Vychází sborník To už se nikdy nebude opakovat. ‚Dvě scény bych si ale zopakoval,‘ říká publicista Doležal

Říká se, že k narozeninám by měl člověk od svých blízkých dostat ideálně něco, co je mu také blízké. Přátelé a rodina Miloše Doležala se touto myšlenkou řídili poctivě a pro spisovatele a publicistu vytvořili k jeho loňským 50. narozeninám speciální sborník. Publikace nese název To už se nikdy nebude opakovat a po úvodním slovu, které nastíní důležitý kontext, ji v rozhovoru představí sám Miloš Doležal.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Miloš Doležal na Vysočině, foto Aleš Formánek, zdroj facebook Miloše Doležala | Foto: facebook Miloše Doležala

Sborník, který redakčně poskládala nedávno zesnulá herečka, vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru a manželka Miloše Doležala Jana Doležalová Franková, tvoří básně, vzkazy, dopisy, ale i grafiky, fotografie a dokonce jeden notový zápis. Jsou to materiály vytvořené speciálně pro účely tohoto sborníku, ale i vybraná díla starší.

V knize tak můžeme narazit na jména jako Ivan Martin Jirous, Filip Topol, Václav Malý, Petr Placák, ale i na řadu všeobecně méně známých osobností, které se slovem a psaním, fotografováním nebo kresbou třeba primárně neživí. Celý sborník tak působí dojmem jedné velké hospodské sešlosti - jak ostatně Jana Franková v jeho závěru píše - kde vedle sebe sedí mnoho různých lidí, které vzájemně pojí různé životní roviny.

Doležal píše o zlu i Josefu Čapkovi. ‚Pro nacisty to byl šovinista, co zesměšňoval Vůdce,‘ říká

Číst článek

(Upozornění pro čtenáře: Redaktor se s respondentem osobně zná z Dismanova souboru a práce v Českém rozhlase. V rozhovoru si tedy tykají)

V rámci své práce se velmi často zabýváš rozmanitými, často i velmi komplikovanými, příběhy lidí. Jaký je to tedy pocit najednou číst v takovýchto drobných epizodkách svůj vlastní příběh, respektive jeho prozatímní část?
Měl jsem zvláštní pocit, protože souhrou těch zvláštních a tajemných okolností se sborník najednou paradoxně obrací. V mých očích je sborník dnes větší pocta Janě než mně. Je to takový její vzkaz nám. Ale jinak sborník neměl ani od začátku být holdem mého ega, já se sám moc nepěstuju, to mě vůbec nezajímá. Mě vždycky bavilo sledovat věci z odstupu jako takový kronikář. To zadání, které loni Jana našim přátelům posílala, bylo: Nepište o Doležalovi, ale pište o Vysočině. Takže to měla být spíš pocta mému domovu, který Jana tak velkoryse přijala a teď v něm i spočinula.

Nějakým způsobem je Vysočina zmíněná takřka v každém textu. Čím vlastně dokázala tolik lidí, nejen rodáků, okouzlit a oslovit?
U Jany, která pochází z vykořeněných Sudet, to byla nejspíš kontinuita dějin, rodová paměť a jejich předávání mezi generacemi, která ji na Vysočině přitahovala. A pak druhá věc - my jsme si tam před léty pořídili samotu, kde předtím žila samotářka Olina Pejšková, a tam člověk může krásně najít místo klidu a usebrání. A myslím, že tímhle Vysočina přitahuje více lidí.

Já jsem tam taky jeden čas sbíral po samotářích, dědcích a babkách různé zkazky, zaříkávadla, léčitelské rady a tak. A různé epizody o zmrzlých, mordech nebo zjevení nebožtíků se potom použily třeba i do divadelních her - mimo jiné i pro Dismančata. Takže to spojení praslova, literatury a konkrétního místa může být pro řadu citlivých lidí taky hodně silné.

Říkal jsi, že tě vždycky bavilo být kronikářem - Rudolf Křestan ve svém textu píše, že po padesátce se ti už konečně může říkat „bard z Vysočiny”, protože bard pod 50 let je podle něj jenom čekatel. Cítíš se být bardem z Vysočiny nebo jsou ti podobné přívlastky spíš proti srsti?
Ne, já se opravdu cítím být pozorovatelem, zapisovatelem a kronikářem. Říkat o sobě víc mi podle mě nepřísluší ani nesedí. Všechno je to vážně jen pocta mému rodnému kraji a hlavně lidem, kteří v něm žijí. Jan Stříbrný ve sborníku například píše o některých zavražděných Vysočiňácích v době komunismu. Václav Petrbok zase vypráví o německo-židovských autorech souvisejících s tou krajinou. Tihle lidé jsou vlastně také odpovědí na předchozí otázku. Ona ta Vysočina skutečně byla takovou zvláštní pevností, která komunistům nesmírně vadila, takže v 50. a 70. letech byla opravdu drcená a dodnes nese obrovské, možná bych řekl i nezhojitelné, stopy a rány. Ta pestrost historie Vysočiny a její strakatost se i krásně odráží ve sborníku.

Myslíš z hlediska žánrů a formátů, které se tam objevují?
Přesně tak. Jsou tam nejen příběhy a zkazky, které můžou třeba evokovat jednu moji knížku Jízdu na skle ochcanou strání, ale jsou tam taky dopisy, grafiky, básně, pohádky, „minipříběhy“ a tak.

Beseda o Josefu Toufarovi v Knihovně Václava Havla v roce 2020. | Foto: Alexandr Kobranov, facebook Miloše Doležala

Vedle Vysočiny je jedním z velmi častých motivů a předmětem vzkazů, básní nebo jiných textů také příběh Pátera Josefa Toufara, kterým se dlouhá léta zabýváš. Platí tady pořád role kronikáře nebo se tvá úloha mění? Když jde o příběh tak silný a klíčový - zvlášť tedy pro Vysočinu.
To je téma, které nás, co se tím zabýváme, překračuje. Já cítím, že jsem byl opravdu jen ten, který v určité dějinné chvíli napsal knížku, která řadě lidí, nejen věřících, dokázala trochu otevřít oči. Jako kdyby se podařilo do dějin vrátit osobnost, která tady existovala, kolem které byl a je takový zvláštní opar tajemství a já jsem jí jen pomohl vrátit vlastní příběh, identitu.

Řadu lidí, kteří jsou aktéry toufarovského příběhu, jsem znal od mládí, takže i proto jsem k tomu měl a celý život mám tak blízko. Ale od začátku to vnímám jako téma, které výrazně souvisí s našimi novodobými dějinami a výrazně překračuje nejen mě, ale i vysočinský region.

Vyjmenovali jsme teď řadu témat a životních rovin, které jsou pro tebe důležité nebo tě nějak vystihují. Je ale nějaká rovina Miloše Doležala, která tam obsažená není?
O tom jsem zatím vůbec nepřemýšlel. Možná, že tam není reflektována moje „sportovní kariéra“. Protože já jsem byl jeden čas závodním cyklistou a fotbalovým brankářem. V posledních letech jsme vždycky hráli jednou za rok u nás na Vysočině fotbalové turnaje - většinou to bylo FC Pejškovna proti zbytku světa. Občas dokonce přijeli i někteří ligoví hráči jako náš kamarád Marek Hanousek nebo internacionál Dukly Praha Ján Geleta. Takže moje sportovní kariéra ve sborníku asi chybí. Ale je to jistě dobře, protože jsem nebyl moc dobrý brankář. Od Marka jsem dostal několik gólů mezi nohy a prohráli jsme asi 25:1.

Před 70 lety zemřel na následky mučení farář Josef Toufar. Utýrala ho Státní bezpečnost

Číst článek

Může si podle tebe přečíst sborník i ten, kdo nezná Vysočinu, tebe nebo tvoji práci?
Já to asi nedokážu úplně objektivně posoudit, ale rozhodně bych si to přál. Kdybych si takový sborník pořídil nebo se mi dostal do ruky, tak bych na tu Vysočinu - krabatinu jel. Nějak bych se tam potuloval, čmuchal tam zajímavá místa a možná bych toho pana Doležala i navštívil. Nevím tedy, jestli on by mě přijal, protože pan Doležal má hodně drsného a zlého psa, takže by návštěvníka možná i vyhnal. Každopádně si myslím, že jako čtenář toho sborníku bych Vysočinu prostě nevynechal, z D1 tam sjel a chvilku tam i pobyl. V té knížce jsou také fotky a kresby, tak bych třeba i porovnával, jestli se kreslíř nebo fotograf trefil.

Takže to lidé vlastně můžou brát, když to řeknu s nadsázkou, i jako takové oddechové čtení?
Právě, je třeba říct, že to není žádný smrtelně vážný sborník. Je tam řada vtipných příběhů a drobností ze života, které jsou dost legrační. Třeba je tam Ivanova (Ivan Hamerník) vzpomínka, jak šel za námi kdysi poprvé a dětem nesl velkou perníkovou chaloupku. A protože blbě vystoupil, tak šel asi 15 kilometrů pěšky s perníkovou chaloupkou nad hlavou a zdřevěněla mu ruka.

Nebo je tam příběh, jak k nám Vladimír (Vladimír Herák) jel na kole v saku z Příbrami a pak se snažil dát ještě na nosič akordeon. Spisovatelka Eda Kriseová tam popisuje příběhy několika krásných vysočinských blázínků - takových poťapaných, ale řekl bych až svatých lidí. Takže to rozhodně není žádná mramorizace.

70. výročí od zavraždění Josefa Toufara příslušníky StB. | Foto: Vojtěch Vlk, facebook Miloše Doležala

Název sborníku se v úplně posledním textu vysvětluje jako tvůj způsob brojení proti prchavosti času. Brojíš proti prchavosti času?
Ano. Celou svojí tvorbou. Proti předčasným odchodům ze scény nebo z hospody nebo ze života. Je to skutečně takové moje žadonění. Ale jsem si zároveň, vlastně čím dál tím naléhavěji vědomý, že jsme tady na světě všichni jenom jako hosté a že všechny chvíle jsou velmi vzácné. A vzácné je i to, že si můžeme příběhy, co známe, společně vyprávět a existovat v nějakém společenství. A všemi okolnostmi, které se nám staly v posledních týdnech, dostává ten sborník ještě další, zvláštní rozměr. Dneska ten titul vlastně chápu jako její vzkaz.

Kdyby se někdy něco opakovat mohlo, co by bylo tvým to? Co by sis zopakoval?
Zopakoval bych si rád dvě scény. Zaprvé to, jak jsme se s Janou seznámili. To jsem byl takový novinářský kandrdas, začal jsem pracovat v Divadle za branou a požádal jsem Janu, tehdy slavnou herečku, o rozhovor. Byl jsem nesmírně nervózní, různě jsem se ošíval, drbal, koktal a Jana se na mě dívala úplně s klidem a říkala: „No, tak já Vám na ty otázky odpovím.“ Pak jsme se během pár týdnů seznámili a do sebe se vášnivě zamilovali. Tak to bych chtěl, aby se vrátilo.

A ta druhá scéna - jednou jsme s Janou jeli na Vysočinu a ona byla zrovna v pokročilém stadiu těhotenství s naší dcerou Aničkou. Už to na ní bylo zřetelně vidět, byla v šestém či sedmém měsíci. Šli jsme tehdy na nějaký delší výlet asi 20 kilometrů dlouhý a Jana už potom nemohla. Tak jsme začali stopovat auta a jediný, kdo nám zastavil, byl černý pohřebák. Nasedli jsme a pán, který auto řídil, najednou říká: „To je zvláštní. V jednom autě vezu nebožtíka a současně dítě, které se teprve narodí.“ Byla to opravdu taková zvláštní mezichvíle – na hranici mezi časem a prostorem.

Josef Kaňka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme