Radši bych, aby Pandemie zůstala jen na papíře, říká francouzský autor detektivek Franck Thilliez

Ve Francii se začíná šířit neznámý kmen chřipky a množí se i záhadná úmrtí. Případem se začnou zabývat detektivové Franck Sharko a Lucie Henebelleová. „Radši bych, aby to zůstalo jen na papíře. Moje knížky jsou fikce, která ale má potenciál skutečného příběhu. Pracuju s modelem dnešní společnosti,“ říká v rozhovoru pro Radiožurnál jeden z nejčtenějších autorů francouzské krimi Franck Thilliez. Jeho kniha Pandemie vyšla letos i v češtině.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Franck Thilliez. Foto ©Melania Avanzato | Zdroj: Kniha Zlín / Albatros Media

Znovu se vracíme k trochu zvláštní dvojici vyšetřovatelů Hennebelová a Sharko, tentokrát je to ale v situaci, která, řekla bych, dost rezonuje se současnou situací ve světě. Český překlad vyšel ve chvíli, kdy pandemie sužuje prakticky celý svět. Jak vás to před lety celé napadlo?
Mám přírodovědecké vzdělání a všechno, co nějak souvisí s vědou, mě už od mala fascinuje. Viry patřily od začátku k tématům, která jsem chtěl do nějaké detektivky zapracovat. Důvod je prostý, je to téma, které nám není úplně cizí – pandemie, nepandemie. Jenže ve chvíli, kdy to zamotáte do detektivky, je to samozřejmě téma, ze kterého mrazí. I kdyby se nic takového nestalo, vzbuzovalo by to v člověku respekt, o tom ostatně svědčí spousta filmů i knih. Mě někdy v tom roce 2014 pohltila otázka, jak se může taková pandemie zrodit, jak by se virus mohl šířit – počínaje Francií.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý rozhovor s Franckem Thilliezem o románu Pandemie

Je to strašidelné hlavně ve chvíli, kdy si příběhem vaší knihy prochází prakticky celý svět – i když ne v tom kriminálním slova smyslu. Přemýšlel jste o tom, že by se něco takového mohlo stát?
No, takhle. Radši bych, aby to zůstalo jen na papíře. Moje knížky jsou fikce, která ale má potenciál skutečného příběhu. Pracuju s modelem dnešní společnosti, s reálnými technologiemi, vlastně si moc nevymýšlím. Od počátku lidstva jsou pandemie s námi – i za posledních sto let jsme jich pár zažili. Tehdy jsem se pokoušel představit si, jak by vypadala pandemie dnes, se všemi vymoženostmi globalizovaného a propojeného světa. Vymyslel jsem si pandemii a nechal jsem na tu katastrofu reagovat náš skutečný svět, naši společnost.

Už jste to trochu naťukl, máte vědecké vzdělání. Jak vypadají vaše rešerše? Tady je vidět, že prostředí laboratoří znáte na vlastní kůži – není to přece jen trochu nebezpečná hra?
Vždycky si dělám hodně podrobné rešerše, tady jsem načítal spoustu materiálů – o virech, bakteriích, mikrobech. Nikdo je nevidí, a přesto se jimi zabývá spousta lidí. Jenže když čtete běžné materiály, rozhodně nedostanete odpověď na všechno. Zajímal mě reálný čas, reálné místo. Takže jsem kontaktoval lidi, kteří s těmito organismy pracují – konkrétně v Pasteurově institutu v severofrancouzském Lille. Tam jsou opravdu odborníci. No a ve spolupráci s nimi jsem dal dohromady scénář toho, jak by to vypadalo, kdyby se nějaký podobně smrtící virus rozšířil. Nutno říct, že vědci v tomhle byli dost nedůvěřiví. Moc vás nenechají nakouknout pod ruce, protože nechtějí dávat zneužitelné recepty na vývoj viru na potkání. V mém románu tedy jsou v podstatě pod jednou střechou všechny dostupné informace o virech, ale to, co je tajné, tam nenajdete. K tomu vás jako běžného smrtelníka nikdo na sto procent nepustí. Dali mi ochotně všechny informace, abych si mohl vykonstruovat příběh, ale tím to skončilo. Dál jsem nešel ani já. I když si tedy nemyslím, že by nějaký zloduch čekal, až napíšu detektivku, a inspiroval se v ní k záměrnému pandemickému šíření viru. Na druhou stranu jsem měl fakt nutkání vysvětlit lidem princip fungování virů a jejich šíření v našem světě.

Tady trochu odhalujete svoji autorskou strategii. Každý si to konstruuje jinak. U vás znovu narážíme na dost typický rys vystavění příběhu – stejně jako to bylo v Atomce. Napínáte čtenáře do poslední chvíle a pak se nebojíte to celé rozvolnit vtipem. Jak ale pracujete se svými postavami? Stárnou třeba ve vaší hlavě Franck Sharko a Lucie Hennebelová? Co dělají, když nejsou ve vašem příběhu? Mají nějakou možnost vyhnout se zhroucení? Jak se vyhýbají depresi?
Máte pravdu, že tihle dva mají hrozně náročnou práci, dennodenně jsou konfrontováni s násilím toho nejhrubšího zrna. A to vylehčení, o kterém mluvíte, jsem opravdu zažil – například u jednoho soudního lékaře, který tráví svoje pracovní dny mezi mrtvolami. Ve skutečnosti má v sobě nálož humoru. V dobrém si třeba střílí – i když mile – z mrtvoly, která leží vedle něj, kterou bude pitvat. Co taky dělat jiného? I když máte temné povolání, potřebujete nutně pozitivní momenty. A víte co? Ptáte se dobře, protože na začátku jsem tohle neuměl. Detektivka, to pro mě byla černočerná drsná hrůza. S věkem jsem ale zjistil, že každý si musí nějak oddychnout, i kriminalisti. Deprese je něco, co musí ven. Ale mám pocit – a proto takhle píšu – že četba je vlastně docela dobrý způsob, jak si nějaké strachy ventilovat. Je docela zvláštní, že během lockdownu tady ve Francii lidi podle průzkumu fakt masivně četli kriminálky a thrillery. Je v nich pojmenovaný strach – jenže ten strach není jejich. Všichni máme plnou hlavu obav, abychom to přežili. Díky tomuhle odosobnění podle mě náš žánr funguje dobře i v dobách, kdy by to člověk nečekal.

Pandemie je další z pokračování kriminální série s detektivní dvojicí Sharko & Hennebelová. Zdroj: Albatros Media | Foto: Albatros Media

Pro čtenáře je to asi únik před realitou, ale budu ještě rýpat do vás jako autora. Funguje to tedy stejně? Je to pro vás pořád stejně fascinující práce jako v začátcích?
Asi ano. Když píšu, tak zase ty svoje strachy trochu přepinkávám na čtenáře. Trávím celé dny v temných příbězích, vrtám se v tom, co v naší společnosti nefunguje. Ale není to tak, že bych to měl jako terapii. Snažím se mít spíš takový chladný, novinářský přístup. City jdou při psaní v mojí hlavě stranou. Ve chvíli, kdy vím, že do toho začínám emocionálně zabředávat, zvedám se od práce. Znovu se k psaní vracím až ve chvíli, když vím, že to mám zase všechno pod kontrolou.

No to sice máte, ale co ten zpětný efekt? Necítíte se v případě Pandemie trochu jako špatný prorok?
(smích) To ano, fakt bych byl radši, aby to všechno existovalo jen ve smyšleném příběhu. Ovšem tady přichází i satisfakce, vymyslel jsem příběh, který se do určité míry pár let nato opravdu stal. Snaží se o to vesměs všechny detektivky. A když to vyjde, můžete si jako autor říct – no fajn, znamená to, že jsem nevymyslel pitomost. Mluvili jsme spolu už o románu Atomka – ten jsem zasadil do Černobylu a tvrdil jsem, že to se přece nemůže nikdy znovu stát. Jenže v tu chvíli vybuchla Fukušima, a to jsem si říkal, že to nemůžu konstruovat stylem „nikdy víc“. Musel jsem ten příběh předělat tak, aby byl uvěřitelný.

Pokračujete vůbec v psaní série s dvojicí Sharko – Hennebelová? A jestli ano, vyjde něco dalšího česky?
Francouzsky od Pandemie vyšly ještě další příběhy téhle dvojice, tak snad se jim dostane českého překladu. V psaní pokračuju, začátkem května vyšla kniha, takový prequel o inspektoru Sharkovi – takové to „co bylo, než jsme Francka poznali“. Píše se rok 1991, to ještě neexistovaly mobily a internet, svět byl pomalejší. Sharkovi bylo v té době třicet, mně osmnáct, takže jsem se rád vrátil do starého světa. Ve Francii byl lockdown opravdu strašně přísný, hotové domácí vězení. A já ho trávil v dobré společnosti, ve světě, který jsem poznal a asi si ho i idealizuju. Trochu jsem tak z toho pomyslného vězení unikl.

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme