SERIÁL VS. REALITA: Trojice potápěčů, likvidátoři, bioroboti. Kdo byli hrdinové černobylské tragédie?
Mohutná exploze, která 26. dubna 1986 v 1.23 ráno otřásla jadernou elektrárnou Černobyl, mohla nejen pro Evropu představovat katastrofu nepředstavitelných rozměrů. Nestalo se tak díky oběti tisíců sovětských žen a mužů, kteří se vystavili často smrtící dávce radioaktivního záření, jen aby podobný osud nepotkal miliony dalších. Jejich příběhy připomíná pětidílná minisérie z produkce společností HBO a Sky. Nakolik se ale drží skutečnosti?
Upozorňujeme, že článek může prozrazovat děj prvních čtyř epizod minisérie Černobyl.
Hasiči
Celkem 31 pracovníků černobylské elektrárny a povolaných hasičů zemřelo v den havárie nebo v následujících dnech na následky radiace.
V minisérii HBO zastupuje zkušenost zasahujících hasičů Vasilij Ignatěnko (Adam Nagaitis) a jeho těhotná manželka Ludmila (Jessie Buckleyová). Obě postavy jsou skutečné. Ignatěnko byl seržant, jehož posádka dorazila k elektrárně jako první, a to pouhých 12 minut po výbuchu. Při pokusu uhasit střechu byl zasažen smrtelnou dávkou radiace.
Jeho přeživší manželka Ludmila později sdílela své vzpomínky na černobylskou tragédii s běloruskou spisovatelkou a novinářkou Světlanou Alexijevičovou. Spolu s dalšími očitými výpověďmi vyšly v roce 2015 v knize Modlitba za Černobyl: kronika budoucnosti.
Za Vasilijem jela do nemocnice v Moskvě. Nejdříve uplatila paní u vchodu, aby ji pustila dovnitř. Aby přemluvila i lékaře, předstírala, že už má dvě děti. K manželovi směla na 30 minut, nesměla ho však objímat ani líbat. Nejdříve nebyl opuchlý, pak se ale jeho kůže začala postupně loupat.
„Zachránilo mě, že se to stalo tak rychle. Nebyl čas myslet, nebyl čas plakat. Byla to nemocnice pro lidi s akutní nemocí z ozáření. Čtrnáct dní. Za čtrnáct dní člověk zemře,“ cituje její slova britský The Guardian.
„Řekla jsem zdravotní sestře, že umírá. A ona mi řekla, co jsem čekala: že dostal dávku 1600 rentgenů. Čtyři sta jsou smrtelná dávka. Řekla mi, že sedím vedle jaderného reaktoru.“
Ignatěnko byl pohřben do zinkové rakve ve slavnostní výstroji. Jen boty mu neobuli, protože měl oteklé nohy. V televizní adaptaci je proto Ludmila v dané scéně drží v rukou. Jejich dcera Natašenka zemřela čtyři hodiny po porodu.
Hromada stále radioaktivního oblečení hasičů, kteří byli povoláni k požáru černobylské elektrárny.
Komise pro vyšetřování
Komisi vyšetřující černobylskou havárii vedl Valerij Legasov (Jared Hariss), sovětský fyzik z Kurčatovova institutu a spoluautor reaktoru typu RBMK-1000. Svá zjištění prezentoval v srpnu 1986 Mezinárodní agentuře pro atomovou energii ve Vídni. Kvůli politickým tlakům se ale plné znění zprávy podařilo zveřejnit až po jeho smrti. Oběsil se dva roky po černobylském neštěstí.
Vyšetřovací komisi dohlížel Boris Ščerbina (Stellan Skarsgård), místopředseda sovětské vlády. Na místo tragédie dorazil 18 hodin po výbuchu. O dalších 18 hodin později nechal nařídit evakuaci blízkého města Pripjať. Zemřel v roce 1990.
V minisérii HBO hraje výraznou roli také jaderná fyzička Ulana Chomjuková (Emily Watsonová). Její postava nicméně nemá reálnou předlohu. Scenárista Craig Mazin ji stvořil, aby v seriálu zastupovala početnou skupinu žen, které v Sovětském svazu pracovaly ve vědě či medicíně.
Trojice potápěčů
Takzvaný „sebevražedný oddíl“ tvořila trojice potápěčů (Alexej Ananěnko, Valerij Bespalov a Boris Baranov), pracovníků elektrárny, kteří dostali za úkol odčerpat vodu z nádrží pod jaderným reaktorem. Předešlo se tak termální explozi, která by rozšířila radioaktivitu až k Litvě či tehdejšímu Československu.
Tento krok zachránil miliony lidí od zkázy. Podle Andrewa Leatherbarrowa, autora knihy Chernobyl 01:23:40, ovšem nešlo o tak dramatický zásah, jak uvádějí některé zdroje. Trojice mužů nevstupovala do kontaminované vody jako první. Před nimi už v nádržích probíhalo měření radiace. Hasiči navíc podstatnou část vody odčerpali, takže se brodili vodou zhruba po kolena.
„Stále ale šli do poškozeného suterénu, kde nebylo vidět na krok a k nim si propalovalo cestu spálené jádro reaktoru,“ uvádí Leatherbarrow.
Všichni tři i po svém slavném činu pracovali v energetickém průmyslu. Ananěnko a Bespalov jsou stále naživu, Baranov zemřel v roce 2005 na infarkt.
Horníci
Aby se předešlo zamoření spodních vod, byli z Tuly či Donbasu povoláni horníci. Ti měli za úkol pod elektrárnou prorazit chodbu, kterou by pod reaktor dopravili tepelný výměník. Zprávy o tom, jestli kvůli nesnesitelnému horku v tunelu skutečně pracovali nazí, se různí.
„Přišlo mi důležité ukázat, že ne všichni šli do Černobylu ze strachu. Ano, spousta z nich měla na hlavu v podstatě namířenou zbraň, ale pak tam byli lidé, kteří šli, protože se rozhodli dělat svou práci. I když je to stálo život,“ popsal Craig Mazin v rozhovoru pro server IndieWire.
Radioaktivní látky se přes betonovou podlož nikdy nedostaly. Zhruba čtvrtina horníků zemřela na rakovinu nebo jiné problémy způsobené radiací.
Likvidátoři
Lidem, kteří odstraňovali následky jaderné havárie, se říkalo likvidátoři. Dohromady jich bylo několik stovek tisíc. Šlo zejména o vojáky a dobrovolníky z řad civilistů, kteří měli za úkol například odstranit kontaminované suroviny nebo se – třeba jako seriálový Pavel (Barry Keoghan) – podíleli na vybíjení domácích zvířat, která zůstala v evakuovaných oblastech.
Seriál Černobyl očima Drábové: Není lehké se na něj dívat, ale vidět by ho měl každý. Když to vydrží
Číst článek
Arkadij Filin, jeden z černobylských likvidátorů, popsal Světlaně Alexijevičové svou práci následovně: „Bydleli jsme v lese, ve stanech, 200 kilometrů od reaktoru, jako partyzáni. Bylo nám mezi 25 a 40, někteří z nás měli univerzitní tituly. Já jsem třeba učitel dějepisu. Místo kulometů nám dali lopaty. Zahrabávali jsme odpadky a zahrady. Ženy ve vesnicích nás sledovaly a křižovaly se. Měli jsme rukavice, respirátory a chirurgické obleky. Pražilo na nás slunce. Zjevili jsme se v jejich zahradách jako démoni. Nechápaly, proč ty zahrady musíme zahrabat, vytrhat jejich česnek a zelí, když vypadaly jako obyčejný česnek a obyčejné zelí. Křižovaly se a říkaly: Chlapci, co se to děje? To je konec světa?“
Mezi likvidátory ovšem patřili i třeba policisté, novináři, uklízečky či piloti. Seriál ve druhé epizodě ukazuje, jak se při pokusu uhasit požár elektrárny jeden z vrtulníků zřítil. K tomu skutečně došlo, ale až v říjnu 1986 při dekontaminaci budov a stavbě sarkofágu, který zakrývá havarovaný čtvrtý reaktor.
Vrtulník Mi8 tehdy zavadil o lana jeřábu, který stál poblíž reaktoru. Všichni čtyři členové posádky zahynuli.
Záběry trosek čtvrtého bloku černobylské elektrárny a následné zřícení vrtulníku Mi8.
Bioroboti
Zvláštní skupinu likvidátorů tvořily zhruba tři tisíce mužů, kteří ze střechy elektrárny odstraňovali desítky tun radioaktivního odpadu. Měli na to vždy jen omezený čas – zhruba 90 sekund – a následně museli vyhodit nejen lopaty, ale i ochranné oblečení.
Sovětské vedení se k jejich využití uchýlilo poté, co všechny na dálku ovládané stroje přestaly v toxickém prostředí fungovat. Na střeše byli „bioroboti“ vystaveni radioaktivnímu záření úměrnému zhruba 1200 vyšetření rentgenem.
Informace o tom, kolik likvidátorů na následky záření zemřelo, se rozcházejí.
Takzvaní černobylští bioroboti při práci.
Závěrečná pátá epizoda minisérie se podle Craiga Mazina obejde bez zbraní a umírání. Diváci konečně uvidí, proč reaktor RBMK explodoval a co vedlo Valerije Legasova k sebevraždě. Další podrobnosti o přípravách Černobylu nabízí podcast, který tvůrci seriálu ke každé epizodě připravují.
