Temné příběhy je nezbytné zjemnit humorem a lehkostí, říká francouzský autor krimi Franck Thilliez

Jak propojit vědecký experiment, jadernou katastrofu v Černobylu, temné ulice Paříže a francouzský venkov? K českým čtenářům se vrací hvězda francouzské krimi Franck Thilliez pokračováním detektivních příběhů dvojice Sharko – Henebelleová. Český překlad novinky Atomka pokřtil Franck Thilliez před pár dny v Praze, kde ho zastihl také Radiožurnál.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Francouzský spisovatel Franck Thilliez | Foto: Kateřina Svátková | Zdroj: Český rozhlas

Atomkou pokračujete v sérii s postavami, které už známe z předchozích knížek. Napsal jste thriller, detektivku, psychologický román, tragický příběh rodiny. Kde všude svoje příběhy hledáte? Je to místy pro silné povahy…
Těch věcí bylo víc, ale zrálo to ve mně celkem dlouho. S manželkou jsme několik let zvali k sobě domů děti z Ukrajiny – konkrétně z kontaminované zóny v okolí Černobylu. Ony samy už pochopitelně explozi nepamatují, ale dodnes nesou její následky. Tyhle děti mají za sebou děsné příběhy, rakovinu v sedmi, osmi letech, problémy se štítnou žlázou… Jedna organizace se o ně snaží starat a zajistila jim možnost jezdit na letní prázdniny do Francie. Takhle jsme jako hostitelská rodina fungovali několik let.

Když vedle nich žijete, dojde vám, jak hrozný je jejich příběh. Dotklo se mě to, dotýká se mě to pořád. A řeknu to asi pateticky, ale myslím, že prostě nesmíme zapomenout na to, co se v roce 1986 v Černobylu stalo. Je to víc než 30 let. Psaní je podle mě i prostředkem, jak dostat k lidem sdílenou paměť. Aby si uvědomili, že se to stalo celkem dávno, ale lidi se tam s tím musejí vyrovnávat dodnes.

Přehrát

00:00 / 00:00

Hvězda francouzské krimi Franck Thilliez přivezl do Prahy novinku Atomka. Rozhovor s ním natočila Kateřina Svátková

Jen odbočím – do Černobylu se celkem běžně jezdí. Podnikl jste takovou cestu jako turista?
Sháněl jsem k tomu informace opravdu všude možně. Existuje spousta vědeckých prací, hodiny a hodiny svědectví ve vyprávění. Na cestu do Černobylu jsem se ale nevydal. Stala se z toho divná móda, jezdit do Pripjati, což je město bezprostředně dotčené explozí. Jezdí tam plné autobusy výprav. Pro mě osobně je to drsné a vlastně i dost nemístné.

Lidi tam chodí do domů, kde lidé žili, kde je zabila jaderná katastrofa. Jdou tam, tyhle místa si vyfotí jako atrakci a jedou dál. Toho jsem se fakt nechtěl zúčastnit, bylo mi to proti srsti. Šel jsem cestou pečlivého studia a sáhodlouhých rešerší.

V českém překladu má Atomka skoro 500 stránek. A navíc je to pokračování v sérii. Jak postupujete, aby se vám postavy neměnily pod rukama, aby v takhle rozsáhlém vyprávění jednaly věrohodně a logicky?
Přiznávám, že se to nepíše úplně samo. Samotný popis vyšetřování zločinů je opravdu dlouhý proces, to se nedá ošidit. Je v tom práce policie, soudců, soudních lékařů. Jenže zároveň mám v rukou charakter svých postav. Něco se jim musí dít, musím jim vymýšlet příběh, klást jim překážky, protože jinak to samozřejmě nikoho ze čtenářů nebude zajímat. Moje přípravy trvají i měsíce, snažím se příběh vymyslet už dopředu co nejvíc do detailů, zapojit co největší část představivosti.

Tomu rozumím v psychologické rovině, u které je promyšlenost zjevná. Když nechci prozradit zápletku, tak jen na okraj – pracujete s naprosto konkrétním vědeckým experimentem. Když jsem se do toho začetla, váhala jsem, jestli tohle jde vůbec vymyslet jako fikci. Chcete, aby to bylo relevantní i z odborného hlediska?
V něčem asi zrovna tenhle příběh vypadá jako sci-fi, jenže si stojím za tím, že pracuju s důrazem na pravdivost. To znamená, že by se to tak opravdu mohlo stát. Samozřejmě je to literatura, takže nechám pracovat náhodu, nejsem posedlý tím, že bych nutně provazoval všechno se vším. A mám i volné ruce co do míst, o kterých píšu.

Jsou věci, které se mohly stát v odlehlé části Ruska, další v 80. letech někde v poušti ve Spojených státech. Jsou to příběhy, které mě baví vymýšlet a konstruovat je tak, aby mohly být pravdivé. Hraju si se čtenářem – chci, aby se ptal sám sebe, co je pravda a co je naprosto smyšlené. To platí pro jednotlivosti. Jinak je samozřejmě vymyšlený úplně celý příběh.

Severská krimi utichá

V Evropě pořád ještě detektivnímu žánru vládne severská krimi.  Ve Francii je kromě vás Fred Vargas. Vztahujete se nějak vědomě k nějakému literárnímu trendu?
Máte pravdu, dlouhé roky tady byla tahle skandinávská vlna a podle mě to neuvěřitelně prospělo žánru krimi jako takovému. Mám ale pocit, že to teď trochu utichá. Je to jako se vším. Módní vlna s sebou nese spoustu dobrých věcí, ale i totální odpad. Čtenáře odradíte celkem snadno.

Ve Francii je zajímavé to sledovat. Máme autory, kteří začali psát i sami o sobě. Když to zúžím jen na romány, má úspěch hlavně osobitý styl. Zmínila jste populární jméno Fred Vargas, čtenáře ale přitahují i psychologická témata, sociální a politické romány. Francie v tomhle ohledu podle mě docela vzkvétá a dává o sobě vědět i celosvětově.

Když jsme tedy u srovnávání, zajímají mě i místa, o kterých píšete. Když čtete Jo Nesbøho, procházíte si Oslo, které ale v reálu nikdy takhle nezažijete. Zrovna tak u vás funguje Paříž. Temné město plné zločinů. Nepřipadá vám, že ji malujete v příliš temných barvách?
A víte, že ani ne? Pravidlo kriminálky zní jasně – na začátku všeho je temný příběh. Píšu o městech, lidech, o různých vrstvách společnosti a samozřejmě mě zajímají jejich stíny. Podívejte se na Paříž, na tu kýčovitou pohlednici, na město z turistických průvodců. Jenže co je na tomhle obrázku pravdivého? Mám takovou cestovatelskou taktiku. Než někam jedu, snažím se sehnat tamní detektivku. Často se tak dozvím opravdu spoustu věcí – jak tam lidi žijí, co jedí, jak mluví, proč se chovají, jak se chovají.

Továrnu na vafle přirovnávají k Orwellovi. ‚Hlavní postavou není buřič Arka, ale dav,‘ říká autor knihy

Číst článek

Asi nejvíc se mi to vyplatilo v Indii, tu zemi jsem vůbec neznal. Nechtělo se mi číst průvodce, tak jsem si naložil celkem tlustou knížku a našel jsem tam přesně to, co jsem hledal. 

Když se tady tak bavíme a mám čas vás pozorovat, překvapuje mě, že vůbec nepoužíváte takovou tu pro autory krimi příznačnou přísnost. A ve vašich knížkách se to odráží, necháváte tam i špetku humoru. Jak to u svých knížek vnímáte?
Je to strašně důležité, protože i jako čtenář potřebuju cítit celou škálu emocí. Když čtete krimi, měl by jako první pocit přijít strach, úzkost. Za tu dobu, co píšu, jsem si ale uvědomil – a snad jsem se to i naučil – že je třeba nechat čtenáře trochu vydechnout, upustit páru. Když se v momentě napětí můžete zasmát, je to vždycky úleva.

Pozoruju to u lidí, se kterými pracuju – u odborníků z řad policie nebo soudních lékařů. Ti humor používají, aby se trochu odstřihli od reality. Tyhle dvě profese jsou na to úplně ukázkové. Nejdřív vám vyprávějí nějakou úplně šílenou historku a okamžitě vypálí nějakou legrácku. Tím se dají trochu vyvážit extrémy toho, co prožívají. Podle mě je to funkční, možná dokonce nezbytné zjemnit temné příběhy humorem a lehkostí.

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme