Díky dopisům ze Sibiře jsem objevila tragickou i výjimečnou osobnost vlastní babičky, říká spisovatelka Kalda

Katrina Kalda je francouzská spisovatelka estonského původu, která kdysi učila v Praze. Úspěšná autorka vydala tři romány, do češtiny jsou přeložené první dva. Před necelým týdnem vyšla její kniha Aritmetika bohů, kterou přijela představit do Prahy. "Hodně jsem čerpala ze skutečných deníků," říká v rozhovoru pro Radiožurnál.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Katrina Kalda | Foto: Eva Kořínková, FFF | Zdroj: Český rozhlas

Právě česky vychází vaše druhá knížka – po Estonském románu je to Aritmetika bohů. Je to docela krátká a hodně specifická knížka. Jak ji vidíte vy sama?
Tenhle text se vlastně zrodil díky úplné náhodě. Moje babička z matčiny strany mi jednoho dne ukázala dopisy od své nejlepší přítelkyně. Psala jí je ze Sibiře, kam byla deportována v roce 1944. Nejdřív mě ani nenapadlo o tom psát, ale jak se říká, spadlo mi to rovnou do klína.

Přehrát

00:00 / 00:00

Rozhovor redaktorky Kateřiny Svátkové s Katrinou Kaldou

O tom příběhu jsem vůbec nevěděla, takže to bylo dojemné, objevovat tragickou a zároveň velmi výjimečnou osobnost. Chtěla jsem se o tom dozvědět víc, napůjčovala jsem si stohy knih o denících deportovaných estonských žen nebo jejich dětí z druhé světové války. Přišlo mi zajímavé, jak se k tomu staví třetí generace – vlastně vnoučata těch žen. Logicky se tedy do té válečné historie míchá jejich vnímání společenských změn v západní Evropě. Přemýšlela jsem i o tom, jestli tehdejší válečné příběhy a osudy můžou mít vliv na naše dnešní životy.

V příběhu to podle mě opravdu funguje. Do jaké míry jste autobiografická? Hlavní hrdinka Kadri je drobná plavovláska, která se narodila v Estonsku, jako dítě se dostala do francouzské emigrace. To jste přece trochu vy. Navíc když mi vyprávíte, že ty dopisy opravdu existují…
Tak společné rysy s hlavní postavou samozřejmě máme, ale řekla bych, že jen v těch hrubších obrysech. Narodila jsem se v Estonsku, ve Francii jsem se ocitla v deseti letech, takže s Kadri mám společnou tu, řekněme, imigrační zkušenost. Co se ale jejího vnitřního světa týče, tak to rozhodně nejsem já. Snažím se na to dívat ještě trochu jinak. Když se zaměříte na určitý historický kontext, tak životy jednotlivců jsou chtě nechtě dost propojené, sdílíme stejnou dobu a zkušenost. V podstatě nemáme tak úplně na výběr, navíc v historii se hodně věcí opakuje. V širším slova smyslu se určitě podobám ženě, o které píšu, ale moje každodennost je úplně jiná, nechám ji prožívat její vnitřní svět, mezilidské vztahy, smutky.

České publikum se směje v místech, na která Španělé a Francouzi nereagují, tvrdí Escarlata Circus

Číst článek

Celým příběhem se táhne téma osamocení. U vypravěčky, její rodiny, u babičky, která všechny trochu diriguje, pozorujeme samotu ženy, která žije v pracovním táboře. Pro českého čtenáře to může být zajímavé – a možná daleko méně exotické než pro Francouze. Tuhle část historie totiž částečně sdílíme. Co vaše vzpomínky? Občas se mi stane, že mluvím s někým, kdo Česko navštívil naposledy před revolucí a teď to tu nepoznává. Co vy a Estonsko? Dá se to takhle srovnat?
Jasně, to funguje úplně výborně. Odjela jsem z Tallinnu, ještě za Sovětského svazu, tehdy byl u moci Gorbačov. Pak přišla v roce 1991 nezávislost, obrovské ekonomické změny, město se úplně proměnilo. Už to, jak se lidi začali oblékat, zvykli si jíst jiné věci. Mně to připadalo trochu zvláštní, do Estonska jsem se na prázdniny vracela rok co rok. Když v tom nežijete a jezdíte jen na skok, tak ty změny vás vždycky úplně praští do očí. Estonsko očima mojí hrdinky je vlastně úplně jiná země, než jak ji znám dnes.

'Historické i velmi intimní téma'

Vyprávíte život mladé ženy v roce 2010, je tam ale důležitá postava té ženy ze sibiřského lágru. Jsou to dopisy bez odpovědi, takže trochu odhadujeme, jak reagovala druhá strana. Pozorujeme velmi krutý a bezvýchodný osud vězněných lidí. Jak se k tomuhle období staví dnešní estonská společnost? Otevírají se tahle tabu?
To je dost zásadní otázka, už jenom proto, že Estonsko je úplně maličká země. V období sovětských deportací bych skoro řekla, že neexistovala snad jediná estonská rodina, kterou to nepostihlo. Je to tedy zároveň historické i velmi intimní téma. Nevím, jestli se dá říct, že se to nějak vyřešilo – nebo spíš že jsme se s tím vyrovnali. Můžeme se vůbec vyrovnat s něčím, co ti lidé museli prožít na vlastní kůži? Samozřejmě tu proběhly rehabilitace, ale tragické na tom bylo, že až do 60. let to bylo naprosté tabu.

Katrina Kalda do Prahy přijela představit svou knihu Aritmetika bohů. | Foto: Kateřina Svátková | Zdroj: Český rozhlas

A skoro si myslím, že to přetrvalo dokonce až do 80. let, kdy se objevily knížky o pracovních táborech. U nás konkrétně to ale vypadalo tak, že o některých věcech se v rodině začalo mluvit až v 90. letech. Existovalo obrovské tabu, protože nikdo nevěděl, o čem se ještě smí mluvit a co už je nebezpečné. A taky jestli můžete věřit lidem, se kterými mluvíte. Když mi babička ukázala ty dopisy, byla jsem trochu v šoku. Nikdo o nich nevěděl, i když už bylo dávno po konci války – a dokonce i po pádu sovětského režimu.

A ty dopisy jsou tedy aspoň zčásti autentické?
Ne, to ne, ty jsou vymyšlené. Zaměřila jsem se na osobnost té postavy, její jádro. Hodně jsem čerpala ze skutečných deníků. Chtěla jsem to propojit: zkušenost individuální, která přechází v tu celospolečenskou. Přesně tohle vyvažování mě na literatuře baví. A funguje to i naopak. Historická zkušenost se převtělí v intimní prožitek jednotlivce. Všimnete si toho u těch nejobyčejnějších věcí: co člověk jí, jak uklízí a stará se o domácnost, jak fungují mezilidské vztahy. Na základě toho vznikne silná linie příběhu. Nejsem historička, píšu romány. Takže mým úkolem je podle mě spíš vyvolat nějaké pocity, než všechno vysvětlovat.      

Tak jsem to trochu myslela, když jsem říkala, že pro Čechy to bude docela blízký příběh. Mám na vás ještě jednu otázku, možná osobnější. Kdysi jste rok strávila v Praze, učila jste mě na fakultě. Co si pamatuju, naučila jste se i dobře česky. Jak to tu teď na vás po těch deseti letech působí?
Velké dojetí, je to trochu neuvěřitelné. Dneska jsem se byla projít jako tenkrát – po Petříně, fascinuje mě, kolik zeleně je tady přímo uprostřed města. Mám tady na to moc hezké vzpomínky. A jako spisovatelka můžu říct, že to je město s literární atmosférou. Tenkrát jsem hodně četla české autory, s některými z nich tu člověk obrazně řečeno prochází ulicemi. Mám to tu fakt ráda.

A máte nějakého opravdu oblíbeného českého spisovatele? Na to se ptám všech zahraničních autorů.
Mě asi nejvíc zasáhlo dílo Bohumila Hrabala. Svět jeho poetiky, řekla bych skoro až fantastična, grotesky… Mám pocit, že je to autor, který neuvěřitelně brilantně píše o historické zkušenosti, zároveň ji ale převrací, ukazuje směšnost malých lidských životů uprostřed velkých dějin. Hrabal je pro mě i po jazykové stránce naprostý mistr, snadno se necháte unést. Je to můj velký oblíbenec…

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme