Knihu ze sebe 'vypotím', psaní je fyzický proces, říká nizozemský spisovatel Jaap Robben
Nový román s názvem Birk nizozemského autora Jaapa Robbena je detektivním psychologickým románem, který odkrývá specifické stránky lidské duše. Vypráví příběh malého chlapce, kterého před utonutím zachrání jeho otec, ale sám přitom přijde o život. Chlapec dál žije s matkou na opuštěném ostrově a stává se dospělým. Autor představil svou knihu před několika dny v Praze a zároveň podrobně vysvětlil motivy, které ho vedou k psaní.
Svůj první debutový román BIRK jste zasadil na ostrov, kde žijí pouze tři lidé, což může působit na čtenáře velmi osaměle. Proč jste nezvolil město? I město může působit velmi stísněně a osaměle.
Máte pravdu, i ve městě můžeme cítit pocit osamělosti, ale město by v této knize nefungovalo, protože v ní hraje důležitou roli voda, pobřeží a pro mě bylo nesmírně důležité, aby tam nebyly žádné další vlivy. I osamělí lidé ve městě mají sousedy, hrající si děti ve škole, prostě nejrůznější vlivy. A ty jsem chtěl odstranit, jinak by kniha byla třikrát tak tlustá.
Hlavním vypravěčem není Birk, ale jeho syn Mikael. Je pohled skrze oči teeneagera zjednodušující nebo srozumitelnější?
Určitě to nebylo jednodušší a samozřejmě všichni jsme si tento věk prožili. I já jsem byl teenegarem a při psaní se vždycky snažím vžít do těch postav, což ale neznamená, že je to o to jednodušší. Psát očima teeneagera je naopak složitější, protože existují určité faktory, které si v jistém věku ještě neuvědomujete. Pak stačí malý krůček a už jste si jich vědomi - a na to si člověk musí dávat při psaní pozor. Čili je to obtížnější než psát očima dospělého.
Ve svém románu se zaobíráte lidskou psychikou. Zajímá vás, jak se lidská psychika odráží v lidském jednání a chování?
Ano jistě, lidské chování je jedno z nejzajímavějších témat a já ho popisuji způsobem jako byste sledovali dokumentární film o přírodě, o nějakých, dejme tomu, jelenech. Popisuji jejich úhybné manévry, tón mluvy, gesta, která něco naznačují, ale znamenají něco jiného.
Váš vypravěčský styl je velmi minimalistický. Můžeme to chápat tak, že se snažíte neobtěžovat čtenáře složitým textem, kterému by třeba nerozuměl?
Čtenáře se snažím tak jako tak neobtěžovat. Já se snažím vlastně „oloupat“ ten text až na jádro, protože člověk se jako spisovatel také může za slova schovávat. Já chci psát upřímně, nechci se za žádná slova schovávat.
Zmínil jste, že mnohdy se až úplně doslova potíte a smrdíte u psaní. Dá se říct, že si to ze sebe musíte doslova vypotit?
Spisovatel David Van (pozn. David van Reybrouck) jednou řekl, že když píše knihu, tak má pocit jakoby měl celý rok na sobě jeden a ten samý svetr. A ten pocit rozpoznávám. Psaní je velmi aktivní, fyzický proces, i když při něm člověk sedí na místě. A v tom smyslu tu knihu skutečně vypotím, protože jsem opravdu celý zaťatý, mám zaťaté svaly, je to pro mě tělesný proces.
Když píšete, je to jako kdybyste valili na kopec velký kámen a v okamžiku, kdy pochopíte, jak mají věci do sebe zapadat, tak ten kámen se začne přes ten kopec kutálet dolů a vy musíte strašně rychle utíkat, abyste mu stačili.
