Špitálníková: Po úspěchu knihy jsem trochu paranoidní. Bojím se severokorejských tajných služeb

Koreanistka Nina Špitálníková napsala knihu Svědectví o životě v KLDR, za kterou získala cenu Magnesia Litera. Původně ji přitom vydat nechtěla. „Nejdřív jsem si chtěla jenom zodpovědět otázky, na které jsem sama nenašla odpovědi. A do knihy jsem vybrala jen ty nejvíc každodenní příběhy, nebylo to nic nového, nic extrémního,“ popsala v rozhovoru pro Český rozhlas Plus během pobytu na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Koreanistka Nina Špitálníková | Foto: Julie Kalodová | Zdroj: Český rozhlas

V Severní Koreji strávila Špitálníková celkem dva měsíce v letech 2011 a 2012. „Psala jsem bakalářskou práci o severokorejské propagandě a přišlo mi důležité to zažít a vidět,“ říká.

Přehrát

00:00 / 00:00

Nina Špitálníková o svém pobytu v Severní Koreji i důvodech, proč napsala knihu Svědectví o životě v KLDR

V Pchjongjangu ji zadržela tajná policie. „V jeden moment to tak vyplynulo, že se chci projet metrem. To je pro cizince zakázané. Rozhodla jsem se, že ten den budu odvážná. Tajná policie mě velmi rychle vykázala, ale jela jsem dvě zastávky, to bylo super. A poté jsem si řekla, že zajdu do slumu, když je takový pěkný den. A to mě zatkli,“ řekla Špitálníková.

Jako cizinka nesměla do KLDR pašovat jídlo, přesto si ho v kufru přivezla. „Teprve v noci v Pekingu mi došlo, kam to jedu. A protože ve stresu jím, pustila jsem se do těch zásob, které mi pak samozřejmě chyběly,“ popsala.

V KLDR dostávala tři jídla denně. „To sice nebylo nic moc, ale na severokorejské poměry je to velmi dobré. Tři příděly denně má nejvyšší třída, politbyro. Typický severokorejský občan řeší hlad, má jednu misku rýže na den, k tomu nějakou zeleninu. Maso je tam rarita,“ vysvětlila koreanistka.

V zemi jsou ale nelegální i věci, které jsou pro Evropana samozřejmostí, jako například směnárny. Když si Špitálníková chtěla vyměnit peníze, nastal problém.

„Pátrala jsem po příbězích svých babiček, jak se to dělalo kdysi u nás na černém trhu. Připadala jsem si jako komiksová figurka, která bude nabourávat severokorejský režim, ale ve skutečnosti jsem byla pokaděná strachy. Peníze jsem nakonec směnila na černém trhu a měla jsem jich docela dost, protože jsem byla šikovná a protože se báli, že je zavřou, když mě okradou. A pak mi nikdo nechtěl nic prodat. Tak jsem je třeba házela na ulici. I to je ale v KLDR trestné.“

Hledat štěstí

Teprve pár let po návratu z pobytů v KLDR začala Špitálníková sbírat příběhy lidí, kteří zemi opustili. „Netušila jsem, že kniha bude mít takový úspěch. A teď jsem trochu paranoidní a bojím se, že jakmile přistanu v Jižní Koreji, že tam na mě budou čekat tajné služby. Takže si to nejdřív potřebuju v sobě vyřešit,“ odpověděla na otázku, zda chystá pokračování.

„Ale chtěla bych. Mám plán – ptát se lidí na to, kdy byli šťastní. V rozhovorech, když jsme na to narazili, bylo štěstí v jejich dětství, kdy v nich ještě nebyla zakořeněná ideologie. Ale i v totalitě u nás byla společnost občas šťastná. To bych chtěla zjistit, na to se chci ptát,“ dodala.

„Hodně ve mně rezonoval příběh, když mi jedna paní vyprávěla barvitě a podrobně, jak našla za zemi bonbón. A že si ho schovala, vždycky si lízla a že byla strašně šťastná. Na hotelu jsem se rozbrečela – při rozhovorech jsem vždycky drsná, ale pak jsem zase hrozná plačka – že pro někoho je největší životní štěstí najít bonbón,“ říká v rozhovoru.

Daniela Vrbová, kac Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme