Obávám se toho, že svět stále potřebuje hrdiny, jako byl Palach, říká francouzský spisovatel

Francouzský novinář a spisovatel Anthony Sitruk přijel do Česka představit svou knihu Krátký život Jana Palacha, jejíž překlad při výročí studentova upálení vydalo nakladatelství Práh. „Přináším jiný pohled a doufám, že to čtenáři ocení,“ odpovídá Sitruk v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz na dotaz, jak podle něj bude česká veřejnost reagovat na některé historické nepřesnosti, ke kterým se jeho dílo na pomezí reality a fikce uchyluje.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Anthony Sitruk, autor knihy Krátký život Jana Palacha | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Typický Čech se o Palachově činu dozví ve škole nebo třeba když narazí na ulice či náměstí nesoucí jeho jméno. Jak se o něm může dozvědět typický Francouz?
Pokud by se chtěl Francouz dozvědět něco o Janu Palachovi, tak by si musel najít nějaké články na internetu nebo nějaké starší v novinách. Ale třeba ve školách se o něm vůbec nemluví, ať už na základní škole, nebo středních školách.

Když jsem se snažil získat nějaké informace v rámci psaní knihy, našel jsem dokonce učebnici, která se zabývá historií 20. století v Evropě. Učí se z ní studenti mezi 18 až 20 lety, má tři svazky a ve všech je Československu věnována jen jedna půlstrana. A o Palachovi se tam vůbec nic nepíše.

ANTHONY SITRUK

Anthony Sitruk je francouzský spisovatel a scenárista. V roce 2013 vydal svůj prozaický debut Pornstar. Krátký život Jana Palacha je jeho druhým románem. (Zdroj: Kosmas)

Ve Francii se Československu vůbec nevěnujeme, natož abychom se učili třeba o pražském jaru, invazi sovětů nebo Janu Palachovi. Ten je pro nás naprosto neznámý. Pokud by se o něm chtěl někdo něco dozvědět, musel by se asi podívat na dokument, který vznikl v 90. letech. Jmenuje se Jan Palach, zemřít za svobodu. Samozřejmě je možné se obrátit také na cizí zdroje. Pokud člověk mluví česky, pak je to jednoduché, ale existují také zdroje v italštině, angličtině a v němčině. Každopádně, jak říkám: studenti se ve Francii o Palachovi nedozví vůbec nic.

Jak jste se k němu dostal vy? Skrze zmíněný dokument?
Ano, já jsem objevil Palacha právě díky dokumentu. Viděl jsem ho náhodou v roce 1995 v televizi, stejně jako vypravěč v mé knize. Dávali ho velmi pozdě, někdy kolem desáté nebo jedenácté hodiny. Přečetl jsem si v televizním programu, o čem je, a podíval se na něj. Tehdy mě velmi zasáhl, celý ten příběh mě fascinoval. Trvalo mi ale 20 let, než jsem se dostal k napsání knížky. Tak dlouho ve mně ten příběh uzrával.

Překvapilo vás, když vás české nakladatelství oslovilo s nabídkou, že knihu přeloží do češtiny?
Samozřejmě jsem v to doufal, ale nebyl jsem si úplně jistý, protože to není knížka o Janu Palachovi, ale o tom, jak ho vnímáme ve Francii. Říkal jsem si, že vlastně není jasné, jestli to bude zajímat české čtenáře, ale doufal jsem, že ano. Navíc to není klasická biografie, protože biografie Jana Palacha patří českému lidu a českým historikům. Je to něco jiného. Je to jeho příběh, jak se dostal k nám.

Říkal jsem si, že ačkoli jsme cizí publikum a že jsme se tehdy nacházeli na Západě, bude české čtenáře zajímat, co jsem napsal. A doufal jsem, že bude kniha přeložena. Ale stejně mě žádost ze strany nakladatelství překvapila – a překvapilo mě i to, jak rychle to všechno proběhlo, protože knížka vyšla teprve před pár měsíci a český vydavatel se opravdu zasnažil, aby překlad vyšel už v lednu.

SOUTĚŽ: Krátký život Jana Palacha. Vyhrajte francouzský pohled na tragický čin českého studenta

Číst článek

Palach a trdelník

Nebojíte se reakce českého publika?
Měl jsem pochopitelně trochu strach, ale jak jsem říkal, nenapsal jsem biografii české postavy – nejsem Čech, nemám s Českem nic společného, nemám žádné české předky ani jsem nezažil pražské jaro nebo sovětskou invazi. Úplně původně jsem ale napsal fikci, román, ve kterém vystupovaly postavy, které se s Janem Palachem setkaly nebo ho viděly, ale to už bylo dávno. Tu knihu jsem nikdy nevydal, dokonce si o ní myslím, že to byl naprostý debakl. Podle mě to nebylo moc důvěryhodné. Snažil jsem se vžít do kůže někoho jiného a nefungovalo to, protože jak říkám, nikdy jsem ty události nezažil.

A proto jsem si uvědomil, že musím napsat knihu o někom, kdo se s Palachem nikdy nesetkal. V tu chvíli mi přišlo, že je všechno možné. Proto jsem ve výsledku napsal něco, co je zčásti román, zčásti esej, zčásti jakési vyšetřování. A doufal jsem, že to české publikum pochopí a přijme.

Samozřejmě jsem se opíral o dobové francouzské zdroje, které nejsou příliš důvěryhodné a spolehlivé, protože Francouzi se jednak v té době tématu moc nevěnovali, jednak když už se mu věnovali, tak zdálky. Byli ve Francii, všechno to pro ně bylo dost daleko.

Anthony Sitruk, autor knihy Krátký život Jana Palacha | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Sám v textu vysvětluji, na jakém principu je kniha vystavěna, že jsem si něco vymyslel. Je to taková hra, pohyb mezi realitou a fikcí s tím, že jsem se mezi nimi pohyboval vědomě a doufal jsem, že tím neztratím české publikum, že se to bude líbit i jim.

Čeští čtenáři navíc Jana Palacha dobře znají, existuje o něm spousta knih, hraných filmů i dokumentů. Podle mě nedává smysl napsat další klasickou detailní biografii, protože to už české čtenáře nezajímá. Přináším jiný pohled a doufám, že to čtenáři ocení, že to pro ně bude přitažlivější než biografie, kterou by napsal Francouz.

Ptám se hlavně proto, že jsou v knize chvílemi zvláštní detaily. Nejvíc asi čtenáře překvapí zmínka o tom, že si Palach mohl zajít do kavárny nebo na trdelník. Tato věta má v českém vydání vlastní poznámku pod čarou, kde se píše: „To je samozřejmě autorova fabulace. My víme, že tehdy nebylo v Praze tolik kaváren (…) a trdelník je porevoluční atrakce pro turisty.“
Ano, to je takový detail, na který jsem přišel až později. A také jsem to bral pouze jako detail, proto jsem se s tím nezdržoval a nedělal si k tomu výzkum, jestli tehdy už existoval. Jak říkám, spoléhal jsem se hlavně na francouzské zdroje, které jsou nespolehlivé, takže jsou tam určité nepřesnosti. Některé jsem zachoval schválně, jiné ne. Tohle je příklad toho druhého – a přiznávám, že je to chyba. Trdelník je ale něco, co mám rád a včera, když jsem přijel, jsem si rovnou jeden dal. Už mi to dnes vyčítal jeden další novinář.

To není nic osobního. My Češi jsme jenom na trdelníky už docela hákliví.
(směje se) Dobře.

Když už jsme u té poznámky pod čarou, jak moc jste byl zapojen do změn, které proběhly při překladu vaší knize do češtiny?
Jenom velmi málo. Všechno se odehrávalo velmi rychle. I kniha byla přeložena velmi rychle, velmi rychle jsme také podepsali smlouvu. Je ale pravda, že mě někdo kontaktoval v průběhu Vánoc s tím, jestli má opravit protimluvy, jestli je pro mě důležité, aby to zůstalo, jak je, nebo jestli se to může opravit. Říkal jsem, že vše, co v té knize je, kromě toho trdelníku, jsem získal z nějakých zdrojů. Měl jsem k tomu data, která jsem získal z časopisů, internetu nebo novin. Týkalo se to Československa, pražského jara nebo Palacha samotného. Ke všemu mohu doložit zdroj, kde jsem to četl. Ale jak už jsem říkal, zdroje jsou občas pochybné, třeba co se týče postavy Heleny Zahradníkové, o té se člověk může dozvědět úplně všechno možné.

Myslím, že pro Francouze není tak důležité, jestli se něco odehrálo 20. nebo 21. srpna. Pro ně je důležitější celý příběh. Českému vydavateli jsem řekl, že má naprostou volnost cokoli opravit, cokoli, co by mohlo Čechům vadit, co by jim mohlo připadat nepřijatelné nebo nepřesné.

UKÁZKA Z KNIHY KRÁTKÝ ŽIVOT JANA PALACHA

„Je 2. prosince roku 1995, je mi dvacet, večery trávím vsedě na koberci ve svém pokoji koukáním na nazdařbůh zvolené dokumentární pořady a filmy (…) a toho večera na kanálu France 3 jeden titul, který jsem musel hledat na Googlu, abych našel datum, kdy ho budou vysílat (a zjistil, že byl opakovaně vysílán na kanálu Planète), a který upoutal mou pozornost: Jan Palach, zemřít za svobodu od Dobroslava Zborníka, 55 minut, barevný a černobílý. Následovala synopse: 16. ledna 1969 se v Praze na Václavském náměstí upálil mladý dvacetiletý student na protest proti invazi spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy do Československa a následné kapitulace vlády.“

V  knize zmiňujete v té době teprve chystaný snímek Roberta Sedláčka. Měl jste ho už možnost vidět?
Ano, už jsem ho viděl. Producent z České televize mi ho zaslal s anglickými titulky. Viděl jsem ho někdy v září 2018. Moc se mi líbil. Myslím, že je to moc pěkný film. Herci hrají skvěle, nejenom ten hlavní, ale i herečka, která ztvárnila Palachovu matku. Myslím, že její postava je naprosto šokující, hodně vás zasáhne.

Bohužel, a to je velká škoda, film pravděpodobně nebude ve Francii vůbec promítán. Podle toho, co jsem slyšel, se o tom ani neuvažovalo. A přitom je to moc hezký film o části vaší historie, nejenom o Janu Palachovi, ale i o invazi a pražském jaru, který je navíc pro široké publikum. To myslím pozitivně, protože to je silný, dojemný film, velmi dobře zahraný.

Myslíte, že by byl srozumitelný i pro diváka, který na rozdíl od vás nemá žádné znalosti historického kontextu, ve kterém se odehrává?
Tehdy jsem řekl tomu člověku, co mi snímek poslal: aby se film mohl vysílat ve Francii, bylo by do něj asi potřeba dodělat mezititulky, ve kterých by se vysvětlilo, co se děje. Příběh Jana Palacha je příběhem mladého muže, který se bouří. Ta část je myslím celkem pochopitelná, ale historický kontext Francouzi moc neznají.

Mohu k tomu připojit historku, kterou už jsem vyprávěl několikrát. Někteří Francouzi si pletou srpnovou invazi s pražským jarem a ptají se mě, proč se invazi, která se odehrála v srpnu, říká jaro. To jen pro ilustraci toho, jak si Francouzi události pletou a nevědí, co je co a kdy se co odehrálo.

Kdyby ale film měl mezititulky, určitě by oslovil část francouzské veřejnosti. Vzpomínám si na jeden německý film, jmenoval se Životy těch druhých. Bylo to o východoněmeckém špionovi, který sleduje německou rodinu. Film byl velmi úspěšný, ať už ve Francii, nebo jinde ve světě, a podle mě Sedláčkův Jan Palach není o moc těžší na porozumění, a tím pádem by si našel své publikum. Vztahuje se na něj to samé, co říkám o knize: vyskytují se v něm sice historické události, jména jako Dubček, Smrkovský, Brežněv, ale ve výsledku není potřeba rozumět úplně všemu, abychom pochopili, proč se mladý muž bouří.

Co nejautentičtěji

Ještě mě zajímá jedna věc ohledně jazyka. Protože vy, nebo vaše vypravěčské alter ego, chvílemi Palacha oslovujete skoro až familiárně. Byla to vědomá volba? Nepřemýšlel jste nad formálnější formou?
Ano, je pravda, že občas používám familiárnější jazyk, a musím vám říct, že první verze knihy byla ještě o trochu více familiární. Hodně jsem se tam obracel na Palacha familiárními výrazy a používal třeba i vulgarismy, ale nebylo to nic urážlivého. Snažil jsem se vžít do kůže 20letého mladíka, kterým jsem býval, když jsem Palacha objevil, a najít způsob, jakým bych s ním v té době mluvil. Pak jsem to poupravil a trochu zjemnil.

Ve verzi, kterou jsem poslal francouzskému vydavateli, už se to nevyskytovalo tak často, ale stále tam některé takové pasáže zůstaly. Kladl jsem si otázku, jestli je tam nechávat. V tu chvíli jsem musel zvážit, co vlastně chci napsat. Věřil jsem totiž, že bych to měl napsat autenticky. V té knize hovoří francouzský vypravěč, kterému je zhruba 40 let, ale když Palacha objevil, tak mu bylo kolem 20 let. Snaží se k Palachovi a ke čtenáři obracet stejným způsobem, jako by s ním hovořil ve skutečnosti. Sám tak občas mluvím, v knize je ale fiktivní vypravěč, který se mi podobá, a já chtěl, aby byl co nejvíce přirozené. A nebyl jsem schopen to napsat jinak.

Je to samozřejmě velká a dobrá literární otázka a já doufám, že to nebude znít, jako že se vytahuju, ale mým cílem bylo, abych psal stylem, který se co nejvíce blíží autentičnosti. Občas proto sklouznu k té familiárnosti, protože nemám jinou možnost. Jsem v tomhle ovlivněn francouzskými a americkými autory, ať už je to Céline, Bukowski nebo Fente. Vedle nich jsem jako spisovatel maličký. Bylo pro mě ale zajímavé použít v knize tento mluvený styl. Je to totiž něco, co je mi blízké.

Anthony Sitruk, autor knihy Krátký život Jana Palacha | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Cítil jste se při psaní knihy blízký i Janu Palachovi?
Nejsem vypravěčem, i když se mi hodně podobá. Má dítě stejného věku jako já, stejnou partnerku i stejnou práci, ale pořád to nejsem já. Jako on jsem tehdy, když jsem objevil postavu Jana Palacha, pocítil fascinaci a určitou provinilost. V současnosti pociťuji úzkost ohledně toho, co se stane s mým synem ve světě, ve kterém se v podstatě nemá kam schovat, kde mohou být další Palachové, co se mohou zapálit nebo si prostřelit hlavu. Nebo třeba bude v zemi, která bude napadena a on se ocitne před hlavní tanku, zastřelí ho. Proto v tuto chvíli pociťuje spíš strach. Je to kniha někoho, kdo cítí obavy a provinilost ohledně vlastního syna.

Jak jsem říkal, před 20 lety, když jsem objevil dokument o Palachovi, byl jsem fascinován. Byla to celkem morbidní fascinace. Pak jsem ještě pociťoval určitou provinilost, protože jsem byl tehdy stejně starý jako on a žil si ve svém pohodlí. Pociťuji ji stále, protože si říkám, co jsem vlastně za těch 20 let udělal.

Můžu k tomu ještě dodat, že v současné době probíhají ve Francii protesty, které jsou velmi silné a někdy dost drsné. Nezpochybňuji je, protože si myslím, že jsou víceméně legitimní a že každý má právo protestovat. Ale jak říkám, veškeré obavy s tím spojené se tak úplně nedotýkají mě samotného, protože ve svém věku mám už polovinu života za sebou, ale mého syna. Obávám se, co dalšího se bude ve světě dít, jestli nadále zde budou lidé, kteří budou ochotní se zapálit pro nějakou věc.  

To je docela zajímavá perspektiva. Vy se v souvislosti s Palachem bojíte, že by váš syn byl společností donucen udělat něco podobného. U nás je většinou Palachův odkaz vnímán pozitivně, jako varování před lhostejností.
V současném světě je taková rezistence nutná, což je to, co mě znepokojuje. Že jsou tu lidé, kteří jsou schopni se takto obětovat. To je něco naprosto neskutečného a jejich odvaha je něco neslýchaného. Říkám si, k čemu nás svět vede a k čemu by mohl donutit i naše děti. To je právě to, čeho se obávám. To, že náš svět potřebuje takové hrdiny.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme