůžou ho mít ani oni.

Verdikt poroty: překlad románu Až vyprší čas vyvolal značné zděšení českých znalců finské literatury

Číst článek

Ještě se vrátím k literatuře, přijel jste sem na knižní veletrh… Izraelská literatura je v posledních letech na vzestupu, i celosvětově. Co za tím podle vás je?
Máte pravdu, že naše literatura zažívá neuvěřitelný rozkvět. Je to jako u lidí s určitým hendikepem. Když jste nevidomá, daleko lépe se vám rozvine sluch. Izraelská společnost je přesně takhle zablokovaná bez jakékoli reálné naděje života v míru, bez schopnosti něco zásadně změnit. Vypěstovali jsme si v sobě metafyzický orgán – umění. Není to jen literatura, ale i divadlo, hudba, točí se skvělé filmy.

Do jisté míry Izrael považuju za uměleckou velmoc a jsem na to samozřejmě pyšný. Lidi zvenčí to možná láká proto, že cítí, v jak napjaté situaci to všechno vzniká. Máme velkou zásobárnu příběhů, silných emocí. Když do Izraele přijedete, nejspíš to zjistíte na vlastní kůži. Myslím, že jsme přímí, celkem otevření, dáváme najevo city, občas umíme být sentimentální. Což se odráží právě v literatuře. Mám radost, když vím, že se můžu dotknout srdcí ostatních.

Vždycky vyprávím tuhle příhodu. Napsal jsem jednu ze svých knížek o jeruzalémské – dost pospolité – rodině, která žije asi tak jako moje rodina. Než jsem ji vydal, chtěl jsem, aby si ji přečetli moji rodiče. Řekl jsem si, že jestli to projde u nich, přečte si to snad i někdo další. A můj otec mi říká: „No, víš, je to moc hezká knížka, Davide, ale myslíš, že to pochopí někdo kromě naší rodiny?“ A pokaždé, když teď někde vyjde překlad – do čínštiny, islandštiny nebo tamilštiny, tak schválně jdu za tátou a říkám mu: „Tak vidíš, tati, tak to přece jen někdo pobral.“ Přesně tak chci psát. Aby se to dalo číst v Indii, Finsku nebo v Egyptě a zároveň aby si můj táta myslel, že tomu nikdo kromě rodiny nebude rozumět.

Ukázka z knihy Přijde kůň do baru

Odmlčí se. Zkoumavě si prohlíží obličeje, je v tom jakási zvláštní, téměř vzdorovitá dotěrnost. Na okamžik mám dojem, že diváky skutečně provokuje, ponouká je, aby se zvedli a odešli a nechali ho s jeho vyprávěním o samotě.

Ani mrtvýho jsem nikdy neviděl, dodá tichounce, nebo mrtvou.

– Víte co, amigos, pokračuje, vypadá trochu překvapeně, že se nikdo další nesebral a neodešel, nebudem ty řeči o pohřbech brát tak vážně, jo? Proč si tím kazit náladu? Jak se říká, „my se smrti nepoddáme“. No, nemám pravdu?! Ona si totiž podá nás. Mimochodem, napadlo vás už, že některý příbuzný se potkávají jenom na svatbách a pohřbech, takže pak není divu, že si o sobě navzájem myslí, že trpí maniodepresivní psychózou?

Vlažný smích

– Ne, vážně, dokonce jsem uvažoval o tom, že by v novinách vedle recenzí televizních pořadů a kritik restaurací mohly vycházet taky recenze smutečních hostin. Proč by ne? Člověk zajde každý den na jinou smuteční hostinu a pak napíše, jaký to tam bylo, co atmosféra, jestli se třeba vyprávěly nějaký pikantérie o zesnulým, jak se chovala rodina, jestli se už začali hádat o dědictví, jestli občerstvení stálo za to, jak se zúčastněným truchlilo –

Publikum se chechtá.

– A když už jsme u těch pohřbů, znáte ten, jak paní přijde do pohřebního ústavu podívat se naposledy na manžela? Funebrák jí ho ukáže a ona si všimne, že mu dali černý kvádro… Pozor, zvedne ukazovák, to není náš vtip, tenhle je z dovozu. A paní se dá do pláče: Můj James si hrozně přál nechat se pohřbít v modrém obleku. A zřízenec na to: Víte, madam, my je vždycky pohřbíváme v černých oblecích, ale přijďte zítra, uvidíme, co se dá dělat. Paní přijde druhý den, zřízenec jí ukáže Jamese v úžasným modrým obleku. Vdova mu asi tisíckrát po děkuje a ptá se, kde se mu ty šaty podařilo sehnat. A funebrák jí odpoví: tomu byste nevěřila. Včera, deset minut potom, co jste odešla, přivezli dalšího zesnulýho, byl zhruba stejně velký jako váš nebožtík manžel a na sobě měl modrý oblek, a jeho žena mi řekla, že snil o tom nechat se pohřbít v černým obleku. Vdova po Jamesovi mu ještě jednou rozechvěle a se slzami v očích poděkuje a šoupne mu nějaký prachy bokem. A funebrák dodá: No, a pak už stačilo jenom jim prohodit hlavy.

Smích. Publikum zase ožije. Pocítí škodolibost vůči holohlavému muži, který ukvapeně odešel z tak vydařené show. To se o něm říká, vykládá žena u vedlejšího stolku svému muži, že mu trochu trvá, než se rozehřeje.

(David Grossman: Přijde kůň do baru. Praha 2018, s. 144–145)

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme