České školství poškodilo spoustu Romů, vzpomíná na devadesátky novinář Patrik Banga
„Když si to člověk znovu prožije, tak to nic příjemného není. Hlavně, když máte pocit, že se toho za těch 20 nebo 30 let moc nezměnilo. Někam jsme se určitě posunuli, ale ne všude,“ popisuje Patrik Banga návrat do těžších momentů svého dětství, na které vzpomíná v nové knize Skutečná cesta ven. Jeho dospívání bylo poznamenané rasovou diskriminací i policejní šikanou, ale jak sám říká, na Žižkově byl a vždycky bude doma.
Žižkov, o kterém Banga píše, tvoří mimo jiné staré domy s vnitrobloky a zahradami a s byty, kde jsou vysoké stropy. „Nevím, jak to vypadá dnes, ale když jsem byl malý, tak uvnitř byly opravdu krásné, udržované prostory. Je to dobře vymyšlený systém, ti, kteří navrhovali tuhle čtvrť, nad tím přemýšleli. Vidíte tady kus historie, který tu bude stát ještě 200 let potom, co dnešní domy stát nebudou,“ popisuje s láskou Banga.
Poslechněte si rozhovor s novinářem, spisovatelem a hudebníkem Patrikem Bangou o jeho nové knize Skutečná cesta ven
Tam bydleli dříve Romové, jejichž rodiny dnes žijí ve vyloučených lokalitách.
„Když začala privatizace, tak nájemci dostali přednostní právo odkupu těchto bytů, pokud to tedy nespadalo pod restituce. A tehdejší realitní kanceláře toho využili a lidem, kteří ještě nebyli zvyklí na to, že existuje byznys s byty a realitky, slíbili lepší život někde v paneláku,“ popisuje 90. léta novinář.
Žižkovští Romové souhlasili. „Přišla realitka k rodině, nabídla jim směšné odstupné za to, že jí přepustí právo na odkup, rodina na to přistoupila a odstěhovala se někam do Chomutova.“
Sterilizace z důvodu romského původu: ministerstvo ale ženě odmítlo přiznat odškodnění
Číst článek
„Jenže už nedomysleli, že ani tehdy v Chomutově nebylo moc kde pracovat, nezaměstnanost tam má dnes šílené hodnoty. A takhle vznikla ghetta. A tak jsme vychovali generaci lidí, kteří jsou závislí na sociálních dávkách, protože jim nezbylo nic jiného,“ zdůrazňuje Banga.
První generace nezaměstnaných Romů v příhraničí vychovala generaci dětí, které neviděly chodit svoje rodiče do práce, protože tam zkrátka nebyla, říká Banga. A zároveň český školský systém posílal romské děti do zvláštních škol.
„Když jste přišel do školy jako Horváth, tak jste šel automaticky do zvláštní školy. Někde se to děje ještě teď.“
„Když jste přišel do školy jako Horváth, tak jste šel automaticky do zvláštní školy. Někde se to děje ještě teď, ale v 90. letech to byl standard,“ připomíná novinář a dodává:
„I tady na rozmezí Žižkova a Vinohrad byla škola, kde bylo 99 procent dětí romských. Přitom většina tam podle mě neměla co dělat, ale v normálních školách s romskými dětmi neuměli pracovat, tak je bylo jednodušší hodit do zvláštní školy. A odtamtud prostě žádní právníci nelezou.“
‚Na sídlišti Janov v sobě mají nejmíň nedůvěry děti.‘ Umělkyně žila ve vyloučené lokalitě a napsala knihu
Číst článek
„Tohle školství poškodilo strašnou spoustu lidí. Ne každý je v dospělosti schopný dodělat si maturitu nebo nedej bože vysokou školu,“ připomíná Banga.
To se ale předává generačně. „Můj syn je dnes programátor proto, že to byla moje původní profese. Od malička viděl, že pracuju, že je to standard. Ale dítě, které vyrůstá v rodině, kde se to neděje, to za standard nepovažuje,“ dodává Banga.
Předsudky a dřina
Knihu Skutečná cesta ven napsal Banga jako záznam doby. „O devadesátkách se hodně mluví – jsou takové idealizované. Ale náš, romský, pohled nebyl moc vidět, natož aby se dal přečíst. Myslím, že jsme zaplnili tu díru, která tady chyběla,“ věří.
Cestu ven chápe jako práci sám na sobě. Jemu se cesta ven podařila, začínal jako programátor a dnes je novinářem. Jeho bratr Radoslav vystupuje jako hudebník Gipsy.
Jen vzpomínat nestačí. Polistopadová éra očima pražských Romů
Číst článek
„Když máte na krku předsudek a víte, že věci musíte udělat líp než ostatní, že musíte dvakrát tolik makat, aby na vás někdo blbě nekoukal, tak to je práce. Musíte pracovat hlavně sám na sobě. Pokud to dokážete, tak je to nejlepší cesta ven,“ doporučuje.
V jeho knize nechybí ani humorné momenty, například z uprchlického tábora v Černé hoře, kde autor pomáhal jako humanitární pracovník a kde poprvé ochutnal kvalitní kávu v domě romského krále.
„V životě jsem neseběhl dvě patra tak rychle. Když jsem jim potom ukázal našeho žižkovského turka, tak ho plivali po zemi, protože ho nebyli vůbec schopni pozřít. Ale dodnes jsem jim vděčný, že mě naučili pít dobré kafe.“
Poslechněte si celý rozhovor, audio je v článku výše.
