‚Nikdo z nás nečekal, že je to poslední loučení.‘ Dokument Černé zlato dokresluje dramata snímku Dukla 61
Pracovali v nelidských podmínkách, motivováni ideologií, která jim slibovala odměny a důstojný život pro jejich rodiny. I když to byla špinavá práce, byli na ni náležitě hrdí. Ačkoli do ní každý den přicházeli s tím, že už se nemusejí vrátit. Dvoudílný dokument Černé zlato ukazuje havířství jako mentalitu minulého století, na kterou se spolu s jejími tragédiemi pomalu zapomíná.
Důl Doubrava: 24 mrtvých. Důl Antonín Zápotocký: 8 mrtvých. Důl Barbora: 14 mrtvých. Důl Dukla: 108 mrtvých.
Hornictví nikdy nebyla práce s velkými bezpečnostními jistotami. Dělalo se v horku, prachu, tmě a stísněných prostorách, což se po letech podepsalo na zdraví. V několik kilometrů dlouhých tunelech se nedalo odskočit si jen tak na záchod. Drobná zranění a oděrky se ignorovaly („Počůrej si to a bude!“). V dýchacích maskách se po pár hodinách nedalo dýchat. Materiál na helmách způsoboval ekzém.
Lidská chyba způsobila katastrofu. Česká televize se vrací k hornické tragédii ve snímku Dukla 1961
Číst článek
Havíři denně přicházeli na zdravotku s poraněními, jednou či dvakrát do roka pak přišel „smrťák“. Plán pětiletky se ale musel plnit. I když se tak pracovalo jen pět dní v týdnu, intenzita stoupla – a ustoupila bezpečnost. Bez ní potom nezvratně docházelo ke katastrofám.
K té největší důlní tragédii v poválečné historii došlo 7. července 1961 v tehdejším nejmladším městě republiky. V jedenácté sloji místního dolu Dukla začal hořet pásový dopravník. Spodiny s kouřem postupně přes nevyhovující dřevěné dveře zachvátily i osmou sloj, kde uvěznily desítky havířů. Na nehodu se zareagovalo příliš pozdě. Nebylo čím hasit. A 108 horníků se nakonec udusilo. Jejich těla vyprostili až po týdnu.
„Kritický den. Nikdo z nás nečekal, že je to poslední loučení, jak odcházíme na tu šachtu,“ vzpomíná důlní technik Ervín Urbanczyk. Dukelské neštěstí nakonec vedlo ke zpřísnění bezpečnostních podmínek. Navždy však současně poznamenalo několik generací rodin i celý ostravský region.
Ve dvoudílném snímku Davida Ondříčka Dukla 61 zastupují typickou havířskou rodinu Šlachtovi. Otec (Marek Taclík) a nejstarší syn (Oskar Hes) jsou „dukláci“, matka Martha Issová se stará o domácnost. Předtím, než se vyprávění dostane k samotné katastrofě, nahlédneme do jejich soukromého života v havířovském paneláku i za brány Dukly, kde se nářeční mluva plní vulgarismy a konflikty řeší násilím.
Dvoudílný dokument Černé zlato režisérů Jakuba Režného a Báry Kopecké toto rozdělení kopíruje. V první části s názvem Ja sem haviř, kdo je vic ukazuje na lidský aspekt havířské profese. Pamětníci a historici ve filmu otevřeně mluví o klaustrofobii a alkoholismu horníků stejně jako o záletnictví jejich znuděných žen nebo vykreslují tísnivou realitu hornických vesnic plných plísně a prachu, které předcházely sídlištím. To vše kontrastují s významností hornické práce, za niž se sbíraly rekordy a na svou dobu i velké peníze.
Následující část Nehody a procesy připomíná tragédie, které přišly před Duklou. Po výrazně lehčím a humornějším úvodním filmu tudíž dokument podobně jako Ondříčkovo hrané drama nabírá mnohem temnějších kontur. Nesčítá přitom jen mrtvé pod zemí, ale i oběti vykonstruovaných politických procesů, které semlel systém ve snaze odvést pozornost od skutečných příčin neštěstí.
Od tolik specifické hornické mentality, která bude velké části diváků neznámá, tedy přejde k obecnějším a mnohem srozumitelnějším zvěrstvům režimu – i když stále zasazených do kontextu, o němž se ve společnosti ani v rámci dějepisu nemluví dostatečně.
Černé zlato
dokument
ČR, 2018, 104 min
Režie:
Jakub Režný, Bára Kopecká
Hodnocení: 70 %
Černé zlato tím maximálně plní své zadání paralelně dokreslit a vysvětlit situace z Dukly 61 i fungovat zároveň jako samostatný vstupní materiál do mysli československých horníků a ke tragédiím, které jejich profesi provázely.
Formátově přitom dokumentu sedí spojení archivních i současných záběrů (jimiž se nenápadně proplétá skladba Mescaline od Abela Korzeniowskiho) s výpověďmi, jež se někdy navzájem vyvracejí. Ačkoli ne každý možná přistoupí na to, že faktografie ustupuje osobnímu prožitku a vzpomínkám.
Škoda jen, že podobné programování nevyšlo i u nedávného historického snímku Bůh s námi o událostech pražské defenestrace z roku 1618. U něj sice tvůrci také natočili paralelně dokument, ten ale televize odvysílá až na podzim. Právě u filmu Zdeňka Jiráského by troška objasnění byla potřeba daleko víc.
Druhý díl snímku Dukla 61 uvedla v neděli od 20.15 ČT 1. Následuje dokument Černé zlato (díl s názvem Nehody a procesy) v pondělí 4. června na ČT2 od 21.05. Všechny pořady budou po premiéře dostupné také na iVysílání.