'Z perfektních lidí máme strach,' říká Leïla Slimaniová. Román Něžná píseň představuje v Praze

Chůva, která zavraždí děti, o které se s láskou stará. To je hlavní postava románu Něžná píseň od francouzsko-marocké spisovatelky Leïly Slimaniové. Knihu, za kterou 35letá autorka dostala ve Francii Goncourtovu cenu, přijela představit do Prahy. „Ze čtenáře je vyšetřovatel a bude se snažit zjistit, ve kterém momentě se to celé zlomilo. Kdy se Louise začala projevovat vyšinutě,“ popsala autorka v rozhovoru pro Radiožurnál.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Francouzsko-marocká spisovatelka Leïla Slimaniová | Foto: Richard Klíčník | Zdroj: Nakladatelství Argo

Pro čtenáře může být tak trochu matoucí už název vaší knížky Něžná píseň. Je to totiž úplný opak příběhu, který vyprávíte. Proč?
Právě proto, aby to čtenáře zaujalo. Je to knížka o tom, jak jsou některé věci jen zdánlivé, klamavé. Máme pocit, že někoho známe a nakonec se z něj vyklube úplně jiný člověk. Té knížce jsem chtěla dát přesně tenhle rámec – pocit, že to bude taková sladká historka. A sladké nebo něžné to není ani náhodou. A něžná píseň, ukolébavka pro mě představuje úplně jiný svět. Zpíváte ukolébavky dětem, když mají strach. Pak se uklidní, usnou a úplně se vám vzdají. Ukolébavkou vlastně člověka tak trochu hypnotizujete, uspíte ho a už se nemůže bránit, je hrozně zranitelný. A když se podíváte na postavu chůvy Louisy, tak to je přesně ono. Jako by zpívala ukolébavku, a podmanila si tak rodinu, kde se stará o děti. A manipuluje ostatními tak, že si vůbec neuvědomují, co se s nimi děje.

Přehrát

00:00 / 00:00

Spisovatelka francouzsko-marockého původu Leïla Slimaniová přijela do Prahy představit svůj nejúspěšnější román Něžná píseň. Rozhovor s ní natáčela redaktorka Kateřina Svátková

Je to hodně intimní příběh, ve kterém se všechno děje za zavřenými dveřmi, nikdy nevíte, co dalšího přijde. Když mluvíte o Louise – od začátku je jasné, že je tak trochu divná, něco na ní nesedí. Je příliš dokonalá, zapouští kořeny všude, kam přijde. Je vlastně agresivní. Kde jste pro ni hledala inspiraci, aby byla jako postava uvěřitelná?
Na začátku jsem si řekla, že to právě musí být někdo úplně bezchybný. Když si ji mladí rodiče – Paul a Myriam – najímají, musí v ni mít absolutní důvěru. Mám pocit, že pro čtenáře je tahle bezchybnost do jisté míry hrůzostrašná.  Z perfektních lidí máme strach, jsme vůči nim podezíraví. Takhle jsem to s Louisou rozehrála a postupně jsem začala ukazovat i její slabé stránky. Agresivitu, osamělost, její obsese. Nesmělo to ale vyznít jednoznačně, takže jsem volila různé úhly pohledu. Vidíme, co si o ní myslí sousedka nebo třeba dítě, které vychovávala v minulosti. Čtenář myslím má díky tomu na Louisu trochu komplexnější pohled.

To je pravda. I otázka celé té dokonalosti. Rodina, kde Louise pracuje, na začátku rozhodně není dokonalá. Pak se to změní, Paul s Myriam jsou čím dál víc perfektní, neustále pracují, soustředí se na kariéru a neohlížejí se na to, že rodina je v troskách. Tenhle přílišný důraz na kariéru – je to tak trochu i kritika dnešní společnosti?
Ani ne tak kritika jako spíš konstatování, že je strašně těžké všechno zvládnout.  Zvlášť když jste žena a máte nějaké ambice v práci, zároveň ale chcete být dokonalou matkou a mít nějaký čas pro sebe a své přátele, žít společensky. Víte, já jsem třeba vyrůstala v atmosféře, kdy mi rodiče říkali: můžeš všechno zvládnout a být rovnocenná s muži. Můžeš mít ambice, být matkou, manželkou. Můžeš sama cestovat, když se ti zachce.

Jenže když jsem se v té situaci ocitla, bylo to najednou o dost těžší, než mi všichni říkali. Snažila jsem se překonat neustálý rozpor ve mně samotné, to, že žiju v určité neúplnosti. Postava Myriam takhle lituje, že zůstala s dětmi a vzdala kariéru. Když se to změní a ona začne pracovat, tak je celý den zavřená v kanceláři a je jí líto, že není s dětmi. Ve výsledku nemůže být nikdy spokojená.

'Starost o cizí děti'

Otevíráte tu i téma chův, které ve Francii velmi často pocházejí z různých částí Afriky…
To mi připadalo hodně zajímavé. Procházela jsem se pařížskými parky plnými chův s dětmi. Tyhle ženy často pocházejí třeba ze Senegalu, Pobřeží Slonoviny, ze severní Afriky ale i z Filipín nebo třeba z východní Evropy. Těch je ve Francii opravdu hodně. Jejich svět, to je obrazně řečeno ženský proletariát. Ženy, které k nám přicházejí z celého světa, aby se staraly o cizí děti.

Často nechají doma svoje vlastní děti a u nás se starají o děti v západních rodinách. To se mě přece jen hodně dotýká. Zároveň mě to trochu zaráží, protože ve Francii je takových žen spousta, ale jsou trochu neviditelné, děláme, že vlastně neexistují. Jenže bez nich by spousta francouzských žen vůbec nemohla žít tak, jak žijí. Moje knížka je tak trochu poctou všem těmhle ženám, cizím chůvám, které se přestěhují na jiný kontinent, aby se staraly o naše děti.

Louise je ale běloška, drobná blondýnka, tím vyčnívá. Teď ještě k tomu, jak vaše kniha začíná – je to scéna, ve které zjistíme, že zavraždila děti, o které se starala. Od začátku víme, jak to dopadne. Proč?
Mně to přišlo úplně automatické. Tuhle pasáž jsem napsala na jeden zátah a nikdy jsem ji nepřepsala - v té knize je jen několik částí, které jsem vůbec neupravovala. Když se na celý ten příběh podíváte, tak je to strašně banální. Kdybychom tam neměli tu vraždu, tak je to příběh o chůvě, která se stará o děti a uklízí… prostě každodenní život, nic moc by se tam nedělo, žádné velké zvraty.

Kdyby čtenář nevěděl, že to skončí vraždou, tak je to asi celkem nuda. Řekla byste si – no, mně je ale úplně ukradené, jak cizí chůva prožívá den s cizími dětmi. Tak jsem to prostě čtenáři nastavila tak, že otevřeně říkám: tenhle příběh je výjimečný a je tragický. Máte v ruce tu nejdůležitější informaci a díky tomu vám pak přijdou důležité i úplné detaily. Ze čtenáře je vyšetřovatel a bude se snažit zjistit, ve kterém momentě se to celé zlomilo. Kdy se Louise začala projevovat vyšinutě, kdy nastal problém.

Obrázek od Kundery

Teď ještě k vaší poslední knížce, která ve Francii způsobila docela rozruch – ještě nevyšla česky. Můžete mi o ní říct něco víc?
Ta knížka se jmenuje „Sex a lži“ a jsou to sebraná svědectví marockých žen, se kterými jsem mluvila o jejich sexualitě. Některé za mnou přišly samy, protože četly můj první román nazvaný „V lidožroutově zahradě“, který je příběhem ženy, která trpí závislostí na sexu. Některé ženy mi vyprávěly svůj příběh samy, některé jsem si vyhledala sama. Zajímala jsem se celkově o sexualitu žen v dnešní době v zemi, jako je Maroko.

Neodpustím si ještě poslední otázku. Když jste přijela do Prahy, máte nějaký vztah k české literatuře?
Hádejte, komu jsem věnovala svoji první knížku… Milanu Kunderovi! Ta hrdinka mojí první knihy, o které jsem mluvila, je úplně posedlá „Nesnesitelnou lehkostí bytí“. Mým životním snem bylo potkat se osobně s Milanem Kunderou. A když jsem svůj první román vydala, poslala jsem mu ji. A víte co? Poslal mi poštou krásný obrázek, který pro mě nakreslil a napsal mi, že mi za můj román moc děkuje. To pro mě byl jeden z nejkrásnějších dnů v životě.

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme