‚Uprchlíci tu nejsou, aby se flákali, ale často jsou to stateční lidé.‘ Vesna Evans sdílí zkušenost z války
Když se v roce 2015 objevila nenávist proti uprchlíkům ze Sýrie, rozhodla se spisovatelka Vesna Evans, že na papír přenese své zkušenosti z doby, kdy s rodiči utíkala před válkou v Jugoslávii. Letos vydaná kniha Sametový domov sice vychází z prožitého, Evans o ní ale mluví jako o fikci. „Víc než vzpomínky mě při psaní zasáhly babiččiny dopisy,“ přiznává. Její babička válku prožila v Sarajevu ze čtvrtí Grbavica, kde se děla ta největší zvěrstva.
„Nejde jen o to, že utíkáte z války a všechno necháte doma. Jde i o to, že se najednou ocitnete bez zázemí, všechno je cizí, a do toho musíte řešit běžné problémy, jako je puberta vašich potomků nebo potíže s nalezením práce. Zároveň nerozumíte místnímu jazyku, nemáte nikoho, kdo by vám pomohl, a ani si nechcete říkat o pomoc, abyste nebyli vyhoštěni. Neumíte jazyk a jste právě proto hloupější,“ shrnuje zkušenost uprchlíků spisovatelka Evans.
Rodačka ze Sarajeva Vesna Evans, dříve Tvrtković, ví, o čem mluví. Roku 1993 uprchla s rodiči a bratrem z válkou zmítané země do Prahy.
Ona sama v Praze zapouštěla kořeny vcelku dobře, jazyk se učila rychle a také kamarády – zejména ty, kteří stejně jako ona odešli z Jugoslávie – si našla rychle. „Dost brzy jsme sami jezdili po Praze a dávali si sraz třeba v metru na Můstku,“ ohlíží se za dobou, kdy jí bylo okolo dvanácti.
Knihu Sametový domov napsala Evans právě z pohledu dospívající dívky. Impulsem pro to, aby si připomněla vlastní zážitky uprchlice, byl rok 2015 a tehdejší nenávist vůči migrantům.
Jáchym Topol: Panuje úzkost, to tu nebylo snad nikdy vyjma baroka. Nebezpečí je přece osud člověka
Číst článek
„Mně se hodně dotýkalo, jak se celá debata točila kolem toho, že nesmíme přijmout žádné uprchlíky, protože oni nám seberou chalupy, všechno. Já jsem to brala dost osobně. Myslím, že nějakých 1500 uprchlíků, o kterých se tehdy mluvilo, bychom přece zvládli, nejsme na tom přece špatně. Jsou to taky lidi,“ říká Evans a zdůrazňuje:
„Je potřeba si uvědomit, že většina uprchlíků tu není pro to, aby se jenom flákala. Jsou to lidé, kteří zvládli přejít hory a moře, a asi budou stateční. A třeba mají nějakou sílu, kterou možná můžou přispět této zemi. Většinou to tak bývá.“
Zkušenost uprchlíka se podle Evans nedá předat, ale dá se přiblížit. A právě o to se ve své knize pokusila.
Babičku se nehodilo nechat naživu
Vesně Tvrtković v Česku chybělo širší rodinné zázemí. Zatímco ostatní děti jezdily na návštěvu za babičkou, ona si s tou svou – a stejně tak se sestřenicemi – mohla vyměnit jen smutné dopisy. Nové pro ni bylo i to, že najednou musela přemýšlet o své identitě.
„Před tím jsem prostě byla Jugoslávka. Pocházím ze smíšené rodiny, mám chorvatské, muslimské i srbské předky, ale nikdy to pro nás nebylo téma. Najednou jsme to museli řešit, najednou začal ve všem hrát roli nacionalismus.“
‚Dokud čteme dystopie, tak svět ještě funguje.‘ Matěj Dadák nahlíží na rozpadlou Evropu příštích dekád
Číst článek
Její babička přitom v Sarajevu zůstala, rodině posílala dopisy do Prahy, ale nemohla do nich podle spisovatelky napsat všechno kvůli obavám, že by listy někdo přečetl.
„Babička byla muslimka na srbském území. To byla okupovaná část Saraveja. A ona tam prožila celou válku a ještě po konci války tam byli Srbové. Je pravda, že se snažila udržet byt pro nás, že nechtěla odejít. Přitom už tam nezbylo moc muslimů, protože raději přešli třeba na druhou stranu. Nebyla to jednoduchá situace. Všechno to viděla, hodně toho prožila. Takže se asi nehodilo nechat ji naživu.“
Pošramocená duše se dědí
Válka podle ní celý region uvalila o mnoho let zpět. Zatímco ekonomická situace se časem vždycky může zlepšit, výrazně horší je to podle ní s lidskou psychikou.
„Jizvy si odnáší celé generace a pošramocená duše se dědí. Válka je něco, co je u nás stále znát, a nevím, kdy se to srovná. Je to těžké a smutné. Válce by se lidé měli vyhýbat za každou cenu.“
I díky své zkušenosti válečné uprchlice pomáhá Vesna Evans od patnácti let organizacím, které uprchlíkům podávají ruku. Zkušenosti má z Červeného kříže, Člověka v tísni i Organizace pro pomoc uprchlíkům, připouští, že dodnes vlastně neví, jestli tato práce nepomáhá více jí.
Celý rozhovor si poslechněte v audiozáznamu.
