Vyrůstal jsem ve stínu Jana Žižky, říká historik Čornej. Husitský vojevůdce ho fascinoval od dětství

Knihou roku a hlavním vítězem výročních knižních cen Magnesia Litera se v pondělí stala životopisná publikace o Janu Žižkovi od historika Petra Čorneje, která vyšla loni k 600. výročí začátku husitské revoluce.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Historik Petr Čornej | Foto: Tomáš Vodňanský | Zdroj: Český rozhlas

„Vyrůstal jsem na Žižkově, ve stínu monumentální sochy Jana Žižky z Trocnova, který se stal mým hrdinou bez bázně a hany. Když byla v Národním památníku na Vítkově instalována Malejovského vrata, chodil jsem tam ohmatávat hlavičku Jana Žižky, kterak se tam ohání palcátem. Jistě jsem musel být Hradní stráži k úsměvu,“ vzpomíná pro Český rozhlas Vltava s pobavením Čornej, který o slavném vojevůdci poprvé začal psát už v osmi letech.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý rozhovor s Petrem Čornejem i s ukázkami z jeho knihy o Janu Žižkovi

Profesor působící na Karlově univerzitě je renomovaným historikem specializujícím se na dějiny pozdního středověku a husitství. Jeho 800stránková monografie podle poroty názorně ukazuje obtížnost práce historika, který se musí vyrovnávat s nedostatkem písemných pramenů. Jisté není například ani to, kde se Žižka narodil – zpráva o Trocnovu jako jeho rodišti pochází až z druhé poloviny 16. století.

„Po Žižkovi zůstalo osm jeho listů, které nepsal on sám – ani nevíme, jestli uměl psát – a stylizoval je jeho kaplan. Potom máme Žižkův vojenský řád, a to je stejný případ. Písařem byl kněz, který dokonce na jednom místě vyjádřil určitou diferenci od jeho názorů. A to je vlastně všechno,“ vysvětluje Čornej.

Zásadní proto jsou svědectví Žižkových současníků, kteří ho osobně znali a zachytili jeho charakterové vlastnosti: „Všichni se shodují, že byl odvážný, rázný, energický, horlivý, temperamentní a nepochybně měl i charisma. Ale nikdo nenapíše, že byl rozvážný, prozíravý nebo kompromisní. Nepochybně byl i krutý, ale to je třeba nazírat v dobových parametrech, protože doba byla krutá. Žižka se nerozpakoval zabíjet, šlechtici k tomu byli vychováváni. Naopak kněz prolít krev nesměl, a proto zde vznikalo napětí mezi šlechtici a duchovními – katolickými i husitskými,“ popisuje.

Příliš toho nevíme ani o tom, jak vojevůdce vypadal – i nejstarší zpodobení z poloviny 15. století se velmi liší. Někdy bývá vyobrazen s plnovousem, jindy s holou bradou. Žižka v čele vojsk byl také oblíbeným motivem kachlů u kamen, pokaždé na nich ale má zakryté jiné oko. „Jeho zpodobňování je na úrovni panovníků, byl velmi významnou figurou a vzpomínka na něj žila. Lidé se po desetiletí ztotožňovali s programem husitské revoluce, protože společnost až do Bílé hory zůstávala rozdělena na utraquisty a katolíky. Samozřejmě katolík by si asi Žižku na kamna nedal,“ uzavírá historik.

Jiří Kamen, Michael Erhart Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme