Průlomový román švédské spisovatelky Malin Perssonové Giolitové Tekutý písek (Quicksand) je o mladé ženě, která tráví většinu knihy ve vězení. Zastřelila dva spolužáky. „Často píšu o dětech, protože si myslím, že když trpí nejmladší generace, ukazuje to, co je špatně s celou společností,“ říká pro stanici Vltava Perssonová Giolitová. Tekutý písek byl ve Švédsku v roce 2016 vyhlášen nejlepší krimi roku a jako seriál ho zfilmoval Netflix.

Rozhovor Praha 16:53 3. května 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Román Tekutý písek je zatím jediný, který od vás vyšel v češtině, ale napsala jste jich mnohem víc. Tekutý písek je i velmi překládaný. Máte různé reakce v různých zemích na tu knihu?
To rozhodně. Třeba když jsem byla s knihou na turné v Americe, dostávala jsem pořád tytéž otázky. Fascinovalo je, že teprve 18letá hrdinka smí jet na dovolenou se svým přítelem, že ji rodiče pustí samotnou.

A já jim vždycky odpovídala, že lidé mají tendenci dovolit svým dětem věci, které by jim jinak neschválili, pokud je dělají s někým, kdo je hodně bohatý. Že k boháčům dnes přistupujeme jako k novodobé šlechtě. Připomněla jsem jim, kolik rodičů dovolilo jet svým dětem na výlet s Michaelem Jacksonem.

Je zajímavé, kdo pokládá jaké otázky a která témata se vracejí. Myslím, že to byla moje britská redaktorka, která mě upozorňovala, že v knize jsou tři hodiny odpoledne a už je tma, to musí být chyba. Až pak jí došlo, že příběh se odehrává ve Švédsku, kde to tak zkrátka bývá.

Součástí úspěchu mých knih je asi i to, že jsou poměrně univerzální, dalo by se říct evropské. Vypovídají spíš o současném západním světě obecně než o Švédsku konkrétně, takže ji to v první chvíli nenapadlo.

Podle Tekutého písku je seriál na Netflixu, další série se chystá podle vaší další knihy. Ke spolupráci s filmaři nebo s Netflixem se autoři staví různě. Někteří hojně konzultují, aby zachovali to, co do svých knih vložili, a někteří naopak říkají: „Teď se toho chopí někdo jiný, udělá z toho jiný formát, už je to v jejich rukou.“ Jaký způsob byl bližší vám?
Jsem člověk, který potřebuje mít všechno pod kontrolou a mám jasný názor na podstatu svých postav a příběhů, které považuji za politicky provokující. Kritizuji v nich soudobou společnost, tudíž je pro mě důležité, aby nebyly dezinterpretovány.

Moje knihy často vyprávějí o dospívajících, takže i herci, kteří je ztvárňují, jsou hodně mladí. Těšilo mě, že mají v průběhu natáčení dostatečné zázemí, podmínky i bezpečný prostor.

Představitelce hlavní role sice nebylo 18, ale už 21 a studovala psychologii, naštěstí tedy byla dost vyspělá, aby zvládla všechny ty náročné scény, které musela zahrát.

Odhalila zneužívání ve Švédské akademii. ‚Útočník kontroloval, co se čte a vydává,‘ říká novinářka

Číst článek

Zkrátka mám tendenci se ke všemu v procesu vyjadřovat a ovlivňovat, co můžu, ale v konečném důsledku je to na Netflixu samotném, nakolik se rozhodnou mi naslouchat. Na začátku jsem z toho byla hodně nervózní, ale nakonec se to povedlo a já jsem s výsledkem spokojená.

Jste ze spisovatelské rodiny, váš otec je rovněž známý autor thrillerů a detektivek. Uvedla jste také, že zásadní moment ve vašich knihách je, že jsou sociálně kritické, což je i typické pro švédskou krimi. Jak důležitý je pro vás ten prvek té kritiky, když začínáte vymýšlet příběh?
Vždy je těžké nějak vypíchnout, proč člověk píše právě o tom, o čem píše. Myslím, že se zabývám hodně věcmi, které je pro mě těžké pochopit.

Zmínila jste mého otce, který je také autorem detektivek daleko víc než já, protože já na rozdíl od něj vlastně nepíšu čistou krimi.

Je profesorem kriminologie a já tedy pocházím z rodiny, v níž bylo obvyklé se o zločinech bavit u večeře.

Ale zločiny, o kterých píšu já, nejsou statisticky typické. Spíš jde o takové činy, které těžko uchopuje i kriminologie a je složité jim porozumět. Jako třeba školní střelba v Tekutém písku.

Proč existují sprostá slova, když se nesmějí používat? Nebojme se dětem říkat pravdu, říká politoložka

Číst článek

Než jsem začala psát, živila jsem se jako právnička a většina mých knih v sobě má právní perspektivu, což takhle asi zní trochu nudně. Nikdy nejde o to, kdo zločin spáchal, ale proč a kdo za to nese zodpovědnost z hlediska práva.

V Tekutém písku o Maje od začátku víme, že zastřelila dva spolužáky, ale nevíme, kdo za to trestně zodpovídá, proč se ocitla v té situaci, z jakých okolností to vzniklo a co ji do té třídy dovedlo.

Často také píšu o dětech, protože si myslím, že když trpí nejmladší generace, ukazuje to, co je špatně s celou společností. A musím si klást otázku, proč se to děje a jak za to můžeme my všichni. Ale to je otázka, kterou si kladu znovu a znovu a pořád vlastně neznám odpověď.

Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.

Šárka Jančíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít