Waititi četl mou knihu na doporučení své matky, říká autorka oscarové předlohy k filmu Králíček Jojo

Kde je hranice mezi láskou a nenávistí? I to si v sobě řeší hlavní hrdina románu Nebe v kleci, který převedl pod názvem Králíček Jojo na filmové plátno režisér Taika Waititi. Za tuto adaptaci získal Oscara. O něj se podělil také s autorkou předlohy Christine Leunensovou, která je teď v Praze na rezidenčním pobytu a 19. dubna se zúčastní debaty v Ústřední městské knihovně. Promítat se tam bude i Králíček Jojo.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Christine Leunensová

„Nebe v kleci mu předhazovala několik měsíců. Řekl mi pak, že hlavním důvodem, proč si ji přečetl, bylo to, že ho pak matka nechala na pokoji,“ popsala autorka Christine Leunensová | Foto: Gregg DeGuire | Zdroj: Profimedia

Co vás inspirovalo při vymýšlení názvu knihy Nebe v kleci?
Hledala jsem něco, co by mohlo symbolizovat „uvěznění v mysli“, kterou ale není jednoduché spoutat. Takže se mi vybavil obraz oblohy a obraz pokusu o uvěznění nebe, protože je to něco nemožného. Je to podobné jako indoktrinovat děti. Přestože se je snažíte spoutat, je tam vždy možnost, že z klece uniknou. To je i hlavní námět knihy.

Příběh vyprávíte z pohledu malého chlapce Johannese, který vyrůstá jako člen Hitlerovy mládeže za druhé světové války. Jak těžké bylo se do této postavy dostat?
Musela jsem se vrátit v čase a představit si, jaké to bylo, když jsem byla dítě. Jednoduše si říct – jsem malý chlapec, nadšený, ale venku zároveň zuří válka. Mysl dítěte je samozřejmě velmi odlišná od té dospělé. Mám ale štěstí, že mám velmi živou paměť, a myslím si, že něco z dítěte ve mně stále zůstává.

Oscarový kandidát Králíček Jojo učí malého nacistu, že v absurdním světě je nejabsurdnější nenávist

Číst článek

V jednom rozhovoru jste zmínila, že vás k psaní přivedl skutečný příběh. Jak a kde jste na něj narazila?
V Paříži jsem se seznámila se starší ženou. Vyprávěla mi, že její rodiče ukrývali za války muže židovského původu. Říkala jsem si, že ale nechci psát o tom, jak se někdo zamiluje do muže, obrazně řečeno, přes zeď. Potřebovala jsem něco víc.

Takže po několika dnech jsem si najednou pomyslela: Co kdyby se neschovával muž, ale žena. A tu by pak doma objevil mladší muž, který je ještě k tomu členem Hitlerjugend. V ten moment jsem věděla, že mám dostatečně silnou zápletku.

Ta se odehrává ve Vídni, kde jste chvíli i žila. Text jste ale psala ve francouzské Normandii. Z jakého důvodu?
Protože jsem měla při ruce mnoho archivních materiálů. Psala jsem konkrétně v Muzeu druhé světové války. Vídeň jsem měla ale dostatečně zažitou, protože jsem tam strávila zhruba dva roky. Nakoukla jsem pak třeba jenom do staré mapy, abych se na určité místo vrátila. V mnohém totiž to město zůstalo stejné, podobně jako Praha.

Taika Waititi ve filmu Králíček Jojo | Zdroj: Cinemart

Kniha vyšla v roce 2004, 15 let pak čekala na zfilmování. Jak se k ní dostal režisér Taika Waititi?
Bylo to legrační, protože ho ke čtení nutila jeho matka. Nebe v kleci mu předhazovala několik měsíců. Řekl mi pak, že hlavním důvodem, proč si ji přečetl, bylo to, že ho pak matka nechala na pokoji (smích). Po deseti nebo patnácti stranách ale pochopil, proč by ho měl příběh zajímat. A nakonec se rozhodl natočit i film.

A zapojil vás také do natáčení?
Taika napsal celý scénář. Na prvním setkání mi řekl, že představa, kterou o filmu má zahrnuje více „Hitlera“. Ze začátku si určitě ani nepomyslel, že si ho nakonec bude muset sám i zahrát.

Zájem zahraničních filmařů o české destinace stále roste. Pomáhají tomu i státní pobídky

Číst článek

Dlouho jsme ale společně řešili obsazení. Po třech měsících bezvýsledného hledání jsem mu nakonec řekla: „Neber si to špatně, ale Hitlera bys mohl hrát ty...“ (smích). Oba jsme se tomu zasmáli – no, ale pak mu řekli to samé i producenti.

Jak se na to tvářil?
Měl dost rozporuplné pocity. Bylo to někdy na natáčení zvláštní. Třeba když hrál Hitlera a zároveň v kostýmu řval na herce přes řeku a dával jim režisérské pokyny. V jádru byl z natáčení nadšený. Říkal, že když to trvá takto dlouho, tak to bude jeden z jeho zásadních snímků. Proto mě žádal o trpělivost, což jsem pro něj samozřejmě měla.

Nedokázala jsem si představit, že by to mohl dělat někdo jiný. Na příběhu Králíčka Jojo strávil hodně času, a to i přesto, že měl lákavé nabídky z Hollywoodu.

Snímek Králíček Jojo natáčel štáb také v Česku. Byl i to jeden z důvodů proč jste teď na rezidenčním pobytu v Praze?
Hlavním důvodem byly mé knihy. Můj debut nazvaný Prvotní polévka vyšel v češtině ještě před tím, než se sem dostal zmíněný film. Do Prahy jsem se chtěla podívat dlouho před tím, pak ale přišla pandemie a cestu jsem musela odložit.

Thomasin McKenzieová, Roman Griffin Davis a Taika Waititi ve filmu Králíček Jojo | Zdroj: Cinemart

O čem aktuálně píšete? Kterým tématem se zabýváte?
Je tu velmi tiché prostředí, takže se tu výborně tvoří. Praha je zároveň inspirativní. Nový román popisuje život jedné rodiny v průběhu čtyř generací. Zajímá mě teď, jak se doma vyrovnáváme s různými politickými názory. Někdo z našich příbuzných je třeba více vlevo, někdo zase vpravo.

Hlavní otázkou knihy tak bude to, jak radikální názorové neshody poznamenávají naše vztahy s nejbližšími a jak se to mění v průběhu času.

Z mého pohledu jde o velmi důležité téma, když se podíváte na aktuální dění ve světě. Ve Spojených státech amerických byla společnost a rodiny očividně rozdělené jednáním prezidenta Donalda Trumpa. Teď je tu ruská agrese na Ukrajině a jsou rozdělené rodiny i kvůli tomuto konfliktu. Kamkoliv se ve světě podíváte, najdete podobné příběhy, které zažívá mnoho lidí.

Martin Hrnčíř Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme