Obrazy toho někdy prozradí až moc, pak raději píšu, říká francouzský spisovatel a filmař Philippe Claudel
Francouzský spisovatel a filmový režisér Philippe Claudel přijel diskutovat se studenty do Brna. Šestapadesátiletého spisovatele exkluzivně vyzpovídala reportérka Českého rozhlasu.
Přijel jste do Brna diskutovat se studenty, jsou ti čeští jiní, než vaši francouzští? Jak se s nimi pracuje?
Rozdíl je obrovský, protože ve Francii se svými studenty nikdy neprobírám to, co píšu já sám. Kdybych jim naložil svoje knížky nebo filmy, připadalo by mi to přece jen hloupé. Ty diskuse mě hodně baví, možná i dojímají, protože potkávám lidi, kteří pracují s mým dílem, a vidím jejich zájem, jsou přemýšliví. Docela hodně čtou a jsou schopni s knížkou pracovat chytře. Mají schopnost propojovat si různá témata, vnímají společenské změny, vyznají se v historii.
Proslavil jste se i díky tomu, jak píšete. Promítá se do toho i vaše filmařská zkušenost. Jak moc vás propojení filmu a literatury z pohledu profesionála ovlivňuje?
Na začátku mojí tvorby byl právě spíš obraz než slova. Už od dětství mě fascinují obrazy, barvy. A je pravda, že některá témata umím zpracovat jen díky filmovému materiálu. Občas si ale říkám, že obrazy toho prozradí moc, pak radši píšu. Je to ale vždycky s jasným záměrem. Nenatočím film, chci, aby si ho mí čtenáři vytvořili v hlavě. Díky popisům, barvám, obrazům. Funguje to pro mě jako chemie. Vymýšlím, míchám, ale nakonec musíte jako čtenář přidat trochu ze sebe, aby ten obraz fungoval.
V Česku jste se nejvíc proslavil knížkou Brodeckova zpráva. Teď se možná bude překládat vaše nová knížka Souostroví psa. Pracujete na hodně podobném principu. Neznámé místo a čas, nevyjasněná úmrtí… Nedáváte svým postavám konkrétní jména, necháváte čtenáře trochu hledat, protože o vašich postavách toho nikdy nevíme dost…
Víte, kdybych se měl ohlédnout a nějak shrnout to, jak pracuji, tak ve svém psaní vidím dva základní záchytné body. Jeden typ knížek zkoumá tělo, člověka. Zajímá mě, jak se člověk vyvíjí v momentě zlomu, třeba i těžkého. Jak se vyrovnává s radostí, se smrtí, s rozchodem, sám se sebou. A druhá polovina mých knížek dělá vlastně totéž, jen mým materiálem není lidské tělo a mysl, ale společnost jako taková. Jak funguje? Proč selhává? Docela mě baví vytvořit si nějaké malé společenství, třeba vesnici nebo ostrov, a nechat tam rozvinout obraz, který by se dal použít na lidstvo jako takové – to je případ Šedých duší, Brodeckovy zprávy nebo právě Souostroví psa.
A pouštíte se přitom i do témat, která momentálně rezonují všemi směry, jako je imigrační krize. Zároveň je to ale i dystopie, neudáváte konkrétní časové údaje, na mapě žádné takové souostroví nenajdete. Odhaduju to někam do Středomoří. A možná je to přehnané, ale tou izolovaností ostrova vzniká dojem totality.
S Palestinci se navzájem potřebujeme, říká izraelský spisovatel Asaf Gavron
Číst článek
No ano, zajímají mě texty, které se chovají jako bajky. Vyprávějí o lidských životech v širších souvislostech, vytvářejí novodobé mýty. Hodně mě přitom inspirují romány z devatenáctého století. Čtenář si pak může do příběhu zasadit i sebe samotného. Protože jsou to příběhy, které by se mohly stát vlastně každému. Občas všichni jednáme podle nějakých zajetých pravidel. Když zmiňujete totalitu, tak ta s tím souvisí. V mých mikrosvětech lidé nejednají úplně svobodně, sami za sebe. Neustále jsou pod tlakem, pod dohledem – a někdy vůbec není jasné, kdo koho sleduje, kontroluje. Tam je asi evidentní, že mířím proti tomu, v čem všichni žijeme díky a kvůli technologiím. Moje stopa na internetu je nesmazatelná. Ví se, co mě zajímá, co kupuju… a pak podle sociálních sítí zjistíte, s kým se přátelím, nebo třeba o mých vztazích, láskách… Sami jsme si vytvořili autoritářskou společnost, která je v pořádku, pokud funguje v demokratických podmínkách. A jsme vždycky jen krůček od toho, aby se to tady v Česku, ve Francii nebo kdekoli jinde zvrhlo. V dnešní Číně nebo bývalém Sovětském svazu přece lidem tvrdili, jak jsou svobodní. A realita vypadala úplně jinak.
Trochu mě překvapilo, že Souostroví psa je vlastně dost společensky angažovaná knížka. Dotýkáte se tam i problémů ekologie. Patří politika a ekologie do současné literatury?
Souvisí to s tím, o čem jsem mluvil. Troufám si říct, že k pojetí společenských autorit patří i to, že žijeme v občanské společnosti, ovlivňuje nás politika, vy tu zmiňujete ekologii. Mám dojem, že díky literatuře se můžeme nějak konfrontovat se společenským vývojem. Takže ano, jsem přesvědčen, že proces psaní nemůže být apolitický – a o tom jsem mluvil v souvislosti se svojí zálibou v pozorování společnosti jako organismu. Spousta lidí má dnes ještě pocit, že tak, jak žijeme dnes, můžeme fungovat ještě stovky let. Tak to ale myslím nepůjde dál. V Souostroví psa nechávám promluvit přírodu jako sílu, která nám to všechno může spočítat. Když ji zničíme, budou tu moře bez ryb a neúrodná půda. Když dneska vybuchne sopka, smete nás to všechny během okamžiku.
Tak to jsme neskončili úplně optimisticky. Vrátím se ještě k literatuře – trochu obecněji. Máte pocit, že v současném psaní existují nějaké konkrétní proudy, které mají šanci? Něco, co vás oslovuje?
Několik let už sedím v porotě Goncourtovy ceny (prestižní francouzské a evropské literární ocenění, pozn. red.) takže toho musím ze současné produkce přečíst fakt hodně. Z jedné věci mám radost – vracíme s k fikci, k příběhům. Jednu dobu se francouzská literatura zasekla ve zkoumání divných myšlenkových pochodů, bylo to psaní tak trochu o ničem, často jen formální experimenty. A podle mě to francouzské literatuře docela uškodilo, protože to vypadalo, že se umíme jen rýpat ve vlastním uzavřeném světě a nic jiného nás nezajímá. Kdybych měl vybrat něco, co mě překvapilo, tak je to úspěch napůl smyšlených biografií – Laurent Binet takhle napsal HHhH příběh o Heydrichovi, který je myslím známý i tady v Česku. Autor si vybere historickou osobnost – umělce, politika – hodně si o něm nastuduje a zbytek domyslí, takže to vypadá jako skutečný příběh. Některé ty knihy mi připadají opravdu mimořádné, ale myslím, že bychom v tom neměli úplně zamrznout. Ono by to pak totiž mohlo vypadat, že není o čem psát, že si jen spisovatelé řeknou – hele, tak ten má zajímavý osud, něco si vypůjčím, něco domyslím a úspěch je zaručen. Nepřijde vám, že by pak bylo hrozně jednoduché chrlit jednu knížku za druhou, které by táhly jen na jméno? A ť už by byl hlavním hrdinou Maradona nebo Vladimir Putin.
