S černým humorem je to jako s léky, při předávkování je jedovatý, říká spisovatel Ivan Kraus

„Co to je psaní? Posedlost. Je to obsese. Alkoholik musí pít. Když pak jde na odvykačku, nebývá to vždycky s dobrým výsledkem. A schreiber – psavec, ten musí psát. Nebo později dokonce začne komentovat,“ říká s nadhledem a smyslem pro jemnou ironii spisovatel, publicista a herec Ivan Kraus, který byl čtvrtečním hostem Osobnosti Plus.

osobnost plus Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Ivan Kraus | Foto: Khalil Baalbaki

Jednou jsem také v rádiu řekl, že už to nemohu dělat, že bych se také mohl ukomentovat do bezvědomí. A představil jsem si takového člověka, jak to v Čechách je, že máme komentátora sexuologa nebo sociologa a jsou to už vlastně televizní postavy. A představil jsem si, jak se jeden ukomentuje a odvezou ho do ústavu pro velmi nervózní. A pak se někdo ptá sestry, jak se mu vede. A ona říká: ‚Ale dobře. Komentuje motýly, komentuje trávník, komentuje počasí...‘ Víte, občas se přistihnete, že už jste za čárou,“ dodává.

Přehrát

00:00 / 00:00

Hostem Osobnosti Plus je Ivan Kraus

Ironie a humor jsou pro jazyk, kterým Kraus spisovatel píše, typické, a spisovatel proto navozuje další cynicky smutnou metaforou.

„Černý humor je, jako když vás bolí hlava, a tak si koupíte lék. Podíváte se na vedlejší účinky a tam je napsáno: motolice, mrákoty, omdlévání, krvácení, zničený žaludek. A to je černý humor. Když se to předávkuje, tak je to jedovaté. Ale jinak bych ho hájil. Jak říkal můj křesťanský dědeček také o alkoholu: v malých dávkách má léčivé účinky,“ říká.

A nevzpomíná jen na dědečka. Ivan Kraus se s těžkými životními situacemi vyrovnává tím, že myslí na svého otce, který prošel koncentračním táborem. Dodává, jak je potom těžké se občas vyrovnávat naopak s tím, jakými malichernostmi se lidé vážně zabývají.

‚Zamlžovadélka‘ a průměrnost

Ve Formanově Amadeovi je na začátku Salieri, jehož vezou na vozíčku. Žehná a říká, že průměrnost je všude. A přiznám se, že s rostoucím věkem s tím mám stále větší problém. Nemám rád pohled na okolí, na život, na společnost průměrnými brejličkami o velmi nízkých dioptriích. Jsou to jakoby zamlžovadélka, především díky médiím. Dráždí mě to a moje žena vždy říká, abych okamžitě byl tak laskav a přestal jí ničit snídani. Odpovím, ať tedy jen vypne televizi, a jsem zase v pořádku,“ líčí spisovatel.

Sám ale také přiznává, že se často přistihne při tom, jak nedokáže některé věci přijmout s nadhledem. V této souvislosti se vrací k příběhu z doby končící emigrace a opětného setkání se svým bratrem, hercem a moderátorem Janem.

Toužím překonat samotu a vyprávět příběhy, říká o své tvorbě spisovatel Patrik Hartl

Číst článek

Když jsme se sem vraceli, to byla taková neurózka, sem, tam, sem, tam. Ještě jsme odjížděli za hranice pracovat a tak. A jednoho dne jsme s Janem seděli u televize, někdo něco chvíli říkal. A tehdy jsem měl předsevzetí, které jsem dodržoval: Buď taktní, nevysvětluj věci lidem, protože jsi přeci jen byl v jiných zemích a oni byli tady,“ vypráví spisovatel, podle kterého bylo dobře, že si takové předsevzetí vzal. 

Skutečný návrat domů se mu ale povedl až ve chvíli, kdy ho porušil. Bylo to právě tehdy, když s bratrem sledovali televizi. „Ovšem sedíme s bráchou a koukáme a já jsem nad slovy toho člověka na obrazovce zvýšil hlas a křičel jsem, že ho znám, že o něm vím a hrozil mu ukazovákem. A bratr krásně a dojemně řekl, že mě tedy konečně vítá doma. Ano. Češi mají ironii. Máme-li nějaké kvality, tak je to tahle,“ ukončuje vyprávění.

Barbora Tachecí, Kateřina Tesařová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme