Jazz dává lidem křídla. Na mou tvorbu má velký vliv, říká básník a výtvarník Jiří Slíva
V nakladatelství Radioservis a Euromedia vychází nová sbírka básní Jiřího Slívy s názvem Rádio stále hlásí, kterou autor opět doprovodil svými nezaměnitelnými ilustracemi. Inspirací mu byla kromě jiných vlivů i jazzová hudba. „Jazz je něco, co se těžko dá popsat. Je to, co člověku dodává křídla,“ říká v rozhovoru pro Český rozhlas po autogramiádě své knihy.
Začal jste s tím, že máte rád absurdní humor a dnešní doba je vlastně velmi absurdní. Dá se říct, že dnešní doba defacto inspiruje?
Ne naopak, ona mně konkuruje, protože jsou klidné časy, tak prostě každý výstřelek nebo každý paradox, každá absurdita člověka zaujme, rozesměje, šokuje a tak dále. Zatímco když den za dnem vidíte výroky a situace, tak vás najednou nějaká vymyšlená absurdita už nějak nepřekvapí, protože život dělá ty „kafkárny“, jak se říká, daleko sofistikovaněji, daleko šikovněji.
Dnešní absurdní doba vyžaduje humor a nadhled, říká v rozhovoru básník a výtvarník Jiří Slíva, který v Praze pokřtil novou knihu s názvem Rádio stále hlásí
Co vás napadá nejdříve? Kresba nebo text?
U těch básniček mě napadají spíš rýmy. Jednou jsem někde slyšel Jiřího Suchého, jak říkal, jak vznikala písnička o Bitvě u Lipan, že ho prostě napadl rým tulipán -u Lipan a Olda - U Marolda a pak z toho vznikl protiválečný krásný chanson. Ale ten začátek, ta jiskra byla zcela v souzvuku nějakých dvou nebo čtyř slov. Tak to vzniká obecně. Já si myslím, dokonce jsem někde četl jak Poe psal Havrana, potom napsal, jak to vlastně vznikalo. Že to je dílem inspirace, která vás napadne někde nad ránem, já nevím, v autobuse, ale pak si musíte vytvořit nějakou strukturu toho, aby to mělo nějaký rytmus, nějaký rýmy a u mě i nějakou poentu.
Jak byste definoval tu formu?
Je to teda takové, aspoň se snažím, takové apelativní, aby to na posluchače nebo čtenáře apelovalo a hraje si to na takového nepopsaného hlasatele, který něco viděl a teď si pod tím něco představuje a většinou to dopadne nějak legračně, jak on to chápe. Já si totiž tak připadám v té společnosti.
Možná tím, jak to máte propojené s rádiem, tím novinářským psaním a poezií, ale možná to vnímám jenom já jako posluchač.
To, že jsem se vlastně před několika lety rozhodl, že tyhlety věci budou začínat „Rádio hlásí“ dvojtečka a pak něco, tím se vlastně ta šílenost objektivizuje. Když to hlásí rádio, tak to musí být pravda. Že někde leze nemluvně po hlavní třídě nebo takovéto věci, většinou prostě v těch mých absurditách je to uvedeno tím „Rádio hlásí“ a tím se to vlastně stává pravdou.
Velmi pěkně jste čtenářům a divákům na autogramiádě zazpíval. Má jazz vliv na vaši tvorbu jako takovou?
Jazz má na moji tvorbu velký vliv, ať už aktivní nebo nějaký vnitřní. Když mi bylo 18 zhruba, tak v mé rodné Plzni byl jazzový festival, v divadle Alfa. Tam jsem vyloženě prozřel. Jak někdo říká, že třeba ve 20 uvěřil v Boha, tak já jsem prostě v 18 uvěřil v jazz a ten mě zcela ovládl. Těšil jsem se na to, až za rok přijdu do Prahy na kolej, že budu pečený, vařený v klubu Reduta, to bylo v roce 66‘, když jsem přišel do Prahy, to Reduta kvetla. Na pokoji na koleji nás bylo šest, takže bylo lepší sedět v Redutě s přítelkyní u stolku a cucat nějakou limonádu. Jazz je něco, co se těžko dá popsat. Je to, co člověku dodává křídla. Sice to má svoji formu, má to určitou harmonii, má to počet taktů to téma, ale zároveň pak přijde improvizace, která je na dané téma a v dané harmonii, ale zcela volná. Což prostě jsou ta křídla.
