Bauhaus změnil můj pohled na psaní. Cením si teď víc proces než produkt, říká spisovatelka Naomi Woodová

Na letošní veletrh Svět knihy Praha přijela britská spisovatelka Naomi Woodová. Českým čtenářům tam představila svůj nejnovější román Hra s tajemstvím, ale také svoji starší knížku Paní Hemingwayová. V obou dílech se podívala do historie, ať už do legendární školy výtvarného umění Bauhaus, tak i do zákulisí života slavného spisovatele Ernesta Hemingwaye.

Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Naomi Woodová

Naomi Woodová | Zdroj: Profimedia

Co bylo na Ernestu Hemingwayovi nebo jeho ženách tak fascinující, že jste se rozhodla o nich napsat román Paní Hemingwayová?
Zajímalo mě, jaký Hemingway byl, když byl v domácím prostředí. Měla jsem hypotézu, že musel být někým úplně jiným, než jak ho známe. Byl zvyklý měnit svou osobnost, vymýšlel si o sobě falešné příběhy, hrál si s médii.

OBRAZEM: Začal veletrh Svět knihy. Bez Rusů a s cílem představit ukrajinskou kulturu

Číst článek

Sám byl novinářem, takže tím pádem věděl, jakou hru musí hrát, aby ho zobrazili jako hypermaskulinního chlapáka, lovce, rybáře, vojáka. A já jsem dostala nápad, že ho zavřu do domu, kde tyhle hry nemůže hrát, a kde bude muset být manželem, otcem, milencem.

Chtěla jsem se na něj podívat z jiného úhlu pohledu. Přečíst ho po emoční stránce, ne historické.

Byl to tedy spíš on, o kom jste chtěla psát, nebo čtyři pro něj osudové ženy?
Možná to vypadá, že jsem chtěla psát jenom o něm, ale tak to není. Kdybych z něj udělala prioritu celého románu, tak by to nebylo tolik zajímavé.

Chtěla jsem psát o ženách, které ho životem provázely. V něčem si s ním byly i podobné, jedna z nich dokonce byla taky spisovatelkou. Bavilo mě přemýšlet nad tím, co byly ty ženy zač a jak bych je mohla vytáhnout ze zapomnění, z ticha archivů. Informací o nich moc nebylo, a to mě na tom fascinovalo.

Před 80 lety vyšel slavný Hemingwayův román Komu zvoní hrana. Předlohou mu byly vlastní zážitky

Číst článek

Když nad tím tak přemýšlím, možná to nebyl ani on, ani ony, o kom jsem chtěla psát. Byl to jejich vztah, ta věc, co je spojovala.

V Paní Hemingwayové jste ukázala svoje znalosti a nadšení pro anglickou literaturu, kterou jste vystudovala. Děj vašeho nejnovějšího románu jste zasadila do prostředí Bauhausu. Neobávala jste se, že vám budou chybět nějaké znalosti z historie umění?
Ano, z toho jsem měla strach. Bála jsem se, jestli tu dobu a místo zvládnu správně zachytit, přece jen jsem jenom obdivovatelka a milovnice umění, ne kunsthistorička. Ale výtvarné umění a psaní mají něco společného. U obojího musí člověk trochu zpomalit, aby mohl svět kolem sebe správně zachytit.

Bauhaus mě toho taky hodně naučil, co se týče kreativity. Hodně se tam zabývali materiálem, jeho vlastnostmi, nebo řemeslem a pracovní činností. Přemýšlela jsem, jak bych to mohla aplikovat na sebe. A změnila jsem svůj postoj ke psaní. Začala jsem si víc všímat, jak blízký je vztah mezi tím, jak píšu, a tím, o čem píšu. Víc teď cením proces, než výsledný produkt.

‚Zůstala jsem, kde jsem si věřila‘

Kunsthistorici občas umí být přísní. Nebála jste se, že možná něco špatně popíšete, že někde uděláte chybu a dostanete za to od nich vynadáno?
Ano, ale víc jsem se bála odborníků na Hemingwaye. Možná pro to, že to je moje odvětví, umím si představit, kolik toho asi vím a kolik ne. Ale ve světě umění nemám ponětí o tom, kolik toho vím a kolik toho nevím.

‚Uměl si vybudovat svojí osobní značku.‘ Před 120 lety se narodil americký spisovatel Ernest Hemingway

Číst článek

Když jsem psala Paní Hemingwayovou, bála jsem se, že mi někdo uprostřed noci zavolá a řekne: „Máš to úplně špatně, takovýhle vůbec nebyl, toto rád nejedl a nosil jinou velikost košile.“ Ale za těch pár let už jsem na to změnila pohled. Píšu román, ne biografii, takže některé věci si můžu vymyslet.

Do psaní Hry s tajemstvím už jsem šla sebevědomější. Řekla jsem si, že píšu o lidech, jejichž životy se odehrávaly v okolí Bauhausu. Zůstala jsem pouze tam, kde jsem si věřila. Kde jsem věděla, že nade mnou nebudou odborníci stát a říkat: „Sem nemůžeš, o tom nic nevíš.“

Nešla jsem do hlubokých detailů a taky jsem počítala s tím, že kunsthistorici pravděpodobně nebudou moje hlavní publikum.

Vychází dosud nepublikovaná Hemingwayova povídka Pokoj do zahrady. Děj se odehrává v pařížském hotelu Ritz

Číst článek

Jedna z postav románu, studentka Charlotte, pochází z Prahy. Byla jste před tím někdy v Česku?
Teď tu jsem potřetí. Byla jsem tu poprvé, když jsem ještě studovala, a pak když jsem psala Paní Hemingwayovou. V té době jsem dostala nápad, že by Charlotte mohla být Češka.

Byla jsem ohromená tím, jak krásná Praha je, a taky jsem hledala místo, odkud by pocházela má postava. Potřebovala jsem, aby uměla německy a aby měla vzdělání z takové tradiční školy, jako je přesně Univerzita Karlova. Aby pak až se dostane do Bauhausu, mohla využít své dobré základní a technické znalosti.

Anglofonní publikum často předpokládá, že Bauhaus byl čistě německý, ale byla to mezinárodní škola. A to mi Charlotte pomohla doložit.

Jan Dlouhý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme