Kde kvete tráva je příšerně bolestivá očista, Korejce ťala do živého, říká překladatelka slavné Han Kang

  • Je to na den přesně 38 let, kdy se z rozkazu jihokorejského diktátora rozpoutal jeden z nejhorších běsů moderních dějin země.
  • Prodemokratické hnutí ve městě Kwangdžu utopila v krvi armáda, která během pár dnů zmasakrovala možná i tisíce lidí.
  • Takzvanou událost 518 (odvozeno od data 18. 5. 1980) zkoumá nový román slavné jihokorejské spisovatelky Han Kang Kde kvete tráva, který nyní vychází i u nás.
  • O mimořádné knize, nočních můrách a bolesti matky oloupené o dítě mluvil iROZHLAS.cz s dvorní překladatelkou Han Kang. „Ty vzpomínky mě straší doteď,“ přiznává Petra Ben Ari.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

"Vlastní země, která má být tím nejvyšším otcem, bere ženě, která se ničím neprovinila, její dítě a brutálně ho zastřelí. Právě v tom je základní konflikt té knihy. Proč si my lidé vzájemně působíme tak hrozné utrpení? Proč máme potřebu se vzájemně masakrovat a trýznit? Zabíjet děti před zraky rodičů?" Petra Ben Ari o románu Kde kvete tráva. | Foto: Odeon / Koláž iROZHLAS | Zdroj: Repro Arirang TV

Po každé jejich návštěvě v houští přibyla jedna mohyla lidských těl, zakrytá jutovým pytlem. Zastřelené nahradili mrtví s roztříštěnými lebkami a vykloubenými rameny. Občas se mezi nimi objevilo čistě upravené tělo v nemocničním úboru, ovázané bílým obvazem.

Jednou se stalo, že nechali na zemi vyskládaných asi tucet těl, jejichž obličeje jsem nedokázal najít. Nejprve jsem si myslel, že jsou popravení, ale po chvíli mi došlo, že to není tím, že jim chybí celé hlavy, to jen jejich tváře byly natřené bílou barvou. Trhnul jsem sebou a stáhl se zpátky. Mrtví zakláněli lebky a vybělenými tvářemi se obraceli kamsi do hloubi dubového lesa. Hlavy bez očí, bez nosu a bez rtů zíraly do prázdna noci.

Korejský kandidát na Oscara: Taxikář ze Soulu hledá rito i svědomí uprostřed potoků krve

Číst článek

Všechna tahle těla kdysi vyšla společně do ulic.

Uprostřed zpívajícího davu, uprostřed vřavy lidí skandujících směrem k projíždějícím taxíkům a autobusům, jejichž řidiči na protest protestujících rozsvěceli světla a troubili klaksony, zatímco se obezřetně prodírali masou demonstrantů, vzdouvající se v obrovských vlnách jako mořská hladina, jsem společně s těmi těly kráčel i já, bok po boku.

Co se stalo s mrtvolami dvou mladíků, které zastřelili před nádražím? S těly, která naložili na kárku a tlačili je v čele demonstrace? Co se stalo s jejich bosýma nohama, které při jízdě na nerovné silnici poskakovaly do vzduchu? Jakmile jsi ta bezvládně se pohupující holá chodidla spatřil, vyděsil ses. Tvá víčka křečovitě zamžikala, řasy se ti třásly. Tehdy jsem pevně chytil tvoji ruku. Naši vojáci střílejí do lidí, mumlal sis celý bez sebe a já tě táhl do čela davu, vpřed, jen vpřed. Naši vojáci střílejí do lidí, mumlal sis plačtivě, jako by ses měl každou chvíli rozbrečet, a já tě ze všech sil vláčel za sebou a po cestě jsem si zpíval. Z plných plic, až do ochraptění jsem zpíval s ostatními, kteří spustili hymnu. Než mi do boku zarazili kulku žhnoucí jako ohnivá koule. Než ty obličeje vymazali bílou barvou.“

Takto nechává spisovatelka Han Kang promlouvat duši patnáctiletého Čongdeho, která se třepotá v temnotě lesa, neviditelným vláknem připoutaná k chlapcově mrtvému tělu, jež samo sebe stravuje. Další tlející mrtvoly leží všude kolem a nad nimi další třepotavé duše: stejně uvězněné, stejně bezmocné. Když ještě byly lidmi, protestovaly proti diktatuře, chtěly svobodu, chtěly volně dýchat. Teď jim nezbývá než čekat, dokud naposledy nedorazí vojáci. Pak ta mrtvá těla zachvátí oheň. Ať zmizí důkazy.

Literární skvost, z něhož mrazí

Slavná jihokorejská autorka, jež za svoji Vegetariánku získala Man Bookerovu cenu (2016), se ve svém novém románu Kde kvete tráva staví čelem k jednomu z nejhorších zločinů v dějinách Jižní Koreje: takzvané události 518 neboli vládou nařízeného masakru až tisíců nevinných lidí ve městě Kwangdžu. Dnes, v pátek 18. května, je to přesně 38 let, kdy armáda na rozkaz nového diktátora Čon Tuhwana rozpoutala v Kwangdžu peklo. (Více čtěte zde: Korejský kandidát na Oscara: Taxikář ze Soulu hledá rito i svědomí uprostřed potoků krve)

Han Kang zapojila svůj mimořádný umělecký talent i historické prameny, a vznikla kniha stejně otřesná jako skvělá. Literární skvost, z něhož v obou těch smyslech mrazí. Není divu, že nakladatelství Odeon, u nějž Kde kvete tráva tento měsíc vyšla v českém překladu, román na svých webových stránkách promuje jako jejich středobod. Má na co být pyšné – a je to i zásluhou dvorní překladatelky Han Kang do češtiny, Petry Ben Ari.

Petra Ben Ari absolvovala sinologii na Univerzitě Karlově v Praze. Po dvou letech života v Číně se odstěhovala do Jižní Koreje, kde strávila čtyři roky a studovala na Soulské národní univerzitě. Dnes znovu žije v Praze a tlumočí a překládá z korejštiny - včetně krásné literatury. | Zdroj: Archiv Petry Ben Ari

Povstání v Kwangdžu v květnu 1980 začalo jako relativně nevinná demonstrace, podnícená kratičkou demokratizační obrodou po smrti předchozího prezidenta. Ovšem Čon Tuhwan, který v tu dobu zrovna prováděl svůj vojenský převrat a konsolidoval svou moc, se z ní rozhodl udělat odstrašující příklad,“ popisuje Ben Ari v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

„Surový zákrok proti demonstrantům však překvapivě vyvolal tvrdou odezvu obyvatel, kteří se nečekaně začali bránit. Vyzbrojili se puškami ze zbrojnic a vojáky zdánlivě zahnali na ústup. Jenže armáda samozřejmě neprohrála, její síla byla mnohonásobně vyšší. Ustoupila z taktických důvodů. A o pár dní později se do města vrátila rozdrtit odpor. Největší násilí se ale odehrávalo během prvních dní povstání, kdy vojáci bez servítků zasahovali proti úplně bezbranným, nevinným civilistům. Mlátili je na ulici, stříleli. Podle všeho se tam používaly i bojová technika a strategie, které se předtím nasazovaly ve vietnamské válce: střelba do lidí z vrtulníků, plamenomety. Vypadá to, že Čonův režim vzal ten starý kádr, který bojoval ve Vietnamu, a poslal ho na takovou udržovací akci proti vlastnímu obyvatelstvu.“

Dodnes přesně nevíme, kolik lidí vojáci tehdy v Kwangdžu pozabíjeli – to je fakt, přestože kuriózní heslo na české Wikipedii tvrdí opak. Proč ten otazník nad počtem obětí?
Povědomí o „události 518“ se časem vyvíjelo. Nějakých 20 let po tom masakru se o něm ani v Koreji, ani venku takřka nevědělo. Z politických důvodů to bylo tabu, informace nebyly dostupné, a přestože existovalo jisté malé povědomí, nebyla vůle pídit se po tom, co se skutečně odehrálo. Vnímalo se to jako jakási událost místní politiky a nepředpokládalo se ani, že by tam zemřelo nějak mnoho lidí, takže se to ani nemedializovalo – na rozdíl třeba od masakru na čínském Tchien-an-menu. Mimochodem, jen na okraj k tomu vámi zmiňovaném článku na Wikipedii: to, že je to narafičený propagandistický žvást, poznáte už z jeho tónu, ale přesto mi to přijde skandální.

„Četla jsem rozhovor s mužem, který zažil mučení. Říkal, že ta zkušenost se podobá nemoci z ozáření po jaderném výbuchu. Radioaktivní prvky zabudované do tkáně kostí a svalů zůstanou v těle po několik desítek let a způsobují pomalou mutaci chromozomů. Přeměňují normální buňky na rakovinotvorné a ohrožují člověka na životě. I když takto postižený jedinec zemře, jeho tělo je spáleno a zůstanou z něj jen kosti, radioaktivita z jeho ostatků nemizí.
Když jsem v lednu roku 2009 k ránu zahlédla záběry hořícího věžáku v Jongsanu, ke policie brutálně zasáhla proti demonstrantům bránícím se násilnému vystěhování, bez rozmyslu jsem si tiše zamumlala: Vždyť to je Kwangdžu! Kwangdžu může být cokoli, co je vyloučené a osamocené, pošlapané mocenskou zvůlí, bezdůvodně odsouzené k totálnímu zničení. Následky radiačního syndromu ještě neodezněly. Kwangdžu se neustále rodí, aby bylo znovu zmasakrováno. Bouří se a hyne v ohni, aby mohlo být znovu obnoveno z krve a popela. “

Han Kang - Kde kvete tráva

Teprve v poslední době se Kwangdžu začíná odkrývat. Mnohaleté mlčení i ta nejistota ohledně toho, co přesně se vlastně stalo, a tudíž i nemožnost na to adekvátně reagovat, způsobilo v korejské společnosti druhotné trauma. Nevědomí a potlačování pravdy spolu s bezmocí vyvolávají zpětný ráz.

Mrtvý žije ve vzpomínkách

Jak se k tomu traumatu staví Kde kvete tráva?
Je to takové cyklické ohledávání. Neustálý návrat časem zpátky k té události, protože ani Han Kang, která z Kwangdžu pochází a píše zčásti autobiograficky, sama dlouho nevěděla, co se tam vlastně odehrálo. Kusá svědectví v rodině, samizdatové brožury, to ano. Ale pravda vyplývá na povrch až postupně, a ani časová osa románu masakr nesleduje od začátku do konce, pohybuje se od něj dál v různých časových okamžicích, aby se k němu pak zas navrátila.

Stejně tak nemá kniha ani klasickou hlavní postavu, která by nás provázela celým dějem. Hlavní postavou je tu mrtvý chlapec, o němž se v příběhu neustále hovoří, ale on v něm nevystupuje přímo, protože ho zabili. Žije jen ve vzpomínkách ostatních postav, které příběh postupně vyprávějí. Většina z nich do příběhu vstupují jako mladí lidé, kteří povstání v Kwangdžu prožívali v době svého dospívání. A s tím, jak přibývá časových okamžiků, přibývá i svědectví o dalším trvání diktatury i o hluboké bolesti, kterou událost 518 působila ještě dlouhé roky poté.

Kniha velmi syrově zachycuje nejen dny krveprolití na ulicích města, ale také týdny a měsíce poté, kdy lidi zadržené během povstání věznili a týrali. Obraz propisky Monami a toho, co provedla lidské ruce, budu ještě dlouho vyhánět z paměti…
Tohle se bohužel vztahuje k celkové atmosféře 70. a 80. let v Jižní Koreji. Už předchozí prezident Pak Čonghui, který v roce 1972 vyhlásil novou ústavu a stal se faktickým diktátorem, svoje oponenty mučil, zavíral i popravoval, a nový diktátor Čon Tuhwan v tom jen pokračoval. Byl to běžný postup, politicky posvěcený. Takhle to v té „demokratické“ Jižní Koreji vypadalo až do olympijských her v Soulu v roce 88. S tím ostatně souvisí i ta medializace události 518 a srovnání s náměstím Nebeského klidu: západní média jsou tradičně mnohem ostražitější vůči zločinům komunistického režimu v Číně, kdežto u  „demokratické“ Jižní Koreje nikdo takový masakr civilistů nepředpokládal.

Vlast, která zabíjí své syny

Han Kang zmiňuje i prameny, podle nichž měli vojáci přikázáno postupovat v Kwangdžu s mimořádnou brutalitou, dokonce za ni měli být i odměňováni. Byla za tím jen ta snaha vytvořit odstrašující příklad? 
Je tam víc faktorů. Za zmínku stojí nevraživost vůči Kwangdžu a provincii Čolla obecně. Tato oblast byla v korejské společnosti odedávna terčem iracionálních antipatií, přičemž nejsilněji se tahle zvláštní xenofobie uvnitř jednoho etnika projevuje v sousední provincii Kjongsang – a právě z ní pocházeli elitní vojáci, kteří do Kwangdžu přicházeli. Stejně jako samotný Čon Tuhwan.

Další důležitou věcí je, že Kwangdžu politicky představovalo jinou stranu, alternativu vůči centrální politice, proklamované jako pravicový protiklad k té severokorejské, komunistické. Disidenti a intelektuálové v opozici vůči diktatuře přirozeně tíhli k levici, viz třeba dlouhodobá tvář jihokorejského disentu a pozdější prezident Kim Tedžung (1998-2003). Neznamená to rozhodně, že byli komunisté, jenže i tak vláda cokoli, co mohlo být vykládáno jako sympatie ke komunismu, tvrdě potírala. Právě tím Čon Tuhwan ospravedlňoval ten vojenský zásah: že se v Kwangdžu odehrává komunistická diverze a severokorejští špioni tam rozdmýchali akci, která míří proti státnímu zřízení a chce způsobit jeho kolaps.

Snímky z Kwangdžu (varování, některé záběry jsou drastické):

Quire: March of the Beloved from Dorian Kelly on Vimeo.

Zpátky k románu. V čem vidíte jeho největší sílu?
Nesmírně zajímavé je, že navzdory události, o níž pojednává, není ta kniha vůbec politická. A nedá se ani říct, že je to historizující román. Řekla bych asi, že je to kniha příšerně bolestivá – v tom, jak se dotýká naprosto základních emocí. Pro mě osobně jako matku dvou synů je obrovsky bolestná i z toho pohledu, jak pojednává vztah matky se synem. Matka, která ztrácí syna, která své dítě vidí zemřít, která musí pochovat jeho mrtvé tělo… to je strašně silný moment.

Výročí masakru: devadesátiletá Sin Suni pláče na hrobu svého zavražděného syna. Bílé květiny, které jí leží u rukou, jsou chryzantémy, v korejské kultuře tradiční symbol nesmrtelnosti. | Foto: AFP/Cho Youn-kong | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Teď mluvím i o korejské kultuře, kde se mateřský cit, a zvláště cit matky k synovi a syna k matce, v emocionální rovině bere jako vůbec nejsilnější vztah – byť samozřejmě oficiální konfuciánská doktrína staví na piedestal otce. A to, že vlastní země, která má být tím nejvyšším otcem, bere ženě, která se ničím neprovinila, její dítě a brutálně ho zastřelí nebo že vůči jiným lidem používá tak otřesné mučení a působí jim nesčetné další útrapy, to je v jádru nepochopitelné. A právě v tom je základní konflikt té knihy. Proč si my lidé vzájemně působíme tak hrozné utrpení? Proč máme potřebu se vzájemně masakrovat a trýznit? Zabíjet děti před zraky rodičů? Vždyť to je přece to nejhorší, co si můžeme vzájemně udělat.

Na druhou stranu, myslet si, že proti demonstrantům v Kwangdžu zasáhla jen jejich země, by bylo naivní. Šlo především o mocenské zájmy několika málo skupin, jež měly přístup jak k politickým elitám, tak k bohatým podnikatelům, kteří je zásobovali penězi. Navíc, jihokorejská politika byla pochopitelně napojená jak na Spojené státy, tak na Japonsko. A masakr v Kwangdžu se odehrál za souhlasu amerických vojsk – ačkoli to už zmíněný článek na Wikipedii popírá.

Když psaní bolí

V poslední, autobiografické kapitole Han Kang popisuje rozhovor s bratrem Tonghoa, toho zabitého chlapce a hrdiny románu. „Svolení? Samozřejmě že vám může dát svolení,“ říká jí. „Na oplátku vás chci ovšem poprosit, abyste knihu napsala, jak nejlépe budete umět. Abyste ji napsala co nejvěrněji. Aby se už nikdo neodvažoval hanobit památku mého bratra.“ Povedlo se jí to?
Mně na Kde kvete tráva přijde úžasné, že na ní není vidět ten šev mezi faktem a fikcí. Jistě, ta kniha je částečně faktografická, ale to, kde skutečnost přechází v uměleckou fikci, nepoznáte. A to je ta úžasná spisovatelská řemeslnost. Krásná je také v tom, že Tonghoův osud může patřit kterékoli z obětí. Že když se na nějakou historickou událost podíváme jako na celek, jeví se nám velice odosobněná. Ale když sledujeme konkrétní osud člověka, je to pro nás najednou hmatatelné – stejně jako pro Han Kang, když šla v Tonghoových stopách. Koneckonců, její rodina ho přímo znala, bydlel v jejich domě v Kwangdžu, poté co se z něj oni odstěhovali.

„Předsevzala jsem si, že přečtu veškeré dostupné materiály. Od začátku prosince jsem nedělala nic jiného, přestala jsem psát, a pokud to bylo možné, vídat se se známými. Ponořila jsem se jen do čety. Takhle uběhly dva měsíce. Na konci ledna jsem cítila, že už v četbě nemohu pokračovat.
Kvůli snům, co se mi začaly zdát.
Utíkala jsme před skupinou vojáků. Byla jsem u konce s dechem a zpomalila jsem. Jeden z nich mě strčil do zad a já upadla na zem. Jakmile jsem se otočila a chtěla jsem vstát, voják mi vrazil bajonet hluboko do břicha, přímo pod hrudní kost. Byly dvě hodiny ráno. Vymrštila jsem se a posadila se na posteli. Ruku jsem si položila na břicho. Asi pět minut jsem se nemohla pořádně nadechnout. Brada se mi třásla. Rukou jsem si promnula tváře a zjistila jsem, že je mám mokré od slz, aniž bych si uvědomovala, že bych brečela. “

Han Kang - Kde kvete tráva

Veškerá fakta už zpětně nikdy nezjistíme. Ale pro Han Kang je ten návrat do Kwangdžu hluboce osobní historií, která prostřednictvím jejího románu dostává živou podobu. V knize popisuje, jak se ponořila do pramenů a literatury faktu a vstřebávala všechny informace. Jak se s tím tématem zavírala doma, jen ona sama a masakr. Přiznává, že v ní ten proces psaní spustil jakousi očistnou kůru, kterou však provázelo zhmotnění těch hrůz: měla potíže se spánkem, živé noční můry, ve kterých se sama stávala obětí, zdálo se jí, jak ji ti vojáci vraždí.

A co vy? Číst ten román je hodně náročné, mě osobně dojímal stejnou měrou, jakou mě děsil, a nejednou jsem se rozplakala. Jak se vám překládal?
Když překládám, moc nad těmi věcmi nepřemýšlím. Mozek se snaží pracovat, hledá co nejlepší ekvivalenty, aby vše zprostředkoval a převedl co nejvěrněji, a emocionální složka ustupuje do pozadí. Ale i tak přiznávám, že jsem si prožila těžké momenty. Hlavně celá šestá kapitola, kterou vypráví matka toho zabitého chlapce, pro mě byla hrozná. Byla jsem zrovna těhotná a ty vzpomínky matky na to, jak kojila svého mrtvého syna, mě straší doteď. A pak moment, kdy jedna z postav popisuje, jak ji mučili pravítkem, které jí vráželi do dělohy, a já pořád váhala, jak přesně to přeložit, přičemž už jen přemýšlet o tom mi dělalo problém…

Jednou kamarád, provždy kamarád

Tak raději změňme téma. Jak jste říkala, že si Han Kang během psaní prošla očistnou kůrou: podařilo se něco podobného i Jižní Koreji? Když se tak dlouho mlčí o bolesti, uzdravit se z ní je pořádně těžké.
K části jihokorejského publika ta kniha promlouvá velmi bolestně. Dotýká se jich, tne do živého. Ale musím říct, že zdaleka ne všichni Korejci jsou rádi, že se o Kwangdžu mluví. Pro spoustu z nich je to, že se něco takového vůbec stalo, velká hanba a nechápou, proč by se ještě měla tahat na povrch. Vždyť se o tom přece tak dlouho mlčelo, tak proč se nemůže mlčet dál? Jednoduše to smazat?

Dnes 47letá Han Kang patří k nejznámějším současným spisovatelům na Korejském poloostrově. | Zdroj: Fotobanka Profimedia

A je to těžké i z pohledu politického, protože v Koreji posledních 60 let probíhá těžká antikomunistická ideologická výchova. Kdokoli je načichlý nějakým levicovým smýšlením, je pro řadu lidí automaticky „rudej“, „komouš“, sympatizant Severu a nedá se mu věřit. Ta vychovaná nenávist k Severu a komunismu je ve starší generaci Jihokorejců vidět dodnes a část z nich už nedokáže přepnout; pořád Kwangdžu vnímají v duchu „Však si to ti ruďoši zasloužili!“

Jihokorejská politická scéna je vůbec jedna velká sinusoida. Od 90. let, kdy se rodák z Kwangdžu Kim Tedžong stal prezidentem, jsou informace o události 518 mnohem dostupnější. Už dávno se o ní nemluví jako o seveokorejské diverzi, už je to přiznaný masakr, kdy vojáci zabili velké množství civilistů, byť přesné číslo se nikdy nedozvíme. Ale pak byla prezidentkou zvolena dcera zavražděného diktátora Pak Kunhje, a spolu s ní se část těch starých struktur z 80. let, těch zákulisních elit, znovu dostala k moci. Vrátil se sentiment lidí, kteří diktaturu viděli nikoli jako útlak svobody, ale jako období ekonomické prosperity. Ostatně v centru Soulu se otevřelo muzeum moderní historie, kde se například uvádělo, že Pak Čonghui nebyl diktátor, ale úžasný hospodářský vůdce.

A co ti lidé, kteří za masakr zodpovídali? Čon Tuhwana v roce 1996 odsoudili k smrti, ale pak ho Kim Tedžung amnestoval a dnes žije ve vile pod policejní ochranou a jezdí si hrát golf…
Přístup k autoritářským režimům v moderních dějinách Jižní Koreje je dost ambivalentní. Projevilo se to i na té už zmíněné Pak Kunhje – pro mě tehdy bylo úplně nepochopitelné, jak se diktátorova dcera může stát prezidentkou, jak vůbec může kandidovat dcera člověka, který zodpovídal za tolik zločinů! I moji korejští známí říkali, že neznali nikoho, kdo ji volí. A přesto byla zvolena nějakou masou lidí, kteří zabrali na ten nostalgický moment. Podobně je to ostatně dnes u nás, kdy spousta lidí říká, že jsme se za komunismu neměli tak špatně. A v Koreji je to ještě ztížené tím, že éra diktatury a demokracie není jasně oddělená. Jeden Korejec mi třeba řekl: No jo, vy Češi máte demokracii až od roku 89, ale my už od osmačtyřicátého!

Před soudem: Čon Tuhwan (vlevo) svírá prsty spoluobžalovaného Ro Tcheua, svojí někdejší pravé ruky. Stejně jako Čon býval Ro prezidentem země, stejně jako Čon byl souzen za podíl na masakru v Kwangdžu. | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Navíc nesmíme zapomínat, že politika v Jižní Koreji byla vždycky úzce propojená s byznysem, že bleskový hospodářský rozvoj šel ruku v ruce jistými politickými rozhodnutími. Političtí hráči kypřili půdu těm ekonomickým, a ti pak na oplátku dotovali politické struktury. Pak Kunhje sama o sobě neměla žádnou moc, byla to exponentka těch zákulisních struktur, všech těch starých kamarádů, kumpánů a známých jejího otce.

Součástí téhle struktury pořád je i Čon Tuhwan. Když byl prezidentem, byznysmeni měli z jeho politických rozhodnutí výhody a bohatství. Tuhle vlivnou síť průmyslových hráčů, lidí, kteří spolu kdysi chodili na vojenskou akademii, není možné rozpustit ze dne na den. Tím spíš v tradičně konfuciánské Koreji. Hráli spolu golf i tehdy, a hrají ho i teď. A zůstává jejich kamarádem. Protože jím byl i tenkrát.

"Nemůžu zapomenout na obličej té dívky.

Dívce, kterou jsem v jedenácti letech spatřila na poslední stránce fotografické brožury, rozřízl bajonet jedním dlouhým úderem tvář i krk. Mrtvé oko, které zůstalo neporušené, měla otevřené dokořán.

Když se podobně znetvořené mrtvoly kupily v čekárně autobusového nádraží a před vlakovou stanicí, když vojáci útočili na kolemjdoucí obušky a bajonety, když je polovysvlečené nakládali na valníky, když prohledávaly domy a odváděli mladé chlapce a dívky do vězení, když hranice města uzavřela vojenská blokáda a meziměstské linky ohluchly, když stříleli ostrými náboji do bezbranných zástupů protestujících s holýma rukama, když během dvaceti minut ulici zaplavilo přes sto mrtvých těl, když se hrůzná zpráva, že armáda vyvraždí celé město, šířila mezi lidmi jako oheň, když se muži z města vyzbrojili zastaralými puškami, které našli na cvičištích záložníků, a v malých skupinkách si rozdělili hlídky u místních škol a mostů přes řeku, když občanská samospráva převzala řízení provinčního úřadu, aby nahradila státní aparát, který se z města stáhl jako moře při odlivu –

Tehdy jsem každý den jako dřív jezdila autobusem od domu v Sujuri do školy a zpátky. Když jsem se vrátila domů, za vraty jsem ze země sebrala večerní vydání deníku T., které tam hodil doručovatel, a zatímco jsem kráčela dlouhým úzkým dvorkem, přečetla jsem si titulek hlavní zprávy. Kwangdžu pátý den ve stavu bezvládí. Pod titulkem byla otištěná fotografie. Budovy do černa očazené kouřem. Nákladní auto plné mužů s bílými páskami ovázanými kolem hlav. Doma zavládla nervózní, sklíčená atmosféra. Nedá se tam dovolat. Ani dneska se nemůžu dovolat. Máma vytrvale zkoušela telefonovat své rodině, která bydlela poblíž tržiště Tein.

Stejně jako teta Hijong, i já jsem přečkala léto bez úhony. Nikdo z naší rodiny nebyl ani zraněn, ani zabit, ani uvězněn. Ale když přišel podzim, často jsem myslela na svůj dětský pokojíček, ve kterém jsem si psala úkoly vleže na zemi, břicho přitisknuté k chladivé podlaze z voskovaného papíru. Ten pokoj přilepený mezi verandu a kuchyň. Lehával na jeho podlaze i on? Opravdu už se nedožil toho parného léta, které právě uplynulo?"

(Han Kang – Kde kvete tráva)

U památníku obětí. | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme