Než jdu na Funèse, musím mít dva dny hlasový klid, říká imitátor Faltus. Napodobit umí přes 250 hlasů
Narodil se v Ústí nad Orlicí, vyrůstal a žije v Letohradě, vyučil se elektromechanikem a večerně vystudoval elektrotechnickou průmyslovku. Za to, že je dnes jedním z nejlepších imitátorů, může prý Příbramský permoník. Václav Faltus umí napodobit přes 250 hlasů. Před publikem poprvé vystoupil v roce 1980. „Já věděl, že tohle pro mě bude jednou to pravé ořechové,“ říká imitátor v rozhovoru pro Český rozhlas České Budějovice.
Jsou situace, kdy si nejste jistý, jestli to, jak mluvíte, je váš vlastní hlas?
To je pravda, teď jsem přijel rychlíkem, v kupé bylo veselo a já akorát promluvil na paní průvodčí za sebe, ale potom ty hlasy byly další a další a bylo nás plné kupé.
Za všechno prý může Příbramský permoník. Jak se zasloužil o to, že se z elektromechanika stal imitátor?
Tenkrát mě tam někdo přihlásil, mně se tam moc nechtělo. Je to soutěž humoru a satiry, já si říkal, že to bude jen tak na zkušenou. Připravil jsem si pár hlasů, tenkrát jich ještě moc nebylo. A když ta soutěž skončila, tak mě pozvali do Radiožurnálu a hned do živého vysílání. Tak jsem do toho byl tak pěkně „hozenej“. Tak to vlastně začalo.
Svých hostů se na začátku ptám, po kom zdědili talent. Jak je to ve vašem případě?
U nás bylo vždycky veselo, tatínek byl veselý, maminka taky a u nás ta bránice dostala vždycky zabrat. Já se k tomu nikdy nenutil. Šel jsem do oboru elektro, i když nejsem technický typ. Já věděl, že tohle pro mě bude jednou to pravé ořechové, ale nerozjížděl jsem to rychle.
Je lepší jenom hlas poslouchat, nebo se zároveň dívat na obraz a učit se gesta?
K tomu mě trošku přivedl dabing, protože jsem nikdy netušil, že se dám na dabing. Když se mi ozvali, že budou nějaké filmy. Pan Filipovský nadaboval 25 filmů ze 125, tedy pětinu. Já jsem si ho na filmu Křidýlko nebo stehýnko trénoval, a když jsme jeli někam ke Špindlerovu Mlýnu a zastavila nás červená baterka, policajt byl přísný, já stáhl okýnko a udělal jsem Funèse. Tím to začalo. A tak mi nabídli film Jak vykrást banku.
Váš oblíbenec Karel Gott říká, že když se žloutek s bílkem v krku mísí, je to pro hlasivky to pravé. Je to tak?
A olivový olej, mi říkal Karel Gott. Jednou mi někdo volal a ozvalo se tam ‚Tady je Karel Gott‘. Já si říkal – no ten ho umí! Konečně dobrý imitátor! Ale byl to opravdu on.
Jak vykrást banku byl jeden ze skvělých filmů, ve kterém hrál Louis de Funès. Je to to nejtěžší, co jste kdy daboval?
Je. Určitě. Protože právě tenhle hlas je hodně náročný. Tam musíte ty hlasivky zmáčknout, ale jde o to, že musíte sledovat obrazovku a čas.
Dabuju 'z leknutí', film namluvím za tři hodiny, Filipovský na to měl 12 dní, říká Švarc
Číst článek
Když přišla nabídka, abyste tuhle práci dělal, už jste měl Františka Filipovského ve svém repertoáru?
Tehdy jsem ho ještě neměl úplně hotového, ale říkal jsem si, že nemá cenu do toho jít, protože František Filipovský byl jedinečný a dabér dabérů. Tak jsem to začal trošku víc trénovat. Tohle je jeden z nejtěžších hlasů. Když řeknete na pódiu jednu dvě věty, tak to jde, ale když máte sedmdesát minut v hlavní roli, tak to musím mít dva dny před i po hlasivkový klid.
První ženou, kterou jste imitoval, byla Jiřina Bohdalová?
Ano, Rákosníček, Křemílek a Vochomůrka. Jednou se mi ozvali s panem Dvořákem, že by chtěli nějaké politiky. A pak za mnou v divadle přišla Jiřinka, že se rozmluvíme jako Křemílek a Vochomůrka. Já nevěděl, jestli jí budu stačit, protože ona je v tom mistryně. Byla z toho taková radost, že jsme si vymýšleli texty, v tom je ten nejlepší trénink.
Když jste začínal, kdo frčel tenkrát? A kdo frčí teď?
Když se začínalo, tak nebyli politici nebo se nesměli. Když to pak vezmeme postupně, tak prvním napodobeným politikem byl pan prezident Václav Havel. S tím jsem se taky potkal a já měl co dělat, abych ten hlas nenapodoboval před ním. Ale on by to vzal, byl veselé povahy.
Minule tu se mnou byla herečka Hana Maciuchová. Tady je její otázka pro vás. „Mě by zajímalo, čím začínáte, jestli barvou hlasu, intonacemi nebo znalostí povahopisu osobnosti a jeho výstřelků, humoru a tak dál?“
Myslím, že je to zabarvení hlasu. Od toho se rozjíždím, protože dávám na první místo hlas, pak třeba pohyby, ale na prvním místě je hlas, zabarvení, to r a ř. Takže takhle bych Haničce Maciuchové odpověděl. To zabarvení a častá slůvka, to tam je potřeba. Ale neznamená to, že když se to zkusí poprvé, že to půjde za týden. Některé hlasy trvaly tři měsíce, některé i déle.
