Rock For People, pop pro holky a lidé pro hudbu
Třiadvacátý ročník festivalu Rock For People měl mezi svými headlinery populární skupiny jako Die Antwoord nebo Paramore. Zároveň ale ani letos nezapomněl na tvrdší muziku v podání Three Days Grace, Comeback Kid nebo Mastodon. Žánrové rozdíly byly v programu velké. V hudebním kolotoči se ale mažou.
Rock For People už pravděpodobně nedosáhne ambicí, které si vytvářel před pěti lety, kdy soutěžil o největší návštěvnost a touhu být lídrem mezi českými festivaly. Akce měla - a do současnosti má, problém vytvořit si vlastní obličej. I když zůstávají fanoušci věrni značce a každoročně se do Hradce Králové vrací (někteří dokonce od časů Českého Brodu, kde festival začínal), stále na letišti návštěvník potkává těžko popsatelnou skupinu lidí.
O to složitější je v současnosti jakékoliv zařazení, když se z na první pohled velkých metalových fandů vyklubou milovníci Mandrage a Chinasek. A podobná diverzita panuje i v dramaturgii.
Paramore na horské dráze
Letošními headlinery byly skupiny Paramore a Foster The People. První kapela má sice kořeny v rockové hudbě, která by do line-upu dobře zapadla, svým směřováním s posledními dvěma nahrávkami se ale naprosto vzdálila žánru, se kterým se proslavila před deseti lety. Jak sama zmínila zpěvačka Hayley Williamsová, jejich kariéra byla horskou dráhou.
Nejen hudebně, ale i v osobním životě, což se dost často promítalo právě i do produkce a obsazení ve skupině. Jak se zdá, kapela si ale na nějakou dobu našla své místo, kde se cítí dobře. A na diváka dokáže tento pocit přenést i z pódia.
Paramore byli hlavní hvězdou druhého dne. V obležení kapel jako Northlane, Mastodon a Slaves ale působili na hlavní stagi trochu osamoceně. První - někdy až na škodu trochu prořídlé, řady s dlouhovlasými chlapci v černých tričkách vystřídala děvčata, která vzhlíží k osmadvacetilété frontwomance. A poprávu.
Hayley Williamsová dokáže zabavit publikum po celou dobu. Skotačení mezi kolegy doplňuje čistým zpěvem, mezi písněmi s lidmi živě komunikuje a někdy jim dokonce svěří svůj mikrofon. Při pohledu do davu, který se nenechal odradit krátkou, ale o to intenzivnější sprškou z kolemprocházející bouřky, bylo vidět, že si show všichni užívají. Nejvíc právě ty dívky.
I když měl loni na stejném místě v podobném čase svůj prostor další z oblíbených pop idolů – Matty Healy s The 1975, nedokázal na sebe strhnout tolik pozornosti jako blondýna z Paramore. Nenápadná hrdinka, která si jasně obhájí změnu stylu. Jak u sebe a svojí hudby, tak v rámci večerního programu. Ve výsledku bylo jedno, jestli hrají Paramore punkovější hit Misery Business, nebo aktuální Hard Times, kde hrají prim groove kytary a synťáky.
Foster The People
Samostatnou jednotku v hlavním čase tvořili následující den i Foster The People. I když se slovní spojení „Foster The People play Rock For People" dalo z úst zpěváka Marka Fostera číst dvěma způsoby, rock je v jejich tvorbě tím méně zastoupeným žánrem. V kontextu festivalu až minoritně.
Přesto si opět své publikum našli. A není třeba si nalhávat, že hodně zvědavců přišlo hlavně kvůli skladbě Pumped Up Kicks, která udělala ze skupiny tak trochu oběti one-hit wonder. Neprávem, což potvrdili při svém 50minutovém setu. Do něho byly zařazeny i skladby z chystané novinky Sacred Hearts Club, které fanoušci bohužel neměli možnost dostatečně naposlouchat.
Z odehraných ukázek je navíc cítit, že Foster a spol jdou více naproti současným trendům a trochu tak ztrácejí na vlastní identitě, kterou si na dvou dosud vydaných albech vytvořili.
Sympatické bylo živé provedení, kdy se většinou skladby držely studiového originálu. Díky bohatému nástrojovému obsazení a propojování krátkými intermezzy ale dokázala skupina některé písně obarvit a lépe se tak přiblížit festivalové atmosféře.
Foster není suverénním showmanem, v rámci zpěvu ale předváděl skvělý výkon. I závěrečnou transformaci ve „znuděného vypravěče" ve zmiňované Pumped Up Kicks, zvládl dobře. Dav si tak mohl sborově zazpívat a zapískat potemnělou hymnu léta 2011.
Lidovost, která brání růst
Přesně v tom roce by skupina do lineupu Rock For People zapadla asi lépe. Na festivalu se poprvé objevili Paramore a kromě oblíbených My Chemical Romance nebo Sum 41 byly v programu i skupiny White Lies nebo Kele z Bloc Party.
Ano, Rock For People je opravdu pro lidi. A těch pětadvacet tisíc návštěvníků letos odcházelo dost pravděpodobně spokojeno. I přes povedené nápady jako je logo festivalu, barevné projekce, spolupráce s handicapovanými nebo seniory, VIP bar, široká nabídka jídla a pití, ale lidovost brání akci růst.
Na jednu stranu je Rock For People festivalem, který přejímá oblíbené trendy a skupiny z dalších evropských festivalů. Zároveň se ale nedokáže vymanit ze zaběhlého koloritu, který si za svou existenci vytvořil. Není to ani tak o dostatku nebo absenci silných a lákavých jmen. Spíš je to o zasazení do kontextu a orámování celé akce. V minulosti už přivezl festival spoustu zajímavých interpretů, ti z letošního roku ostudu taky neudělali. Památeční koncerty to ale nebyly.
