Skrze život jednotlivce můžeme pochopit historii lidstva, říká finská spisovatelka Katja Kettuová
Malí lidé, velké osudy a historická tabu. Všechno najdeme v románech finské spisovatelky Katji Kettuové. Autorka přijela do Česka představit svoji nejnovější knížku nazvanou Můra, jejíž hlavní hrdinkou je němá patnáctiletá dívka. S čtenáři o ní minulý týden diskutovala na doprovodném programu festivalu Colours of Ostrava. „Skrze něčí život, můžete pochopit i velkou část historie lidstva,“ říká v rozhovoru pro Radiožurnál Kettuová.
Ve svých knížkách píšete o nezvyklých tématech. Jak jste se k nim dostala?
Zajímá mě, jak malý člověk dokáže nakládat se svým životem a do jaké míry ho může ovlivnit. Nebo jestli je jenom součástí toho, jak se odvíjí historie.
Pocházím z malé země. Máme jen pět milionů obyvatel, to je oproti vaší zemi polovina. Jenže připadá mi, že stejně jako Česko jsme se vždycky museli vzpírat někomu silnějšímu. Máme hranici s Ruskem, ten vliv na malou zemi jde ale vlastně ze všech stran. V širším slova smyslu jsou to i Spojené státy, Německo nebo Francie.
Připadá mi zajímavé, jak se lidé snažili přežívat v různých dobách. A podle mě je možné, když si přečtete něčí takzvaně malý život, pochopit skrze něj i velkou část historie lidstva.
Skrze život jednotlivce můžeme pochopit historii lidstva, říká finská spisovatelka Katja Kettu. Mluvila s ní redaktorka Kateřina Svátková
A k tématu mojí poslední knížky nazvané Můra: když jsem byla malá, vyprávěly se u nás rodinné příběhy. Dům mojí babičky, kde trávila dětství, je jen pět kilometrů od hranic s Ruskem.
Ve 20. a 30. letech minulého století víc než 30 tisíc lidí odešlo do Sovětského svazu. Byl to důsledek finské občanské války z roku 1918. Od té doby totiž bylo hrozně nebezpečné jakékoliv levicové smýšlení, lidé kvůli tomu nemohli sehnat práci, snášeli fyzické útoky. Můj pradědeček byl přesvědčený komunista, takže rozhodně prožil hodně zajímavý příběh.
Ve vašich knížkách tedy najdeme i určitou autobiografii...
Musí to pro mě být hlavně osobní záležitost. Používám i historii svojí rodiny, kterou si trochu přetvářím v duchu magického realismu, to je spisovatelská výzva. Ale ptala jste se mě i na inspiraci. Můj pradědeček chtěl utéct do Sovětského svazu. Bylo to v zimě, děti posadil na saně a chtěl přejít po zamrzlém jezeře. Jenže podle téhle historky si jejich kůň cestou zlámal nohu, takže se nikam nedostali. Samozřejmě pro koně to dopadlo špatně, ale pro mě vlastně výborně. Bez téhle příhody bych nikdy nebyla na světě.
Lidé si tenkrát mysleli, že uprchnou do Sovětského svazu a čeká tam na ně ráj. Jenže místo toho je stalinský režim buď rovnou zabil, nebo je nechal deportovat do gulagu. Hlavní hrdinkou knížky Můra je němá patnáctiletá dívka, která v roce 1937 uteče do Sovětského svazu. Prchá po ledě, navíc je těhotná a vůbec netuší, že jakmile se tam dostane, není cesty zpět. Snažím se tím příběhem porozumět tomu, jak se vůbec v takovéto situaci dá přežít. Co všechno musíte udělat, co obětovat a neztratit přitom vlastní důstojnost a lidství.
Českých čtenářů se vaše knížky dotýkají hodně i proto, že vlastně máme v historii podobnou zkušenost - sdílíme některé okamžiky. Obě země zažily násilí stalinského režimu. V románu Můra ale je ještě jeden příběh, v jiné době.
Ano, ta jedna linie sleduje patnáctiletou Irgu, o které jsem mluvila, to je rok 1937. Patnáctiletá těhotná dívka skončí v pracovním táboře. Druhý příběh zasahuje do současnosti. Vymyslela jsem si postavu jistého Vovy, což je zkratka pro Vladimira. Tenhle člověk se stane ruským prezidentem a má svoje velké životní tajemství. Nepopírám, že jsem se trochu inspirovala Putinovým příběhem.
Vova se pokouší získat absolutní moc a vliv. Nejen v Rusku, ale po celém světě. A před tímhle expanzivním smýšlením bychom se měli mít na pozoru. Obě dějové linie se nakonec rozuzlí společně. Ruský prezident Vova má velké životní tajemství, které úporně skrývá. V neposlední řadě je ta knížka zamyšlením nad tím, co znamená mít moc.
Otevíráte docela zásadní tabu finské společnosti. Jak na vaši tvorbu reagují sami Finové?
Na začátku mojí kariéry se na to spousta lidí dívala skrz prsty: jsem jako žena vůbec schopná napsat knížku o historii? Ženy totiž většinou píšou spíš o jiných tématech. A někomu je to proti srsti, protože píšu o tématech jako útěky do Sovětského svazu a o tom, jak se k nim pak zachovali sami Finové.
Samozřejmě že když jste se dostala k Sovětům, neexistovala cesta zpět. Je dobré si přiznat, že ve 30. letech bylo Finsko hodně fašistické. My jsme tím pádem tyto lidi tak trochu zabili, protože jsme jim neumožnili návrat do bezpečí. Pak jsou tu další tabu, jak říkáte, vztahy Finů a nacistického Německa například. Nebo milostné románky mezi našimi ženami a nacistickými důstojníky. Mám pocit, že tyhle ženy to strašně odnesly. Všichni je nemilosrdně odsoudili. Mohli si na ně ukázat prstem.
Jenže skoro každý v Laponsku, ve Finsku, na sobě pocítil německou okupaci. Každý se mohl nějak zaplést. Po válce se ale největší vina svalovala právě na tyhle ženy. Hyperkritický přístup lidí je odsunul na okraj společnosti. Mám trochu pocit, že to takhle nějak funguje. Každý si myje ruce s tím, že on přece nic neudělal, že je dobrý člověk a je takzvaně čistý. A to není úplně zdravý přístup. Každý by měl vidět i ty věci v našich dějinách, na které není zrovna hrdý. A snažit se z nich poučit.
