Svůj první text jsem poslala poštou, vzpomíná jedna z nejčtenějších francouzských spisovatelek

Spisovatelkou se stala náhodou – nyní světově známá Francouzka Delphine de Vigan přijela na dva dny do Prahy a pokřtila zde český překlad svého zatím posledního románu Pouta. Její román Podle skutečného příběhu si poté jako filmový námět vybral dokonce Roman Polanski. Delphine de Vigan je spisovatelkou, která rychle mluví a rychle přemýšlí – nechybí jí však sebevědomí ani sebekritika. A přesně to odrážejí její knížky.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Francouzská spisovatelka Delphine de Vigan | Foto: Kateřina Součková | Zdroj: Český rozhlas

Vezměme si kontext současné literatury. Kdy vy sama vidíte Delphine de Vigan?
To jste mi nedala úplně snadnou otázku. Myslím, že ve Francii patřím ke skupině nejčtenějších autorů. A jak bych se vymezila? Velmi současná spisovatelka. A píšu o našem současném světě, ve kterém teď a tady žijeme.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý rozhovor se spisovatelkou Delphine de Vigan

Svoji úplně první knížku Dny bez hladu jste napsala pod pseudonymem Lou Delvig. Je to hodně intimní příběh o boji s mentální anorexií. Už tam byl čitelný styl, který vás definuje dodnes. Kdy jste se rozhodla začít publikovat pod vlastním jménem?
Pro ten pseudonym tehdy mluvila spousta důvodů. Je to jedna z mých dvou nejvíc autobiografických knížek. Já sama sebe vidím asi spíš jako autorku fikce, ale dvě knihy se tomu vymykají. Právě Dny bez hladu, které česky nevyšly, a o deset let mladší román s názvem Noc nic nezadrží.

U první knihy to bylo dáno trochu i nejistotou. Řídila jsem výzkum v soukromé společnosti, takže pseudonymem jsem se trochu chránila, oddělila jsem tři životy – osobní, pracovní a autorský. Ale nijak jsem se neschovávala, netajila, kdo jsem.

Tehdy mi přišlo trochu nepředstavitelné, že se jednou budu psaním knih živit. Třeba v tom jsem měla velké štěstí. Svůj první text jsem poslala poštou do několika nakladatelství a v jednom opravdu důležitém jsem se uchytila. Byla to nová situace a hrála v tom roli ještě jedna věc. Přišlo mi férovější psát něco takového pod pseudonymem i kvůli otci – De Vigan je také jeho příjmení.

Český spisovatel Rudiš je mezi pěticí nominovaných na cenu knižního veletrhu v Lipsku

Číst článek

Rozhodnutí takzvaně přijmout svoje vlastní jméno přišlo s druhou knížkou. Položila jsem si jednoduchou otázku: Můžu si za svým psaním stát za všech okolností? No a po pár letech jsem znovu vydala i Dny bez hladu pod svým skutečným jménem.

Říkáte, že píšete hlavně fikci. Svoje autobiografické knížky jste už zmínila. I díky vašemu pozorovacímu talentu je těžké uvěřit tomu, že některé situace nemáte naposlouchané, nakoukané. A dost často čtenáře, obrazně řečeno, svým textem přenášíte do filmového záběru. Kdybychom to tu měly nějak rozdělit – jaké výhody a nevýhody vidíte v tom, že píšete smyšlené příběhy?
Víte, pro mě je tohle dělení autobiografie – fikce trochu umělé. Snažila jsem se to popsat v románu Podle skutečného příběhu. Strašně často jsem tehdy dostávala otázku, jestli je to všechno pravda. Jednoho dne jsem si prostě řekla: No a co, proč je tak strašně důležité, jestli se to doopravdy stalo? Je snad příběh o to zajímavější, že ho člověk sám prožil? Ztratili jsme už schopnost dojmout se nad postavou, která existuje jen na papíře? Nevím.

Dětem se taky vyprávějí pohádky. Začínají souslovím ‚Žili, byli‘ a každý hned ví, že to je jen pohádka. A přesto ty příběhy máme rádi. Podle mě smyšlené vyprávění samo o sobě nemůže existovat, ani autobiografie. Protože když píšeme, zapojujeme paměť. A paměť je tak trochu továrna na vymýšlení. I když se chcete přiblížit k pravdě, zjistíte, že absolutní pravda je něco nedostupného.  Fikce, kterou píšu, je naplněna tím, co jsem prožila, viděla, odpozorovala. Vším, co se mě dotýká, co mě drtí.

Autogramiáda v Praze | Foto: Kateřina Svátková | Zdroj: Český rozhlas

Moje psaní je v něčem velmi intimní. Není to tak, že bych si sedla k čistému papíru a řekla si, že teď jdu něco napsat. Podle mě ani autoři sci-fi nemůžou říct, že by v knížkách nebylo nic z nich samotných. Pro mě je důležité umět dát nádech skutečného i naprosto smyšlenému příběhu.

A filmové adaptace? Třeba román Podle skutečného příběhu natočil nedávno režisér Roman Polanski stejnojmenný film.
Není to jediná adaptace, která vznikla podle mého textu. A vždycky se snažím dát maximální důvěru režisérovi nebo režisérce. Ve chvíli, kdy jim dávám práva ke knížce, se o to přestávám starat. Nechci, aby mi svoje věci dávali ke schválení, nechci spolupracovat na scénáři. To bych si ho asi nejspíš napsala sama – což ostatně někdy dělám.

Do Česka přijede poprvé nobelista Llosa, bude hostem festivalu Svět knihy

Číst článek

Adaptace je pak práce někoho dalšího, kdo můj text vykládá nějak po svém. Vycházím z předpokladu, že věrná adaptace prostě neexistuje. A nemyslím si ani, že by to tak bylo správně. Pro filmové plátno se musí upravovat, znovu promýšlet, snad i vymýšlet. Když se mě Roman Polanski ptal, jestli to natočil věrně, tak jsem mu říkala: „Ne, právě že to vůbec není věrné. A nevadí mi to.“

Autor předlohy prostě v určitou chvíli mizí. Pokud toho není schopen, nemá dávat filmařům práva. Já to tak měla u knížky Noc nic nezadrží. Ve Francii jsem měla docela dost nabídek na film. Ale nešlo to. Nechtěla jsem. Bylo to pro mě zkrátka nemyslitelné.

Vaše zatím nejnovější knížka s názvem Pouta funguje do jisté míry i filmově. Máte čtyři postavy, dvě ženy, dva dvanáctileté kluky, všechny v hodně vyhrocené životní situaci. A každá kapitola je pohledem do života jednoho z nich, střídá se to – jako filmová políčka. Psala jste to postavu po postavě, nebo kapitolu po kapitole?
Psala jsem to tak záměrně. Obě dospělé ženy jsem napsala v první osobě, ty dvanáctileté kluky ve třetí. A tvořila jsem opravdu kapitolu po kapitole, chtěla jsem pokaždé z té dané postavy dostat něco víc, odhalit nějakou její stránku, její tajemství.

Knihy Delphine de Vigan | Foto: Kateřina Svátková | Zdroj: Český rozhlas

A v příběhu se dá myslím dobře posouvat i tak, že pozorujeme, jak vidí jeden druhého. Syn matku, žák učitelku a naopak. Když má někdo tajemství, neznamená to, že jeho odhalení může ulehčit jeho pochopení. Každý vidíme svět ze svojí perspektivy, každý máme svoji vlastní realitu.

Při čtení vašich knížek se asi občas čtenář neubrání pocitu beznaděje. V té poslední se dotýkáte sociálních témat: dvanáctileté děti začínají pít alkohol, existuje domácí násilí, psychické problémy, odsun na okraj společnosti. Čím vás právě tahle témata přitahují?
Možná je to proto, že se mě tahle témata vnitřně dotýkají a neumím se s nimi úplně vyrovnat, pohoršují mě, začne to ve mně bouřit. A tak o tom začnu psát. Dám vám příklad. Knížka No a já se mi v hlavě zrodila tak, že jsem jednou cestou do práce viděla na ulici dvě mladičké holky, jak si balí spacáky, očividně musely strávit noc na ulici.

Svět můžeme změnit jen tak, že připustíme změnu i sami na sobě, říká spisovatelka Abnousse Shalmani

Číst článek

„To snad ani není pravda, vždyť žijeme ve Francii, jak je možné, že sociální systém někoho vyhodí na ulici?“ říkala jsem si. Knížkami odpovídám na otázky, na které bych jinak těžko hledala odpověď. Co pro mě znamenají Pouta, která jsou v názvu knížky? Je to odpovědnost? Musím přemýšlet o loajalitě ve chvíli, kdy se rozhoduju, co udělám?

Když mi došlo, že si tuhle otázku neustále kladu, došlo mi, že to klidně může vycházet ze zkušenosti rozvodu mých rodičů. Ten probíhal šíleně a celá rodina to dost odnesla. A právě otázka loajality hrála velkou roli. Vnímám to u sebe odjakživa, i v dospělosti. Tyhle věci mě zkrátka utvářely. A získala jsem díky nim i přehnanou citlivost vůči náladám ostatních lidí. Což ze mě, zpětně viděno, udělalo spisovatelku.

Vracím se tomu, co jsem říkala na začátku. Píšu o současné společnosti. Vždycky je to ale viděno prismatem toho, co je pro mě velmi osobní a prožité.

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme