Některé příběhy se nesmějí zapomenout, říká slavný autor Chlapce v pruhovaném pyžamu
Spisovatel John Boyne prodal miliony knížek po celém světě, nejvíc se ale proslavil příběhem o době, kterou nikdy nezažil. Román Chlapec v pruhovaném pyžamu zasadil do období druhé světové války. Teď u nás vychází další jeho kniha s tématem holokaustu. Představil ji v Průmyslovém paláci v Praze na festivalu Svět knihy. „Čím víc knížek jsem napsal, tím jsem na sebe náročnější,“ řekl irský spisovatel Radiožurnálu.
Přijel jste do Prahy na Svět knihy, co tu českým čtenářům představíte?
Budu tu mluvit o své nejnovější knížce pro mladé čtenáře, která se jmenuje Chlapec na vrcholu hory. Stejně jako román Chlapec v pruhovaném pyžamu jsem příběh zasadil do období druhé světové války. Je to příběh malého chlapce, který žije se svojí tetou. Ta je hospodyní v Hitlerově usedlosti Berghof.
V Česku i po světě je nejslavnější právě Chlapec v pruhovaném pyžamu. Proč jste si vůbec vybral téma holokaustu? Nebylo už toho napsáno dost?
Nikdy toho nebude dost. Vždycky to bude téma, o kterém lidi budou psát a točit filmy a mluvit o něm – a tak je to ostatně správně, některé příběhy se prostě nesmějí zapomenout. Téma holokaustu mě vždycky úplně fascinovalo – už když jsem byl kluk. A snažil jsem se to celé pochopit. Najít v tom všem nějaký smysl. Ze všech svých knížek jsem o holokaustu napsal jen dvě. Ale považuji je za důležitou část svého díla.
Dnes (v pátek) odpoledne máte besedu s izraelským spisovatelem Uri Orlevem, mužem, který přežil holokaust. Co pro vás takové setkání znamená?
No, celé roky, co jsem psal knížky na tohle téma, tak jsem se potkával se spoustou lidí, kteří holokaust přežili. A vždycky jsem se trochu styděl. Někdo, kdo to zažil, toho samozřejmě ví asi tak milionkrát víc než já a rozumí tomu. Pro mě je to setkání rozhodně velkou ctí.
Když se ještě vrátím k Chlapci v pruhovaném pyžamu. Někteří kritici vám vytýkali, že prostě není možné to takhle psát, protože to tak nebylo. Musíte ale psát nějakou objektivní pravdu, protože to je o holokaustu? Je to literatura, nutně tam tedy pracujete s fikcí. Ale přesto – kdybyste to psal teď, vypadala by knížka jinak než před 10 lety?
Vůbec ne, můj román má podtitul „smyšlený příběh". Je to fikce a jejím zásadním poselstvím je morálka. Není to úplně smyšlené, na druhou stranu jsem to nepsal jako přesný popis věcí, co se staly. Pro mě je to příběh plný emocí. A já doufám, že hlavně mladé čtenáře to přivede k samotnému tématu a podnítí jejich zvědavost. Třeba se o tom budou chtít dozvědět něco víc. A možná si přečtou i nějakou odbornou knížku o tomhle zvláštním období naší historie.
Vaše poslední knížka Neviditelné běsy srdce je úplně jiná. Napsal jste částečně autobiografický román. Jak to celé vzniklo?
To je moje úplně nejnovější knížka, která nedávno vyšla ve Velké Británii. Příběh pokrývá 70 let v Irsku – od roku 1945 do roku 2015. Píšu o životě mladého homosexuála, kterého adoptují jako dítě. A právě kvůli své sexuální orientaci se dostane do hodně těžkých situací. V té knížce se snažím popsat, jak se Irsko za tu dobu změnilo. Vždycky to byla přísně katolická a konzervativní země. Nakonec ale Irsko bylo první zemí, kde byl povolen sňatek mezi homosexuály.
Bylo těžké o tom všem psát? Už proto, že je to částečně autobiografie... Hodně autorů se teď od těch úplně vymyšlených příběhů přechází k psaní o vlastní zemi, o dětství, o tom, jak vyrůstal v zemi, kde to třeba nebylo úplně jednoduché.
Jako spisovatel jsem přece jen zestárnul a posunul se. Čím víc knížek jsem napsal, tím jsem na sebe náročnější. Moje kariéra teď trvá deset – dvanáct let a o svojí zemi jsem ještě nic nenapsal; což většina autorů dělá. Takže ty poslední knížky pro dospělé jsou hodně irské. Pro mě je to vlastně dobré, protože jsem v sobě musel objevit velkou část paměti. Tam jsou vzpomínky na moje vlastní dětství, a vyrůstání.
Když jste přijel do Prahy, neodpustím si ještě jednu otázku: dá se tady najít inspirace k psaní?
V Praze už jsem byl několikrát a mám to tu opravdu moc rád. Doufám, že se za tu chvilku, co tu budu, stihnu podívat aspoň do Kafkova muzea a projít se po Karlově mostě. Mám tu pocit, že se svým způsobem vracím v čase - jen když se tu dívám na architekturu. Něco takového už ve spoustě zemí vůbec nevidíte. Je to vážně překrásné místo.
