David Suchet: Hercule Poirot je výraznou částí mého života, ale opravdu jen částí

Fotografie je vášní Davida Sucheta | Foto: David Suchet | Zdroj: Archiv autora

Na jevišti se poprvé představil v osmi letech v roli ústřice. Nyní je Sir David Suchet jedním z nejznámějších britských herců. Byť má za sebou řadu ikonických rolí, do popularity pravděpodobně nic nepřekoná Hercula Poirota, baculatého okouzlujícího detektiva s buřinkou a hůlkou. Ve své nové autobiografii se ale snaží poirotovský opar trochu rozptýlit. Prostřednictvím svého koníčku – fotografií. Nejen o něm promluvil v rozhovoru pro Radiožurnál.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Ve vaší rodině byla a je řada inspirativních osobností. Dědeček byl reportážní fotograf, který ve vás také vypěstoval lásku k této disciplíně, otec lékař, bratr uznávaný reportér, s nímž jste navíc hrál i v jazzové kapele na bicí. Proč jste se tedy rozhodl stát hercem, a ne fotografem, doktorem nebo dokumentaristou?
Původně jsem chtěl být doktor jako otec, ale brzy jsem zjistil, že můj mozek není tak vědecky založený, jak by asi měl být.

Dokument mě také lákal, ale v 16 letech, když jsem stál na kraji jeviště divadla Royal Court, se to vše zlomilo. Prohlížel jsem si místo, kde ještě před chvílí seděli lidé, kde se bourá jeden svět a vzniká další, nový. Vlastně to nemělo nic společného s herectvím jako takovým. Jen jsem se díval a říkal si: „Jaký neobyčejný je svět umění! Tady chci strávit svůj život.“

Máte v hlavě nějaké životní obrazy nebo scény, které jste nikdy nevyfotil, a přesto si je do detailu pamatujete? Stačí to mít takto v hlavě, nebo vás mrzí, že ta fotografie neexistuje?
Fotografie si vlastně nikdy dopředu neplánuji, takže toho, že zrovna nemám fotoaparát na krku, lituji skoro pořád. Je spousta nádherných všedních momentů a je těžké vybrat jeden konkrétní. Za všechny můžu jmenovat například dovolenou v Itálii s prarodiči. Šli tehdy vedle sebe, drželi se za ruce a bylo to krásné. To bych opravdu rád zachytil.

Sheila Ferrisová, manželka Davida Sucheta | Foto: David Suchet | Zdroj: Archiv autora

V jedné kapitole se také věnujete tématu slávy a všem spíše negativním věcem okolo ní. Slavným se může stát téměř kdokoliv i za ne příliš kvalitní věci. Zároveň ale může fungovat i jako ocenění za to, že člověk dělá svou práci dobře. Je tedy špatně, když chce herec být slavný?
Jsou různé druhy slávy, které je třeba rozlišovat. Slávu samozřejmě můžeme chápat jako uznání něčího talentu. Ale pak jsou tu i lidé, kteří vyhledávají slávu právě jen kvůli slávě. Chtít být slavným určitě není špatně. Ale měl by to být vedlejší efekt dobře odvedené práce, a ne hlavní cíl.

Podobě jako slávu také analyzujete proměnu filmového průmyslu, zejména toho amerického. Mění se nějak i divadelní prostředí, nebo je tato oblast více stabilní a tradiční?
Divadlo se také mění, ale trochu jiným způsobem než film. Divadlo je umělecká disciplína, která vždy reflektovala dobu. A když se mění společnost, mění se jistým způsobem i divadlo a jeho témata. Dnes se třeba píše o genderových nebo rasových tématech a stále víc se na jevišti zaobíráme vážnějšími problémy naší existence. To ale vůbec není na škodu. Divadlo se mění nepřetržitě a je to dobře.

Není to dávno, co jste od královny získal rytířský titul. Žije se vám s vědomím, že jste sir, jinak, nebo je vše úplně stejné jako předtím?
Je to pro mě hodně nové. Najednou mi skrz dveře chodí pošta s oslovením Sir David Suchet. V ten moment si říkám: „Páni, to jsem vážně já?“ Je to pro mě velká čest být takto uznán za svou práci. Je to vlastně ten typ slávy, o kterém jsem mluvil. Není to sláva, která mě staví před ostatní, ale jen uznává, že jsem udělal něco hezkého. Ale pevně doufám, že mě osobně v žádném ohledu nezmění.

Před chvílí jsme zmínili vaši bubenickou kariéru. Jak důležitý je pro vás v životě rytmus? Jste spíš takový roztržitý a chaotický jako jazzové bubny, nebo udržujete ten poirotovský řád?
Pořádek ve věcech mám hodně rád, jsem v tomhle ohledu takový poirotovský. Celkově mám rád rytmus světa. Třeba roční období nebo stárnutí. Všechno, co v pravidelném rytmu ovlivňuje náš celý život. I proto jsem si vybral bubny, které mají historii už v pravěkých dobách. Už tam byl rytmus potřeba. Je to něco, co mě vždycky fascinovalo.

David Suchet na autoportrétu | Foto: David Suchet | Zdroj: Archiv autora

Poirot? Jen část života

O Poirotovi se v knize zmiňujete vlastně velmi okrajově, je to záměr? Ukázat lidem, že se váš život netočí jen okolo této role?
Poirotovi se speciálně věnuji v knize Poirot a já. Za objektivem je ale kniha o tom, jaký jsem, o mém životě. Jeho výraznou část samozřejmě Poirot tvoří, ale je to jenom část. A tak není důvod jí dávat větší váhu než ostatním

Když jste do toho dlouhého poirotovského kolotoče vstupoval, tušil jste, jakým fenoménem se seriál stane?
Absolutně ne. Upřímně: myslel jsem si, že natočíme první sérii, skončíme a půjdeme dál. To, že mi pak začaly chodit dopisy od fanoušků z celého světa, bylo velmi překvapivé. Dodnes vím, kde seriál zrovna vysílají, protože mi odtamtud začne chodit pošta. Na začátku jsem úspěch vážně nečekal. Nikdy jsem vlastně ani nevěděl, jestli se bude příští rok pokračovat, protože jsem podpisoval smlouvy vždy jen na jeden rok.

Hrál jste Poirota 25 let pořád stejně nebo se ta postava v průběhu nějak vyvíjela? Ať už přirozeně, nebo třeba na popud vašeho hereckého kouče a přítele Harolda Guskina?
Snažil jsem se být hlavně konzistentní a maximálně vycházet z předlohy Agathy Christie. Takže když se ona rozhodla, že se Poirot v něčem změní, udělal jsem to tak i já. I takové maličkosti, jako když detektiv přešel z kapesních hodinek na náramkové, na které si ovšem nezvykl, a tak je vyměnil zase zpátky.

Charakterově se postava změní až úplně ke konci, kde najednou z ničeho nic zestárne. A pamatuji si, jak jeden novinář vtipně poznamenal, že jsem tuhle proměnu díky 25 rokům v roli zvládl dobře a dovolil jsem Poirotovi zestárnout. No, asi jsem neměl na výběr.

Momentka z natáčení Hercula Poirota | Foto: David Suchet | Zdroj: Archiv autora

Poirotovy příběhy teď nově ve filmových verzích zpracovává režisér a zároveň herec hlavní postavy Kenneth Branagh. Viděl jste jeho verzi? Jak se vám sledovalo, když postavu, se kterou jste vy žil 25 let, hraje najednou někdo jiný?
Záměrně jsem se na jeho provedení nepodíval a ani nepodívám. Není to z nějaké zášti nebo že bych snad nedokázal sledovat, jak hraje Poirota někdo jiný, to vůbec ne. Jenom vím, že by se mě každý ptal, co si o tom myslím, a doufal, že novou interpretaci buď zhaním, nebo nekonečně vychválím. A když žádný film neuvidím, nemůžu si udělat názor.

V podstatě každá kapitola ve vaší knize končí tím, že vám to něco, o čem zrovna píšete, přináší do života radost. Co vám, zvlášť v této nelehké době, přináší radost do života?
Vždycky jsem se těšil ze všedních věcí. Z přirozeného světa, ve kterém žijeme. Je plno věcí, které nás tlačí nebo jsme kvůli ním nešťastní – politika, nemoci nebo třeba i to, že je teď dřív tma. V takové momenty se ale vždycky obracím k přírodě a sleduji jen to, jak všechno kolem nás jednoduše pokračuje dál. Okolo nás jsou pořád krásné věci, jen si musíme dát tu práci je najít. V tom mi pomáhá třeba i víra. Ta mi dává naději a naděje mi dává radost.

Josef Kaňka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme