Milostný příběh na pozadí pražského jara. Simon Mawer představil nový román zasazený do srpna 1968

Srpen 1968 v Praze očima britského diplomata a dvou bláznivých stopařů. Milostný příběh na pozadí smutné české historie - o tom všem napsal britský spisovatel Simon Mawer svůj nejnovější román. Jmenuje se Pražské jaro a autor devět let starého bestselleru Skleněný pokoj ho představil i v Praze.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Britský spisovatel Simon Mawer. | Zdroj: Nakladatelství Kniha Zlín

Když jsem četla vaši knížku, měla jsem chvílemi pocit, že jste vytvořil plastickou mapu Evropy v roce 1968. Byl jste na všech místech, o kterých tam píšete? 
Ta cesta, na kterou se vydávají moje postavy, James a Ellie, odpovídá přesně tomu, co jsem v roce 1968 podnikl já sám. A shodovala se cesta z Británie až do bodu, kdy jsme se dostali do jižního Německa. V tu chvíli moje postava Ellie říká – „tak pojeďme do Prahy“. Tohle jsem tenkrát dívce, se kterou jsem stopoval, řekl já. Moc se jí to nelíbilo, plánovali jsme přece, že dostopujeme do Itálie. Takže v roce 68 jsem to nezlomil a v Praze nebyl. Vlastně všechno je celkem autentické, než se dostaneme na tohle rozcestí. My jsme pokračovali na jih, oni se dostanou přes československé hranice. Jak to dopadne, to jsem měl za úkol vyřešit jako spisovatel.

Ruští návštěvníci galerie zničili dílo malíře Salvadora Dalího, když si pořizovali selfie

Číst článek

Zajímají vás dějiny a tady kombinujete českou historii a ve své podstatě velmi český příběh. Existuje takový bonmot, že Milan Kundera je francouzštější než Francouzi, vy jste tady možná napsal v něčem víc český příběh, než by to udělal český autor. Tahle otázka je tu už od Skleněného pokoje – kde se ve vás vzal ten cit ke střední Evropě? 
Abych byl úplně upřímný, sám nevím, kde se vzal. Neexistuje asi žádné rozumové vysvětlení. Do téhle oblasti jsem se dostal poprvé až v roce 1992, pamatuju si ale docela přesně, že mě to chytlo za srdce. To neznamená, že by mi to předtím bylo úplně jedno, samozřejmě jsem se zajímal o to, jak to v Československu po roce 1968 dopadlo. Jenže to byl pohled zvenčí, osmašedesátý rok doprovázely studentské nepokoje – a já v té době taky studoval, takže se mě to logicky muselo dotknout.

Spousta toho ale ve světě vznikla tak nějak uměle. Levicové protesty v Paříži, manifestace proti válce ve Vietnamu. Neříkám, že se nic nedělo, to vůbec ne, ale byly to protesty proti něčemu, co existovalo někde za hranicemi našeho světa. Jenže pak se to zlomilo tady v Evropě. Osmašedesátý přinesl ohromnou vlnu svobody a uvolnění, spousta lidí věřila v realizaci komunistických ideálů.

Vzpomínám si, že jsem tehdy byl pořád nalepený u televize, invazi v roce 68 jsme sledovali z dálky jako obrovské drama, dalo se to zrekonstruovat hodinu po hodině. Přiznám se, že se to na představivosti dvacetiletého kluka podepsalo. Na fantazii, ale i na emocích – soucitu a sympatii k Česku.

Říkáte, že jste tenkrát potřebovali autentické zážitky – a v těch slovech slyším vaši hrdinku Ellie, mladou Britku, rebelskou povahu, která je až trochu otravná, když tvrdí, že přece musí zažít něco skutečného. Napsal jste ale, že ve chvíli invaze nešlo o divadlo, že tam vaše literární postavy nemají co sbírat zážitky. 
Mně tenhle příběh dvou mladých Angličanů přišel docela trefný. Protože sice byli, jak se říká, „u toho“, jenže pak mohli úplně klidně odjet pryč. Tuhle možnost Češi ani Slováci neměli. Pokud nechtěli ztratit domov, odříznout se od všeho, co žili. To přesně se stalo Milanu Kunderovi…

Pro pražskou část příběhu jste si vymyslel dobrou okliku, váš příběh srpna 1968 prožívá v Praze britský diplomat. Myslím, že v Česku je celkem povědomí, jak to v roce 1968 celé bylo, ale o západním diplomatickém světě, jak tehdy fungoval, se nic moc neví. Předpokládám, že tam jste zapojil i představivost, ale přesto – dělal jste si k tomu nějaké speciální rešerše? 
Upřímně? Je to tak, že když potřebujete pracovat s prameny, jsou Američani o dost lepší než Britové. To asi nikoho zas tak nepřekvapí… Američtí diplomati tehdy o svých osobních zkušenostech psali daleko víc než Britové – ti měli tendenci k uzavřenosti a naprosté diskrétnosti.

Abych se v tom lépe zorientoval, musel jsem sáhnout spíš k americkým svědectvím: co se vlastně dělo, jaké to budilo emoce, jak vůbec fungoval tehdejší svět informací, jak se zprávy dostávaly ven. Pochopitelně jsem to jako Brit viděl britskýma očima. A doufám, že postavu Samuela se mi podařilo vykreslit uvěřitelně, jako typického zástupce britských diplomatů.

Jsou tam i trochu rýpnutí proti systému. V Británii je to tak, že něco vystudujete, máte svoji specializaci, naučíte se nějaký jazyk a oni vás pak umístí někam, kde je to úplně k ničemu. Postava Sama má výhodu, že specializaci má na rusky mluvící oblast, orientuje se tím pádem ve slovanském světě a naučí se i česky. Ale zpět k otázce na rešerše – vzal jsem si to důležité od Američanů a přetransformoval jsem si to do britské podoby.

Spalovač mrtvol a Válka s mloky. V anketě Kánon 100 Češi vybrali nejzásadnější díla za sto let

Číst článek

Sam je diplomat, Brit a zároveň má dvě tváře, dva životy. Pouštíte nás i do jeho soukromí. Téhle otázce se asi neubráníte: kladete velký důraz na tělesnost, na sexualitu – a jsou to témata, která ve vašich knížkách nacházíme prakticky pokaždé. Je to pro vás cesta, jak se dostat blíž k postavě? Proč vás baví o tom psát a otevírat témata, jako je třeba skrytá homosexualita? 
Myslím, že přemýšlet o tom je důležité, a odpověď je tím pádem jednoduchá. Když se podíváte okolo sebe tady v kavárně – než jsme tu my všichni byli, předcházel tomu sex. Beru to tak, že je to naprosto základní lidská potřeba, která nás do značné míry určuje. Vždyť co vyhledáváme pudově? Jídlo, střechu nad hlavou… a sex. A je to strašně důležité i v obecném pohledu na mezilidské vztahy. Sexualita má v sobě velkou hnací sílu.

Když mi bylo jako mojí postavě – Jamesovi, byl to jeden ze středobodů mého světa. Přijde mi trochu pokrytecké předstírat, že sexualita neexistuje. Vždycky se musím smát jednomu příkladu. Jsme s mojí ženou členové jednoho knižního klubu. A je v něm i člověk, který má rád knížky především proto, že nemají nic společného se sexem. Divné, ne? Vždyť sexualita náš život určuje a zobecňovat takhle literaturu, zbavovat knížky lidskosti, je podle mě tak trochu lež.

Kromě tělesnosti je v knížce důležitá i jedna další hra – tentokrát divadelní, Arabalova Fando a Lis, o zvláštním vztahu mladého muže s ochrnutou dívkou. Proč tenhle příběh používáte? Je to i trochu podobenství naší společnosti? 
Jako úplně mladý student jsem v tom hrál hlavní roli – ve studentském přestavení Fando a Lis. Je tam, jak vidíte, i autobiografie, hrál jsem Fanda. Stopem po Evropě jsem pak sice nejel s holkou, která hrála Lis, ale moje přímá zkušenost v tom je. Ta hra je dost divná, čemuž se osobně ve vlastním psaní snažím vyhnout. Rebelku Ellie, jak říkáte, jsem nenapsal jako postiženou holku, ale jako dost dominantní osobnost.

Sám říkáte, že Fando a Lis se v něčem podobá Čekání na Godota. Ten nikdy nepřijde, zatímco vojska Varšavské smlouvy přijedou, aniž to někdo čeká. 
Fando a Lis je opravdu trochu podobný Godotovi. Oni se snaží dostat do mytického města jménem Tar. A stejně jako nepřijde Godot, ani oni Tar nikdy neobjeví. Mám pocit, že James a Ellie se vydají stopem po Evropě, aby objevili něco bájného. Jenže dorazí do Prahy, do žádného Taru. Je to živé město, které zaplaví sovětská invaze. Úplně se tím zboří ideály, které měli o světě.

O světě, ve kterém je neustále provází hudba… Mimochodem, zdá se mi, že vaším velkým tématem je Leoš Janáček. 
Máte pravdu, jeho hudba mě fascinuje.  Naposledy jsem byl v Česku celkem nedávno, pozvali mě na natáčení filmu Skleněný pokoj. A cestou jsme s manželkou zastavili i v Hukvaldech, chtěl jsem vidět Janáčkův dům. Mám jeho hudbu ze srdce rád. A i když vím, že to byl hlavně mistr opery, pro mě osobně jsou nejlepší jeho klavírní skladby. Byl to tak zvláštní člověk, že mě vlastně překvapuje, že – alespoň co vím –  ještě nikdo nenapsal o jeho životě pořádný román. Janáček i jeho hudba mě fascinuje. I když přiznávám, že někdy je těžké jí porozumět.

Zemřela komiksová legenda Stan Lee. Autorovi Spider-Mana nebo Iron Mana bylo 95 let

Číst článek

Byl jste se podívat na natáčení Skleněného pokoje. Umíte si představit, že si někdo jako filmový námět vezme právě Pražské jaro? 
Ano, vlastně bych si to moc přál, třeba to někoho napadne… Dneska už by nemělo být tak těžké zaplavit Prahu tanky, předpokládám, že s počítačovou animací se dají dělat divy. Zatím jsem dostal nabídku na zfilmování Mendelova trpaslíka a Skleněný pokoj je hotový – do kin půjde v březnu.

Jednu otázku si u vás neodpustím – pracujete teď na nějakém novém románu? 
Ne, teď zrovna nepíšu, ale hodně přemýšlím. Mám v hlavě pár nápadů, tentokrát ale slibuju, nemají nic společného s Českou republikou. Tak uvidíme, co z toho bude.  

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme