Vnímáme se jako správňáci, ne jako šelmy schopné zabíjet, říká autorka románu Probudit lvy
Jedna z hvězd současné izraelské literatury - spisovatelka Ajelet Gundar-Gošenová - před pár dny v Praze pokřtila svoji nejznámější knihu s názvem Probudit lvy. Když ji začala psát, ještě nikdo netušil, že za pár let bude uprchlictví aktuální i v Evropě. The New York Times zařadil román mezi stovku nejdůležitějších knížek uplynulého roku. Gundar-Gošenová Českému rozhlasu poskytla rozhovor.
Svůj román Probudit lvy jste zasadila do izraelské pouště, zásadní roli v něm ale hraje i Eritrea. Než jsem začala číst, představovala jsem si, co všechno by ten název mohl znamenat. Co má podle vás lev jako takový s příběhem společného?
Probudit lvy je – v kostce řečeno – román o izraelském lékaři, který autem srazí ilegálního přistěhovalce právě z Eritreje. Od nehody ujede, nechá ho ležet na silnici. Tenhle člověk o sobě vůbec nepřemýšlí jako o agresorovi, predátorovi, jako o někom nebezpečném. Sám sebe jako lva nevidí. Myslí si o sobě, že je úplně v pohodě, že se vždycky chová správně.
Ajelet Gundar-Gošenová probouzí lvy v nás. Představuje román o nejtemnějších koutech lidské duše
Nemáte pocit, že i my všichni sebe vnímáme tak, že jsme ve své podstatě správňáci? Nepřirovnali bychom se asi ke zvířeti, které je schopno bez rozmýšlení zabíjet. Nejsme lvi. Jenže když se Ejtanovi – tak se jmenuje moje hlavní postava – stane ta nehoda, právě tohle nezkrotné zvíře si v sobě uvědomí. Je to šelma. Jediné, co ho zajímá, je jeho vlastní boj, vlastní život. Je naprosto bez soucitu.
Druhý důvod pro název je v další mojí postavě. Vymyslela jsem postavu ženy, Eritrejky. Je to manželka zabitého. Jde na to po svém. Nemstí se, ale začne Ejtana vydírat. Nevidíme tady nic jako pasivní ženskou oběť. Velkou ztrátou získává i obrovskou moc nad někým druhým. I v ní se v tu chvíli probouzí lev.
Co bylo na začátku toho příběhu? Dostala jste nějaký skutečný impuls?
Moje knížky vychází ze skutečné události, o které jsem slyšela. Jeden mladý Izraelec se vydal s batohem do Himálaje. Jel autem, omylem srazil nějakého místního muže, Inda. A měl šílený strach, že skončí v indickém vězení. Měl zrovna začít studovat na univerzitě, zkrátka žil s pocitem, že teď právě začíná život. Pak se to stalo. A on toho zraněného muže nechal ležet u silnice.
Když jsem tohle slyšela, úplně mi to sebralo dech. Takhle si přece nepředstavujeme padoucha, bezcitné monstrum. Vypadal přesně tak, jak bych na jeho místě vypadala já. Kdokoli z mých přátel. Můj parter. Začala jsem tedy psát s jasnou otázkou na čtenáře. A svojí knížkou se jich ptám na totéž. Kdyby se to stalo vám: jedete unaveni z práce, je pozdě v noci… a srazíte někoho, kdo je vám vlastně cizí, ve vaší zemi nemá kořeny… Stalo by se to na odlehlém místě. Jaká by byla vaše automatická reakce?
Je oslavovaná Palestinka Ahid Tamímíová skutečně hrdinka?
Číst článek
Kromě studia psychologie máte za sebou filmovou školu. Při čtení jsem měla pocit, že se na některé scény dívám jako na pomalý filmový záběr: poušť, písek, vedro, cítíte všechny pachy, prohlubuje to popisované emoce. Máte pocit, že ve vašem psaní se projevuje i filmařské oko?
Nejsem si úplně jistá, jestli bych tomu říkala filmařské oko, ale máte pravdu, asi to patří k mému osobitému stylu. Ten má každý spisovatel. Pro mě je podstatné, abych psala živě, živelně. Možná máte pravdu, když mluvíte o tom filmovém vnímání. Nechci se ve svém psaní jen dostávat do hlavy svých postav a zkoumat jejich psychologii. Zajímá mě – a pak to vlastně i píšu – jak voní jejich kůže, jak páchne jejich pot. Jak vypadají, když se ráno probudí. Jak se tváří, když si myslí, že se nikdo nedívá.
Mám takový postup. Když vymýšlím postavu, tak první věc, o které přemýšlím, je: Co si asi ten člověk sundá jako první, když přijde domů? Odhodí brýle? Zuje si boty? Svlékne šaty? Snažím se je cítit tak živé, jak jen to jde.
Takhle necháte přemýšlet i jednu postavu ve svojí knížce. Kromě hlavní zápletky se ale dotýkáte i témat, která jsou pro současnou evropskou společnost celkem bolestná, třeba o přistěhovalectví.
To je docela paradox, protože Probudit lvy jsem začala psát v roce 2013. To ještě nikdo neměl tušení, jaké přistěhovalecké vlně bude Evropa vystavena. Psala jsem o naší vlastní zkušenosti a o afrických uprchlících v Izraeli. Ale mám pocit, že ve zprávách to vidíte úplně všude. Na americko-mexických hranicích, libyjští a syrští uprchlíci v Evropě… I v Izraeli se tahle otázka řeší.
Vzniká univerzální otázka. Co těmhle lidem dlužíme? A dlužíme vůbec někomu něco za svůj život? Myslím tím země – ve Spojených státech, Evropě i Izraeli vlastně máme všechno. Jsou země, kde nemají nic. Ale vzniká tím na naší straně nějaký závazek? Nebo jak se na to máme ptát? Jsem zodpovědná za svoje blízké? Můžu za utrpení v ostatních zemích? Je to otázka národnosti? Nebo sociální skupiny, ke které patřím? Kdyby to tak bylo, tak se starám jen o tuhle skupinu - a ostatní, ti ať si skončí třeba v pekle. Stojíme prostě tváří v tvář docela složité a univerzální otázce. Na politické úrovni záleží, jaké z toho budou hlavní titulky v novinách. A v literatuře by to právě mělo jít mnohem dál, než co nám řeknou headliny v novinách.
Fatva vyzývající k popravě i svoboda slova. Před 30 lety vyšla kontroverzní kniha Satanské verše
Číst článek
Ptáte se i na svědomí. A pouštíte se pak do témat jako korupce, drogy, obrací se to místy až v thriller.
Je pravda, že poslední, co jsem chtěla psát, byl příběh o bělochovi, který zabije černocha, pak sedí v obýváku a cítí nesnesitelnou vinu. To by bylo strašně jednoduché, protože by se cítil vinen, ale bylo by to uprostřed jeho komfortu, obklopen svojí každodenností.
Já jsem tímhle poklidným životem chtěla otřást a zpřevracet mu ho. Takhle došlo na celé vydírání ze strany manželky oběti. Nakonec právě ona jako jediný člověk na světě Ejtana zná, ví, jaký ve skutečnosti je. Pozná ho lépe než jeho vlastní žena. Ví, jak vypadá, když si myslí, že se nikdo nedívá.
A když zmiňujte drogy – to je zajímavé. V Izraeli totiž máme tendenci tenhle problém nevidět. Nepřemýšlíme o poušti jako o realitě. Je to území mimo naše přemýšlení. Beduíni jsou neviditelní. Eritrejci, afričtí uprchlíci často jako by vůbec nebyli. Uprostřed nich se teď z donucení objeví bílý doktor a musí se chtě nechtě zapojit do jejich příběhů. A musí se tak dívat na věci, které v Izraeli za normálních okolností úplně popírá: násilí, agresi, drogy…
Jste letos další izraelskou spisovatelkou u nás – v květnu tu byl třeba Asaf Gavron nebo David Grossman. Proč si myslíte, že teď izraelská literatura zažívá takový úspěch?
Je to podle mě v tradici vyprávění příběhů, která je vlastní Židům. Asi to souvisí s tím, že tenhle národ neměl dva tisíce let vlastní zemi. Neměli jsme za sebou nic konkrétního, pevného, živoucího. Jediné, co člověk nese v mysli, jsou příběhy vlastních dějin. Příběhy o snech, které si přejete, aby se vyplnily. Museli jsme sdílet a uchovat příběh, abychom udrželi pohromadě národ – teď samozřejmě mluvím o Bibli. Je to tedy tak, že židovská a později izraelská kultura je závislá na vyprávění příběhů. A když mluvíte o Davidu Grossmanovi – on je podle mě jeden z vůbec nejlepších vypravěčů, ale i velká morální autorita. Je velký autor, ale zároveň osobnost, které lidi naslouchají. Grossman se nebojí a mluví o humanistických hodnotách. Cítím k němu velký obdiv.
Když jsem s Davidem Grossmanem mluvila, dal si striktní podmínku: nebude novinářům odpovídat na otázky izraelsko-palestinského konfliktu. Pak ale povolil. Nevadí vám, že se na izraelské autory obecně dívá tak, že musí nutně psát o tomhle konfliktu?
Mně spíš přijde trochu divné, že lidi si knížky takhle zařazují, aniž je přečetli. Často je to podle mě kvůli tomu, že většina z nás vlastně nemá čas, energii ani trpělivost pořádně se ponořit do románu. To nejspíš sama dobře znáte, ne? Pak se vás ptají: „No a o čem to tedy je? Nějak mi to shrň.“ Já to považuju za výsadu literatury, že je takovým rebelem i navzdory novodobému diktátu sociálních sítí. Nesouhlasím s tím, že můžeme lidskou existenci shrnout do jedné věty, do pár řádků.
