Svět můžeme změnit jen tak, že připustíme změnu i sami na sobě, říká spisovatelka Abnousse Shalmani

Feministka, která nebojuje proti mužům. Je původem Íránka, žije ve Francii, avšak říká, že úplně doma není nikde. Francouzská spisovatelka Abnousse Shalmani vydala před dvěma lety autobiografickou knížku Chomejní, Sade a já. Temperamentní spisovatelka, která o sobě tvrdí, že se neumí brát vážně, diskutovala o feminismu, vyhnanství i důležitosti humoru během Noci myšlenek na Francouzském institutu v Praze.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Francouzská spisovatelka Abnousse Shalmani | Foto: Eva Kořínková | Zdroj: Francouzský institut v Praze

Tentokrát jste do Prahy nepřijela s novou knížkou, ale na Noc myšlenek, která se letos věnuje feminismu. Že jste feministka, je jasné z vašich textů. Co vás k tomuhle hnutí – kromě provokace a těžké situace v rodném Íránu – přivedlo?
Asi těžko můžu opomenout, že právě dětství považuju za strašně důležité životní období. Narodila jsem se v roce 1977 v Íránu a zažila tím pádem islámskou revoluci v roce 1979. Moje matka má pět sester, takže jsem sice byla úplně malá holčička, ale to období se mi zarylo pod kůži.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý rozhovor se spisovatelkou Abnousse Shalmani

Revoluce mě odsoudila k podřadnosti viditelné na první pohled. Ženy musely začít chodit s šátkem na hlavě, muži ne. Ženské tělo nesmělo najednou být vidět. Vytratilo se, přikryté černou barvou. Tenhle obraz ve mně zůstal a já vím, že mi vždycky přišel k nesnesení. Měla jsem štěstí, že můj otec byl jiný. Udával u nás určité tempo, jak dávkovat svobodu. A díky němu si myslím, že rovnost je založena především právě na svobodě. A začíná to u zdánlivých maličkostí – vidět ženu, jak se volně pohybuje, může si nosit, co chce.

Když jsme u feminismu jako takového – jsem feministka, ale v žádném případě militantní. Nepatřím k žádné skupině, nesnáším agresivitu. Militantní hnutí vycházejí z falešných jistot. Já naopak mám ráda pochybnosti. Jediné, co vím jistě, že každý člověk má právo být sám sebou: muži, ženy, židé i křesťané. Prostě lidé, ať už je barva jejich kůže a vyznání jakékoli. Můj feminismus je velmi individuální.

Skaut s přezdívkou Jestřáb. Před dvaceti lety zemřel spisovatel Jaroslav Foglar

Číst článek

Svět můžeme změnit jen tak, že připustíme změnu i sami na sobě. Věřme místu, které nám na světě patří. Jen jako žena zkrátka nechápu, proč bych měla mít omezené právo na věci, které mám ráda, omezenou svobodu, menší šanci pracovat než muži. Nechci s muži bojovat, myslím, že musíme bojovat společně: za svobodu a rovnost mezi lidmi.

Ve vaší první knize – Chomejní, Sade a já – je spousta provokativních pasáží. Hlavní hrdinkou jste vy jako dítě. Je to zvláštní rebelka, zároveň neuvěřitelně zábavná, přestože jsme v tak dramatických kulisách, jako je islámská revoluce nebo íránsko-irácká válka. Zůstala ve vás tahle malá dívka?
No jasně, pořád. Víte, spisovatelé mají obrovskou výhodu, můžou se donekonečna živit tím, co jim dalo dětství. Pro mě je to něco jako ztracený ráj, kam si chodím pro emoce a city. Jako dítě si vůbec nepřipouštíte, že máte nějaké limity, jsou to jediné chvíle, kdy se můžete cítit všemocná.

Obávám se toho, že svět stále potřebuje hrdiny, jako byl Palach, říká francouzský spisovatel

Číst článek

Rebelství, o kterém mluvíte, je něco, čeho se zkrátka nezbavím. Nikdy se člověk neshodne úplně s každým na světě. Mě navíc trochu děsí davy, to je nejspíš moje dědictví z revoluce a z válečného období. Pro někoho, kdo píše, je myslím dobré uvědomit si, že rebelie a smích jsou často pro text dost zásadní.

Tady v Česku to také znáte, období stalinismu si tady určitě nikdo nespojuje se smíchem. Smát se na veřejnosti bylo podezřelé. Podívejte se na diktatury po celém světě – ať už souvisejí s náboženstvím, nebo ne, vždycky mají problém se smíchem.

Podle mě ale smích obrazně řečeno okysličuje mozek. Umožňuje nám odstup od toho, co se děje. Budu asi patetická, ale pořád mě neopouští přesvědčení, že není nic lepšího, než za svobodu bojovat úsměvem. Humor je totiž do jisté míry univerzální. Stejně jako poslání nás spisovatelů.

Poslechněte si celý rozhovor s francouzskou spisovatelkou přes přehrávač v článku.

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme