V žilách mi koluje i vaše krev, můj otec se narodil v Československu, říká autorka „Bílé Masajky“

Corinne Hofmannová, autorka světoznámého bestselleru Bílá Masajka, minulý týden na festivalu Svět knihy představila svoji knižní novinku. V dalším autobiografickém titulu pátrala po minulosti své rodiny i sebe sama.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Švýcarská spisovatelka Corinne Hofmannová (vlevo) v ruce se svým bestsellerem Bílá Masajka. | Zdroj: Profimedia

Přijela jste do Česka představit svoji novou knížku – Dívka se žirafím krkem. Co si pod tím názvem máme vlastně představit?
No, je to trochu komplikovanější. Když se na mě podíváte, tak asi těžko přehlédnete, že mám hrozně dlouhý krk. Kvůli tomu se mi ve škole posmívali a říkali mi – hele, žirafí krku, jaký počasí je dneska na Kilimandžáru? Dali jsme to pak no názvu té knížky, i když jako přezdívka to moc příjemné nebylo.

Když slyším češtinu, zažívám 'metafyzický orgasmus', říká autor bestselleru Gottland

Číst článek

A o čem tedy vyprávíte?
Původní nápad sepsat to vznikl tak, že se mě spousta čtenářů ptala – paní Hofmannová, tomu se snad ani nedá věřit, že se člověk chová tak, jak jste to udělala vy. Všeho jste se vzdala a zůstala tak daleko. Byla jste takový cvok už jako dítě? Nebo byli takhle blázniví vaši rodiče? A tyhle otázky se pořád vracely.

Jednoho dne jsem si uvědomila, že to nevím ani já sama a zajímá mě to. Dala jsem se do pátrání a uvědomila si, že jsem vždycky byla maličko jiná než ostatní. Začala jsem hledat dokumenty a vzpomínky, ptát se svých rodičů. Ti se mnou skvěle spolupracovali, za což jsem ji vděčná, protože to nebylo vždycky jednoduché. V té knížce je zkrátka můj životní příběh úplně od malička, moje vyrůstání, neustálé boje s bratry, s okolním světem.

Víte, byla jsem docela outsider. Byla jsem strašně vysoká, ve Švýcarsku, kde jsem vyrůstala, jsme přece jen jako Němci byli cizinci – to tehdy nebylo vůbec jednoduché. Vyrostla jsem v horách, takže i integrace ve vesnické škole, kam jsem chodila, byla dost složitá. Na druhou stranu jsem jako outsider hodně rychle zjistila, že se prostě musím učit o něco rychleji a umět si spoustu věcí vybojovat sama za sebe. Díky psaní jsem se znovu sblížila se svým otcem, se kterým jsem předtím patnáct let vůbec nemluvila. A ani on neměl lehký život, bylo to se mnou dost složité. Během rešerší ke knížce mi hodně vyprávěl, třeba příběhy z války, které jsem si z dětství nemohla pamatovat. Pak vás překvapí třeba taková informace, že se narodil v bývalém Československu! To se mě vlastně docela dotklo, říkala jsem si, no propána, jaká krev mi vlastně koluje v žilách...

Jste po celém světě známá jako autorka „Bílé Masajky", což je taky autobiografická knížka. Fikci jste nikdy nepsala? Nemáte někdy chuť si jen vymýšlet?
Ne. A ani si nemyslím, že bych uměla psát fikci. V mém psaní jsou nejdůležitější pocity, je v tom můj život. Hodně věcí si tak i uvědomím – ta pocitovost je pro mě naprosto klíčová. Nevím, možná i díky tomu moje knížky oslovují tolik čtenářů, jsou to prožité věci. A já to při psaní svým způsobem prožívám znovu.

Roky jste žila v Africe, teď jste ale už docela dlouho zpátky v Evropě. Umíte říct, kde jste doma?
Teď momentálně je to v Luganu, ve Švýcarsku, kde žiju. Musím říct, že je to čím dál silnější. Na začátku jsem z toho byla celá roztříštěná, strašně se mi stýskalo po Africe. Vrátila jsem se do Evropy tak nějak napůl, a pak se znovu musela stěhovat. Ale zapustila jsem tu kořeny a jsem tu doma, cítím to tak čím dál víc. Sice se tak po očku rozhlížím, kam povedou moje cesty, ale cítím, že se stahuju právě do Švýcarska.

A Afrika? Jaké místo má země, kontinent, kde jste strávila celé roky, ve vašem životě teď?
Naprosto zásadní místo. Afrika totiž ve všech životních otázkách hrála důležitou roli v celém mém vývoji a životě. A to nemluvím jen o citových vazbách. V Africe jsem poznala, kde mám svoje hranice. Zjistila jsem, jak může člověk být silný a co všechno přežije. To všechno mi ta země dala. Přivezla jsem si možná i určitou životní moudrost, zvyky, kterých se držím dodnes. Třeba hodně šetřím vodou. Nezabývám se tím, co bylo, co bude. Snažím se žít teď. Je mi jedno, co bude za dva tři roky. Důležitý je každý jednotlivý moment. To ve mně Afrika zanechala. A mám pocit, že jinak se žít ani nedá.

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru