Etgar Keret: Izrael je těžká země pro život, ale nejlepší země pro spisovatele
Etgar Keret patří mezi nejúspěšnější izraelské autory. Oblíbený je především u zahraničního publika, známý je hlavně pro svůj sarkastický vtip, šokující upřímnost a překvapivé zápletky. Jeho povídková knížka Stesky po Kissingerovi bývá označována jako nejvýznamnější literární dílo v hebrejštině. Prestižní ocenění dostal i za zatím poslední knihu Tak už leť.
Na izraelské literární scéně se pohybujete už nějakou dobu, publikovat jste začal v pětadvaceti. Ohlížíte se někdy zpět, reflektujete těch třicet let?
Ano. Svět se tolik změnil. Když jsem vydal svojí první knihu, internet byl žhavá novinka. Změnila se i pozice literatury. Před třiceti lety četl skoro každý. Dnes je pravděpodobnější, že vám člověk řekne ano na otázku, jestli je vegan, než na to, jestli čte. Literatura se posunula do míň veřejné sféry. Ale na tom se mi něco líbí. Čtenáři a spisovatelé jsou teď víc věrní a oddaní. Je to jako kdyby byli členy nějaké vzdorné skupiny, undergroundu, který bojuje za literaturu. Spojuje je to dohromady.
Mrzí mě, že jsem se psaním nezačala dřív. Až teď jsem šťastná, říká spisovatelka Shari Lapena
Číst článek
Ve svých dílech se často věnujete hledání hranice mezi vysokou a nízkou kulturou. Posouvá se tedy podle vás někam?
Knihy pro náročné čtenáře vždycky tvořily jen malou část knižního trhu. Za mě to je úplně v pořádku. Lidé potřebují příběhy a jsou jich plní. Jenom je teď hledají jinde. Dřív četli, dnes se dívají na Netflix. Pokud jde o dobrý příběh, je jedno, jestli je to kniha nebo seriál. Médium není podstatné. Jsou lidé, kteří vyhledávají jen kvalitní knihy, ale jsou taky lidé, kteří vyhledávají jen kvalitní seriály. V tom je to podobné. Pro literaturu jsem se rozhodl proto, že chci vést specifický dialog, který nemůžu vést s každým. Kdybych chtěl být populární pro širokou skupinu lidí, stal bych se třeba modelem, ne spisovatelem.
Teď už jsem empatický
Jak vás změnilo rodičovství?
Dítě je jako někdo cizí, ale zároveň vy sám. Je vaší součástí. Pro mě bylo vychovávání dítěte takovým konstantním vnitřním dialogem. Když jsem mu třeba musel vysvětlit některé věci, zůstal jsem mnohokrát oněmělý a zmatený. Než jsem se stal otcem, nemusel jsem na některé dotazy nikdy neodpovídat, nějak jsem světem prostě procházel. A najednou je kolem vás tolik otázek a vy na ně neznáte odpovědi. Rodičovství vám taky dá nový pohled na sebe. Začnete si uvědomovat některé věci, které děláte. Jako třeba že se až moc hádáte s taxikáři, to mi jednou řekl můj syn. Být otcem ze mě udělalo lepšího člověka. A pokud ne doopravdy, tak se to aspoň snažím hrát, aby mi můj syn dal pokoj.
Odrazilo se to na vašem psaní?
Vždycky jsem psal o vztahu rodičů a dětí. Dřív jsem ale z pohledu dítěte dospělé kritizoval třeba za to, jak špatně komunikují s dětmi. Teď píšu z pohledu vystrašeného a vystresovaného rodiče, který se úzkostlivě snaží hrát, že ví, co se kolem něj děje.
Změnilo rodičovství i váš náhled na svět a lidi?
Ano, dřív jsem byl hrozně zběsilý a nepřátelský, teď si myslím, že jsem empatický. Je to zvláštní načasování. Připadá mi, že s rozmachem sociálních sítí lidé ztratili svojí empatii a jsou k sobě nepřátelští. Někdy si říkám, že by se mi v téhle době žilo dobře, kdyby mi bylo zase dvacet. Nemusel bych být tím naštvaným a frustrovaným vojákem, kterým jsem byl. Ale pak vidím, jak se lidi na sociálních sítích hádají, jestli má pravdu Johnny Depp nebo Amber Heard, a připadá mi, že se toho dneska děje až moc.
Bauhaus změnil můj pohled na psaní. Cením si teď víc proces než produkt, říká spisovatelka Naomi Woodová
Číst článek
Začal jsem ve správnou chvíli
V jaké kondici je současná izraelská literatura?
Na rozdíl od ostatních zemí, kde lidé během pandemie začali víc číst, v Izraeli to bylo naopak. My se prostě vždycky musíme v něčem lišit. Myslím, že to bylo kvůli tomu, že Netflix v tu dobu vstoupil na izraelský trh, takže na něm v tu dobu všichni ujížděli. Taky byla zavřená knihkupectví a u nás nejsou moc dobré doručovací služby, takže to čtenáři měli těžké. Ale obecně si myslím, že mladá generace autorů, co přišla po mě, dnes nemůže dosáhnout takové popularity, jako já. Stal jsem se slavným v době, kdy knihy byly populární. A lidé mě pořád poznávají na ulici, zvou mě do televize. Mladí autoři jsou dnes v jiné pozici, o pozornost se musí prát.
Takže si myslíte, že jste měl lepší startovací pozici, jako začínající autor?
Rozhodně. Jsem si jistý, že kdybych se psaním začal teď, nebyly by moje knihy tolik úspěšné. Měl jsem štěstí, že jsem začal v době, kdy bylo u moci levé liberální křídlo. Mohl jsem psát věci, které byly mimo mainstream, být kritický a veřejnost mě stále akceptovala. Myslím, že dnes už je to jiné. Lidé, kteří píšou podobné věci jako já, mají problém s tím, aby jim to vydali.
Skoro každá země má nějaké téma, se kterým spisovatelé pracují, otázku, na kterou hledají odpověď. Co je to pro Izrael?
Často říkám, že Izrael je těžká země pro život, ale nejlepší země pro spisovatele. Příběhy jsou vždycky o konfliktech, a těch je Izrael plný. Řešíme izraelsko-palestinský konflikt, jsme stát, který byl dřív socialistický a pak se přeměnil na extrémně kapitalistický, takže i to je pro nás svým způsobem téma. Je jich hodně, ale to hlavní je podle mě hledání odpovědi na otázku, co dělá tuhle skupinu lidí státem.
Podívejte se na mojí rodinu. Můj starší bratr stál u legalizace marihuany v Izraeli, je to radikální levicový aktivista. Moje sestra je ultraortodoxní židovka, má 11 dětí a víc než 50 vnoučat, a to jí není ani 60. Moji rodiče jsou přeživší holokaustu, co přišli z Polska. A tihle všichni lidé tu žijí a mají něco společného. Izrael není jako Česko nebo Československo, je to země uprchlíků, kteří sem přišli z různých důvodů. A psát o místě, kde se potkávají různí lidé a kultury, je vždycky zajímavé.
Mluvil jste o konfliktech. Někdo říká, že během nich vznikají dobrá umělecká díla. Souhlasíte s tím?
Kdybych vám řekl: „měl jsem autonehodu a málem jsem umřel, ale pak jsem napsal krásný příběh,“ a vy jste se mě zeptal, jestli chci mít další nehodu, co myslíte, že bych odpověděl? Život má větší hodnotu než umění, nechtěl bych mít další autonehodu. Umění je nějaká forma kompenzace toho, čeho nemůžeme dosáhnout v životě. Konflikty sice přináší dobrou literaturu, ale kdyby existovaly jen nudné knihy a byl mír, byl bych šťastnější.
